… aneb co jiného se tu dá dělat než hiking (horská turistika).
Po propití mnoha večerů a navštívení všech aktivit dvakrát nám tu již zbývá poslední možná věc a to běhání po horách a objevování místních krás. Pro upřesnění, tohle se týká především mě. Míša stále zůstává u názoru co je do kopce není pro mě. Ono co bych pomlouval jen Míšu. Takovou větou se tu řídí většina lidí až na pár nadšenců. Musím se přiznat, že ze začátku mi připadalo taky všechno daleko nebo vysoko. Obdivoval jsem blázny co o volno pořád někam chodili. Asi nejvíc mě tu ze začátku ovlivnila kiwačka Sonya (Soňa). Holka vypadala jak z reklamy na hlad, ale pokaždé kdy mohla někam vylezla. Mi jsme o volno měli buď smůlu na počasí nebo jsme radši vyrazili na nějakou free aktivitu. Ono šplhat se na nějaký ten kopeček v dešti nebo dorazit po několika hodinách na vrchol zahaleným v mraku nebylo to co bych si přál. Mým cílem bylo vyšplhat na místo s krásným rozhledem a udělat spoustu nádherných fotek. První den kdy se zdálo být hezky jsem vyrazil na kopeček (Sevastopol 1468m.n.m.) tady na barákem. Vlastně jsme už s Míšou skoro na půl cesty byly na tracku zvaným Red Tarns (červený horský jezírka). Od tuď to bylo už neznačenou neprošlápnutou stezkou asi další 2 hoďky. Cesta je to strmá a tak když okolo mě prolétávalo hejno papouchů Kea tak jsem si dal malou přestávku na sváču s pozorováním ptáků pasoucí se na červených bobulích na horských keříčkách.
Hned jsme udělal malou sérii fotek a krátké video.
Na Kea obdivujeme nejen jak jsou oprsklý jak lázeňský veverky, ale hlavně to červený peří pod křídly.
Tak takhle vypadá Kea v přírodě když zrovna nedrancuje popelnice dole ve vsi.
Jinak jak jsem si tak štrádoval na kopec tak se mi pomalu změnilo počasí. Trošku se zatáhlo a já si jen utahaný říkal jaká to bude škoda na fotkách. U vrcholku jsem místy musel šplhat do skále, což už pár lidí tady od výstupu na vrchol odradilo. Na vrchol mě už táhla jen jedna myšlenka, když sem vylezla bloody hell Sonya tak já musím taky :) říkal jsem si. Po dobytí vrcholu jsem si zaslouženě otevřel druhé pivko a pojedl zbytek sváči. Zatím co na horu to trvalo 3 hoďky a dvě piva tak dolu jsem to tak říkajíc po kiwácku slajdnul (sklouznul) za hodinku s vypitím jednoho kousku.
Stejně jako ostatní fotky je tahle dost světlá, ale alespoň ukazuje naší vesničku v údolí.
O Pár týdnů později jsme měli větší štěstí na počasí a tak jsem pro jistotu vyrazil na nejpopulárnější horský track v NP. Track pro většinu lidí končí u horský chaty tzv. Mueller hut což je asi ve výšce okolo 1850m.n.m. Cesta jako taková je rozhodně hezčí než co jsem absolvoval posledně. Celou cestu je moc pěkný výhled na Mt. Cook a na ledovcová jezera. Někde uprostřed jsme potkal jednu holku z Izraele a tak jsme skoro zbytek cesty s ní mluvil o zážitcích na NZ a v Austrálii. Nad rozcestím na Sealy tarns jsme si dali jednu přestávku na doplnění tekutin. Ona pila vodu a já si otevřel první pivko :) Ke konci jsem jí trochu utekl neboť už byla trochu vyčerpaná a já se s ní nechtěl trmácet. Radši jsem na ní počkal až na terase u chaty s druhým pivkem v ruce. Byl to tak nádherný den a tak jsem neváhal a chytal trochu bronz bez trička. Trošku jsem zapomněl jak je tu na NZ prudký slunce a tak po dvou hodinkách kochání se krajinou jsem cítil potřebu se konečně natřít opalovákem. Samozřejmě bylo už trochu pozdě. Následný týden jsem vypadal přesně tak jak mi řekla Phuti (kolegině z Nepálu) jako kdybych se vrátil z Mt. Everestu. Prostě černý nos a černý čelo. Asi jeden den jsem byl černější než lidi z Fidži než se to všechno začalo loupat. Co se týče Mueller Hut tak chajda je to rozhodně postavená na jednom z nejhezčích míst. Lidi co se sem vyškrábnou si jen udiveně sednou na terasu a dlouze pozorují nádherný výhled na ohromnou stěnu tvořící pohoří Mt. Sefton. Píšu ohromnou stěnu neboť převýšení mezi chatou a hřebenem je víc jak kilometr a chata leží asi 2 až 3km od hory na druhé straně ledovcového údolí. Na Mt. Sefton je několik menších ledovcových stěn ze kterých se jednou za čas utrhne malinký kousínek velikosti šestipatrového paneláku. Já jsem měl to štěstí vidět jeden takový kousek padat. Padání doprovází docela silné burácení což lidi u chaty slyší s dvouvteřinovým zpožděním. Než jsme stačili všichni zareagovat a vyfotit to tak ledovcová lavina byla pryč.
