Výlet na pláže Piha a Karekare

foto z odpočívadla

Včera jsme se vydali na nádherně písčitou pláž Piha na které jsme se dohodli den předem. Už podle fotografií jsme byly celý natěšení jaká krása na nás čeká. Náš den začal klasickým způsobem snídaně, lehčí úklid a šupy dupy na pláž. Hned v první zatáčce se stala tradičně věc blikali jsme stěrači :) poté jsme vyrazily z Aucklandu směr pláž, která byla vzdálená cca 40 km. Zhruba po 20 km přišlo velké stoupání do kopců s dosti ostrými zatáčkami a navíc zde mají dost úzké silnice. Ale stálo to za to po nějaké době jsme jeli jen zřídka osídlenými oblastmi s krásněnou krajinou. Čím více jsme se přibližovaly pláži, tím více rostlo naše očekávání a konečně po hodině jízdy se před námi otevřela přenádherný výhled na jednu z nejkrásnějších pláží na Novém Zélandu s názvem Piha. Piha je také zvláštní tím, že je zde černě zbarvený písek. Už když jsme zaparkovaly naší Mícu, tak první zdejší osazenstvo (kachny, menší ptáčkové) hned somrovaly co mohly :)

krmení dravé zvěře (z ruky)

Před námi byl menší kopeček a hned za ním byla pláž Piha s krásnou skálou uprostřed. Po překonání vyvýšení se nám v plné své kráse naskytla opravdová nádhera Piha pláže.

Míša prostě přitahuje zvířata

 Černě lesknoucí se písek, čtyř metrové vlny (vyhlášená surfařská oblast), které se rozrážely o skalnaté výběžky, prostě nádhera. Po chvilce váhání jsme se rozhodly, že i když je voda studená, tak jsme nejeli, tak daleko abychom se jenom podívali. Převlékli jsme se do plavek a hupsly do vody.

Bylo to skvělé. Pláž Piha je v našem průvodci zapsaná jako místo s nutností navštívit během pobytu v oblasti Aucklandu. Možná ještě lepší než koupání ve vlnách byl piknik na parkovišti u auta s výhledem na pláž a otevření jednoho s našich prvních pivek. Voda sice byla dobrá, ale na pivko to nemá :)

boj o jídlo

Pavel jako střízlivý řidič sedl za volant a odvezl nás cca 5km na vedlejší pláž Karekare, kde se tak trošku oslavovaly Míši narozeniny otevřením šampaňského.

Tady se prý konají v létě závody koní na pláži. My jsme viděli pouze pár koní na vyjížďce.

zase odpočíváme v našem prázdném autě

zápas ve volném stylu

 Po příjezdu zpátky do města jsme prvně změřili spotřebu našeho stroje. Číselník se zastavil na čísle 13 litrů, což nás docela zarazilo, i když při cesta se dala přirovnat k jízdě po městě.

Nákup šetřiče podrážek

Všeobecně asi nejdůležitější věci pro cestování po NZ je právě auto. Vlaky a autobusy na NZ jsou poměrně drahé a jejich síť je řídká, proto nákupen auta začíná každý cestovatel přijíždějící na NZ. Pro představu v Aucklandu, které má obyvatel asi jako Praha, není metro ani tramvaje. Jezdí tu pouze autobusy v námi nepochopitelném rozsahu. Když to shrnu tak autobusy tu cestují pouze důchodci co jim sebrali řidičák a turisti. Když jdeme po ulici mimo centrum tak jsme jediný kdo po chodníku jde. Ostatní jezdí aute. Místní lidi (kiwi a Maurové) tu jezdí pouze autem kdyby to mělo být jen za rohem. Náš nákup auta byl plánovaný už v Čechách s představou nákupu auta tak mezi 2000-3000 NZD. Honza se dočetl na stránkách cestovatelů jako jsou tyto (http://jurafromnewzealand.blogspot.com), že nákup auta je dobrý na burzách aut jako je v sobotu u Victoria park a v neděli u Ellerslie Racecourse. V pátek večer jsme se tedy rozhodly, že vstaneme v 07:00 a po snídani vyrazíme směr Victoria Park. Když jsme v sobotu vstaly, tak vše šlo podle plánu až do doby než jsme došli na trh. Už při vstupu nás zarazil počet a hlavně cena převáděných vozidel. Chtěli jsme typ auta, který se zde nazývá “Van” je to vlastně taková menší dodávka, chtěli jsme to z důvodu toho, že je to velké auto a dalo by se v tom přespat, abychom někde ušetřili za nocleh. Spousta těchto „vanů“ je již pro cestování/nocování upravena a vybavena. Ceny automobilů nešly pod 2850,- . Za tuto cenu to byl rok výroby 1985 a nevypadal moc valně.

ukázka druhého nejmladšího vozu z roku 1992

Slušná auta se pohybovaly od 3500 do 5000 ,- Ale samozřejmě se našly i takový lidé co chtěli nehorázné peníze prakticky za 20 let staré auto. Zde na Novém Zélandu je levnější nafta (diesel 1NZD) než benzín (petrol 1,6NZD), ale má to jeden velký háček, jelikož se chce vláda zbavit starých auto a hlavně těch naftových, tak zde platí to, že kdo má auto na naftu platí takzvanou silniční daň což je to, že za každých 1000 ujetých kilometrů platí 45$ + od roku 2010 začíná platit na NZ emise na naftové motory. Do teď auta na NZ nepotřebovali emisní známku. Po hodině a půl prohlížení a zkoušení aut na burze jsme se zastavili u jednoho auta, které jsme posléze koupili. Jedná se o Mitsubishi Delica s dvoulitrovým benzínovým motorem s automatickou převodovkou.

Tak to je ona, naše Míca :)

 Z nabízených větších aut bylo nejmladší (r.v.1996) s nejmenším počtem najetých kilometrů (210 tis.). Auto jsme usmlouvali z 4500 na 4100NZD což není pořád naše vysněná cena, ale co naplat. Nejzajímavější zde na koupi auta je jeho přepis, který se dělá jak jinak než na poště. Přijedete s prodávajícím na poštu kde vyplníte jednostránkový formulář (poznávací značka a typ auta, jméno a adresu kupujícího) a zaplatíte 9,20 NZD. Prostě za 10 minut je auto přepsané (to je čas i s cestou na poštu, podrbání neznámého psa a prohození pár slov s paní za kasou). Prodávající vám dá klíče od auta a to je vše! Pro nás nepochopitelná věc. Člověk u auta může být kdokoliv co zrovna má klíče od auta a nemusí mít u sebe nic jiného. Budí to v nás takovou nedůvěru. Ale co na plat, nasedli jsme do auta a vydali se cca 5km domů. Ještě, že ten Pavel má tu navigaci v telefonu. První řízení vlevo byl zážitek porovnatelný s adrenalinovým sportem. V každé křižovatce bylo velké rozhodování kam odbočit. Páčky pod volantem jsou přehozené tak že dle zvyku pouštíme stěrače místo blinkrů (poznávací znamení turistů) :). Občas jedeme i v protisměru :), ale na to jsou místní zvyklý. Ikdyž máme automat tak stále škrábu po dveřích a hledám šalfpáku (dveře jsou už skoro celé poškrábané). Dneska jsem se pozastavil i nad tím jak hledám vlevo od sebe bezpečnostní pás, který je samozřejmě na druhé straně :). Doufáme, že auto bude fungovat po celou dobu bez problémů a obejdeme se bez nehod.

Tak levákům a bláznům ZDAR!

První výlet

Tak se jednoho dne (myslím si že to bylo tenhle čtvrtek) stalo, že jsme si do plánu dne napsaly mimo nakupování a lelkování i výlet po blízkém okolí. Nebyl to ledajaký výlet, ale výlet rovnou do WAR MUSEA (http://www.aucklandmuseum.com/67/donations). Budova musea se tu nazývaná dominanta Aucklandu.

 Vstupné 5 babek, což je dobrovolné avšak brané zde jako slušnost, zaručovalo, že nám neklesnul úsměv hned při placení. Třípatrová prohlídka zahrnovala něco o Maurské kultuře, něco o životu zvířat na NZ a něco o vulkanické činnosti sopek na NZ.

chatrč Maurů

kousek válečné lodě a ošklivé Máničky

Asi nejhezčí byly ty zvířátka a kostry dinosaurů, kde i Míša konečně ožila.

Kiwi

nějaká hromada kostí

přerostlé kuře

Po odchodu musea jsme nechtěli skončit výletní den tak brzy tak jsme vyrazili do centra s vidinou návštěvy nejvyšší budovy na jižní polokouli. Vždyť se tak krásně tyčila před námi a s troškou nadsázky se dalo říci, že je co by kamenem dohodil. Asi po dvou kilometrech z kopce do kopce, unavený a otrávený jsme dorazili k naší věži Sky Tower. (http://www.skycityauckland.co.nz/index.html). Honza se opět poptal pár lidí jak dovnitř, protože vstup není z ulice, ale z hotelu v 1.podzemním podlaží.