První a poslední rozcestník na cestě. Tady se určitě každý cítí ještě plný sil :).
Další foto o dvě hodiny výstupu později. Výhled je už parádní. Jen lidi jsou tu dost unavení a zpocení.
Tak tohle je už Mueller hut. Chajda s celkem základní vybavením. Kuchyň s plynovými vařiči a dvě místnosti s ohromnou palandou pro asi 40 lidí. To červené napravo od chaty jsou záchody :).
Beer time :). Čas na zasloužené pivko na konci cesty na terase Mueller hut.
Ještě jedna fotka s nápisem.
Výhled který jinde asi vidět nemůžeme. Vodopády s ledovců jsou úžasný.
Pohoří Mt. Wakefield a Mueller lake pod ním. Na tenhle dvou kilometrový kopeček se vydám později.
Hotel Hermitage tentokrát z jiného úhlu.
Mt. Sebastopol. Na jeho vrcholku jsem byl asi měsíc před tím. Tady od tud vypadá opravdu malý. Pravda fotil jsem to z vyhlídky o 300 metrů výše. Za ním je vidět lake Pukaki.
Mt. Cook a ledovcová jezera Mueller a Hooker.
Cestu zpět jsme zvládnul za dvě hoďky což prý byl něco jako světový rekord :). Měl jsem s hiking na delší dobu vybráno. Hlavně jsem si tak nějak namohl mezižeberní svaly a tak jsem pár týdnů musel vynechat posilovnu, protože i dýchání mě zabíjelo :). Svým výstupem na Mueller Hut a povídání o tom jak to bylo báječné jsem zřejmě inspiroval dost lidí. O pár týdnů později, když jsme všichni náhle dostávali více volných dní, tam vyrazila téměř půlka lidí z housekeeping, kuchyně a portrů. Někteří i obětovali těch bloody hell 35NZD za přespání na chatě.
Jak plynul čas tak jsem se začal koukat po dalším hiking dobrodružství. Jeden náš bývalý kolega s housekeeping jménem Rouben mi doporučil výšlap na jinou chatu s názvem Sefton Biv. Tahle malinká chajda leží zhruba uprostřed pohoří Mt. Sefton opravdu malý kousek od ledovcové stěny. Dotknout se ledovce nebo se na něm projít bylo dost velký lákadlo na tak strmý výstup. Takových chat blízko ledovce v Národním parku máme spoustu, ale mnohé jsou několik dní chůze daleko. Ne že bych se nemohl jít projít někam pár hodin po rovince a jít se projít po jiným ze spousty ledovců co tu máme, ale přeci jen na skalách jsou čistější a dá se předpokládat co udělají. Ledovce v údolích jsou prvních pár kilometrů pokrytý silnou vrstvou štěrku a zahučet do nějaké té praskliny hluboké i stovky metrů není problém. Pár takových nadšenců z Japonska tady pohřešují každý rok.
Jednoho krásného rána, kdy jsem měl dva dni volna jsem se rozhodl tam vyrazit. V jídelně pro zaměstnance jsem mluvil o svém plánu a tak se ke mně přidala Jessica z Korei a pak i druhá asiatka Kaury z Japonska. Pár lidí mě varovalo na obtížnost a možné nebezpečí výstupu. Upustil jsem tedy ze svého plánu přespat na chatě, protože poslat holky samotné nazpět by nebylo moc dobrý nápad. O Kaury jsem se tak moc nebál. Ta tu pracovala jako průvodkyně a každý den chodila s turisty 14km Hooker valey tack. Jiný to bylo s Jessica. Tahle holčina nevypadala moc jako nadšení turista. Jen se pořád smála a opakovala: Já jsem silná korejská žena, já to zvládnu. :) Tedy po zabalení pár potřebných věcí jsme kolem desáté ráno vyrazili na cestu.