Na Sky Tower jsme mířili s informací, že do restaurace případně do patra kasina (cca 200 metrů nad zemí) se dostaneme zadarmo. Na vyhlídku je vstupné 28 NZ$. Po konzultaci s pánem co prodával lístky jsme ale zjistili, že na to abychom se tam dostali zdarma musíme jednak mít objednaný stůl a jednak musíme tam každý objednat jídlo za 30 NZ$. To nás natolik otrávilo, až jsme si řekli, že tato atrakce bude ponechána na konec našeho cestování po NZ. Naštvaný na Honzu a ještě více unavený jsme se vydali do backpackeru. Už aby bylo koupený auto a nemuseli jsme se trmácet přes kopce po svých. Přeci jenom nám ještě dělala problém únava z časového posunu.

Naše ubytování – Lantana Lodge

Po zběsilé jízdě našim taxi z letiště jsme přijeli brzy ráno (4:40 místního času) k našemu ubytování backpacker Lantana Lodge (http://www.lantanalodge.co.nz/), jak se nazývá náš malý hostel.

Měli jsme zde předem dohodnuté a zaplacené ubytování na 14 dní. Klíče nám nechali v obálce v poštovní schránce s číslem pokoje. Na první pohled barák vypadal jako normální domek jako jich tu je spousty. Při vstupu do pokoje nás překvapila pěkná zima. V noci je tu stále zima (něco mezi 10-12°). Díky mírnému podnebí (nejsou zde ani v zimě teploty pod nulou) tady běžně nemají zabudované v domech topení. Lehce jsme si vybalily, šly se umýt a spát. Na sprchu jsme se všichni velmi těšily, protože jsme se naposledy sprchovaly v Londýně v sobotu večer a do Aucklandu jsme dorazily v úterý.

kuchyň

něco jako jídelna

Náš 1. den jsme téměř prospaly.

Usnuly jsme po 05:00 místního času a probudily se až v 17:05. Nikdo z nás nechtěl věřit, že jsme tak dlouho spali. Po lehké rozmluvě s našim Office Managerem (správcem), který se jmenuje Ray, jsme se vydali směrem k FoodTownu (místní supermarket) pro něco k jídlu. I když jsme od něj dostaly mapu s nákresem trasy, kde to je, tak i přesto jsme lehce bloudily. Mělo to být podle jeho slov cca 15 minut normální chůze, ale pro nás to bylo cca 40 minut  Jelikož jsme nevěděli naprosto přesně kde je FoodTown a jak vypadá, tak jsme si po cestě daly tradiční Novo Zélandské jídlo od Sira McDonalda :D .Po nasycení jsme se vydali dál hledat market jež byl už asi 500 metrů daleko. Lehce nás zmrazily místní ceny od potravin přes ovoce až po drogerii.

Jen pro představu (uvedeno v Kč) např.:

1 kg kuřecích prsou 330,-
Vepřové maso 1kg od 180 – 300,-
Meloun 1kg 30 ,-
Rajčata 1kg 52,-
Jehněčí 1kg 180 – 300,-
Dva litry Rostlinného oleje 105 – 170,-

Samozřejmě jsou zde některé i stejně drahé věci než u nás např. máslo, některé nápoje, pečivo (jen některé) a pro jednoho nejmenovaného člena naší výpravy zde jsou “jen”

dvojnásobně drahé tabákové výrobky  Lze cigarety pořídit i pod 11 $ (143,-) na druhou stranu je nutno dodat, že v krabičce je místo 20 cigaret počet vyšší a to 25.

Po lehkém nákupu cca za 40 $ (a to jsme koupily pouze jen jídlo) jsme se vydali nazpět do hostelu. Po příchodu jsme se lehce najedly a šly spát, tak skončil náš 1. den v největším městě na Novém Zélandu.

2. den jsme se teprve rozkoukaly v našem ubytování. Náš „treck team“ je ubytován v jedné místnosti s jednou manželskou postelí a dvěma Single (jednolůžkovými) postelemi nad sebou. Máme zde jednu železnou skříň v rohu, jednu menší ledničku, pěkný koš a velké okno. Noci jsou stále chladné, ale naštěstí zde mají teplé červeně vypadající peřiny (deky). V lantaně (našem hostelu) je jedna velká kuchyň, obývací pokoj, sprcha, veranda a 3 záchody. S námi tu je ubytováno dalších asi 15 lidí. Byly zde dokonce jedni češi, kteří si plánují, že vyrazí jako my na sever do Keri Keri. Jinak je to tu takové mezinárodní. Jsou zde Němci, Japonky, Holanďané, Angličané, atd. Všechno milí lidí s kterými se snažíme komunikovat jak jinak než „in English“. Co se týče ubytování, tak v ceně pobytu je zdarma čaj a wifi síť (internet). Internet není moc rychlý, ale lepší než dloubnutí do oka . Po lehké snídani (celozrnný chléb s máslem a něčím co se tvářilo jako salám) jsme si šly zařídit bankovní účet u místní banky (kiwibank) a IRD number (daňové identifikační číslo). Bez těchto dokladů Vás tu nikdo nezaměstná. Tyto poměrně důležité věci se zde na Novém Zélandu zařizují na Post office (poště). Po zařízení těchto záležitostí tedy spíše účtu, jelikož pro přiřazení IRD number jsme potřebovaly kopie pasu, víza, mezinárodního řidičáku a vyplněnou žádost, jsme šly zpátky na hostelu na oběd (špagety). Z chvilky odpočinku po obědě se stalo 7 hodinové koma – všichni jsme “totálně vytuhly“

Po probuzení jsme šly opět do FoodTownu, abychom koupily nějaké potraviny k večeři, snídani a obědu na další den. Opět jsme tam nechaly přes 40$. Koupily jsme vepřové maso s tím, že Pavel se zavázal, že udělá omáčku. Pavel nám sice říkal, že musíme koupit i koření, ale my jsme ho přesvědčili, že tam je toho dost v kuchyni, tak jsme ho nekoupily (což se v pozdější fázi vaření ukázalo být chybné řešení).

 Po dokončení nákupu jsme se vrátily do Lantany a udělaly si večeři umyly se a šly spát.

Zábavné příběhy z letu Londýn-Dubai-Brunei-Brisbane-Auckland

trasa našeho letu

Jak začít popisovat toto dobrodružství. Dopravení z hotelu St. Georgie na letiště Heathrow bylo docela v pohodě neboť jsme zvolili velice drahou, ale zaručenou cestu Heathrow Expresem (cena 16,5 liber na jednoho), který nás za 20 minut dostal to terminálu 1. Až na malý zmatek, kdy se Honza musel zeptat opět asi pěti lidí na pobočku Brunei airlines, to šlo celkem dobře. V pohodě jsme odstartovali a začali se ztotožňovat s letadlem ve kterém jsme museli strávit víc jak 25 hodin. Posadili nás vedle sebe k oknu, LCD obrazovky krásně před námi v opěrátkách sedadel. Říkali jsme si PARÁDA alespoň se nebudeme nudit. O chvilku později jsme zjistili, že obrazovka jde jen u Míši.

 Jídlo v letadle bych zde popsal velice stručně: První jídlo (super dá se to jíst a i to nasytí), Druhé jídlo (nic moc), Třetí jídlo (pane bože to je ale hnus), Čtvrté jídlo (asi si radši vezmu nejdřív prášek na žaludek), Páté jídlo (asi to už nevydržím a půjdu zvracet), Šesté jídlo (asi uteču, ale hlad mě přinutil to sníst). Nakonec to poslední jídlo byli italské plněné těstoviny a to se dalo jíst.

první jídlo

 Všichni až na Pavla jsme se pobavily, když mezi letem Londýn – Dubaj se poprvé objevila kontrolka zapněte si pás. Kdy Domča vykoukla ven z okénka a otočila se a řekla Pavlovi moře, ale Pavel slyšel “hoří” no co vám budeme povídat Pavla by jste se krve nedořezali. Co se týče personálu, tak byl velice ochotný a lze společnost Royal Brunei jen doporučit. Dokonce, když se Pavla zeptal „letušák“ Where are you from? A on odpověděl že „Czech Republic“ tak řekl aaaa Milan Baros. I Like him. Tak jsme se společně zasmály.

letiště Dubai

letiště Brunei

Po příletu do Aucklendu jsme si říkaly to budeme čekat na naše zavazadla dlouho, ale to jsme nečekaly, že bude problém někde jinde. Při kontrole pasů a víz nastal nečekaný problém. Při kontrole Honzy pasu a víza byla nesrovnalost v číslech pasu na vízu, takže si Honzu vytáhly bokem a čekalo se co bude dál naštěstí cca po 20 minutách Honzu pustily s tím, že má jít na důkladnou kontrolu. Samozřejmě Pavel si dělal celou dobu srandu k do půjde asi na kontrolu tělesných dutin, takže když šel Honza tím směrem dolu pro zavazadlo a přes rentgen našich hlavních zavazadel, tak mu moc dobře nebylo. Naštěstí na důkladné prohlídce bylo více lidí, tak nás pustily rovnou ven, kde si Honza oddechl. To jsme, ale ještě netušily, že nás čeká další velmi zajímavý zážitek a to při cestě k našemu ubytován. Při tom co jsme hledaly, kdy nám jede bus, tak Domča kouřila opodál a po chvilce na nás zakřičela, že zde je nějaký pán co rozváži po Aucklendu do ubytování. Po domluvě nás odvezl za 60 NZD do našeho ubytování v Lantana Lodge. Jeho způsob jízdy lze porovnat s piloty F1. Byly zde místa, kde nás vezl i rychlostí 120 KM, takže povolenou rychlost 60 KM jsme viděli pouze my. Naštěstí pro nás jsme dorazily v pořádku, i přesto že jsme jeli několikrát na červenou(pro našeho řidiče jen orientační barva) a dále můžeme pokračujeme v naši cestovatelské pouti.

Pozdrav z Londýna aneb jak jsme bloudily v metru

Ještě jedno foto před odletem z Ruzyně

Tak jsme dorazili do meky zvané Londýn. První zkušenost s cestováním v místním metru nebyla slavná. Na prvním přestupu jsme trošku bloudili až jsem se já (Honza) odhodlal se někoho zeptat na cestu do Paddingtonu. Pani (vietnamka) kterou jsem oslovil mě řekla pouze, že vlak z nástupiště na kterém jsme tam nejede. Druhý člověk, kterého jsem oslovil nám to vysvětlil, ale já to moc nepobral. Třetí kterého jsem oslovil (zaměstnanec metra) nám to po lopatě vysvětlil a tak jsme nakonec dorazili na konečnou co jsme chtěli. Zajímavé na této story je pouze to, že pani (vietnamka) vystoupila ze stejného vlaku na stejném nástupišti jako my. Po výstupu z metra jsme velmi snadno našly náš hotel(St. George), který byl nedaleko. Trochu v nás hrklo, když jsme viděly nápis “hotel full” , ale naštěstí bylo vše zabukované.

Po domluvě s recepčním jsme dostaly pokoj v 5 patře :D s číslem 18.

Po krátkém zabydlení jsme se vydaly na výlet směr Big Ben, ale problém byl v tom, že pešky to bylo cca 7 km a cestu nikdo z nás neznal, tak nám nezbývalo nic jiného než vyrazit opět metrem(cílová stanice Embankment). Cesta, která se dá zvládnout za cca 25 minut se pro nás stala cestou trpělivosti, která trvala více jak hodinu. Po vstupu z metra jsme snadno našly Big Ben. Pak jsme se vydaly směrem k Alíbě II na večerní čajíček, ale cesta byla dlouhá a dosti nejasná, takže naše už dosti bolavé nožičky a bruch nás zavedl do nejbližšího McDonalda, kde jsme se najedly a po demokratickém hlasování 4 ku 0 jsme se rozhodly jet zpátky na hotel, jak jinak než metrem  po lehkém zaklopýtnutí na žluté trase metra, jsme se dostaly na hotel umyli jsme se a šly spát s očekáváním co nás čeká další den.

pár fotek na závěr:

Přípravy

Tak se to už blíží. Jestli nevíte o čem to tu píšu tak připomínám že cca za týden nasedáme do letadla směr Auckland (Nový Zéland). Naše malá skupinka TRECK TEAM (jak já ji mám uvedenou v notebooku) se už nemůže dočkat kdy nastane ten pocit nervozity při vzlétnutí letadla. Samozřejmě někteří z nás jsou zkušený cestovatelé a létání se nebojí, neznají bolest (výcvik u Commandos), ale už dost o mě. Věnujme se radši té části skupiny kteří nemají dobrý pocit z letu :) . Pavel, Míša a Domča si letem tak jistí nejsou. Do této doby se každý na vycestování těšil. Já se samozřejmě těším, ale převládá nervozita ze zpracování našeho interináře cesty. Tak už dost keců. Tohle je vlastně taková zkouška zda tenhle blog funguje. Příští článek bude snad už ze zahraničí