První hodinku a půl cesta byla prima. Vlastně stejná cesta kterou Kaury chodila každý den a já absolvoval už dvakrát. Pak se odbočilo z vyšlápnuté cesty, kde jsme měli dle instrukcí z kanceláře DOC (ochránců přírody) razit vlastní cestu což nebylo vždycky tak snadné. Hodinku nám trvalo zdolat kamenitý terén a místy horské bodlavé rostlinky než jsme se dostali ke stoupání. Do téhle doby Jessica s Kaury vypadali šťastně.
Jessica (nalevo) a Kaury (napravo) a pohoří Mt. Sefton s ledovci v pozadí.
Cesta k chatě není značená. Zbývalo se spolehnout na hromádky kamení co tu turisti jako mi udělali po cestě. Od poloviny kopce (okolo 1200m.n.m.) se dala najít stezka co tu vyšlapali horské kozy. Právě z toho důvodu jsem byl několik desítek metrů vždy před holkama abych našel tu správnou stezku. Ne každému se stezku podařilo najít. Stejně jako našim kamarádům z housekeeping Javie ze Španělska a Gigi z Hongkongu. Ti začátek stezky minuly a museli šplhat po né moc příjemných skalách. Zase na druhou stranu potkali horskou kozu což se nepovede každému. Po další hodince výstupu jsem začal mít obavy o Jessica. Vypadala už dost unaveně ikdyž neztrácela dobrou náladu.
Jessica už stoupá po čtyřech.
Výhled směrem na horu směr chata u ledovce.
Snažil jsem se dělat tolik přestávek kolik jen to šlo. Občas se holky ode mne dost vzdalovali. Věřím že jít sám tak bych ba chatě byl o hodinku a půl dříve. No co, alespoň byla zábava vydět Jessica stále usměvavou, lezoucí po čtyřech a říkajíc: Již nikdy víc. :)
Jak jsem tak na holky pořád někde čekal , tak jsem měl dost času dělat spoustu fotek.
Jedna ze zastávek, stále daleko od chaty :) Jessica už byla z toho hotová.
Výstup to byl vyčerpávající ale neberte to pro takový výhled. Tohle je opět Mueller lake tentokrát z druhé strany. Zajímavé rozdíly barev jednotlivých jezírek. Ty krásně modré leží stále na ledovci. Zajímavostí na téhle fotce jsou ty vysoké hromady štěrku okolo jezera. Ještě před sto lety byl ledovec tak velký že dosahoval na horní hranu těchto valů. Zní to neuvěřitelně co? Jinak opět naše vesnička je vidět v pozadí pod kopečkem napravo.
Jediná značka na cestě. Pro porovnání s cestou na Mueller hut jsme jích minuly tak dvacet.
V jednu chvíli jsem se zastavil na jednom vyhlídkovém místě a počkal na holky. Měl jsem pro ně dvě zprávy. Jednu dobrou a druhou špatnou. Chtěli samozřejmě slyšet první dobrou. Řekl jsme tedy: Vidím chatu. Ta špatná zpráva byla: Je ještě tak sto metrů nad námi. Pří výstupu jsem měl každých půl hodiny pocit, že chata je nad dalším převisem. Za každým dosaženým převisem byl další tvářící se jako konečný. :)
První pohled na chatu. Tedy jen na její střechu na ledovcové stěně.
Již pouhých pár set metrů do cíle.
Možná jsem na začátku zapomněl napsat pár informací o této chatě. Tahle chajda je jedna z těch nejmenších s úplně základním vybavením. V chatě můžou spát tak 3-4 lidi maximálně. Nejsou zde žádné stoly, židle a poslete. Jen čtyři stěny, malé okénko, dveře tak velikostí pro hobity, rádio, nádrž na dešťovou vodu a jeden zbrusu nový chemický záchod z nejlepším výhledem na světě.
Fotku toho toalet zázraku tu udělal snad každý. Škoda jen že výhled je jen do ledovce a né do údolý :)
Jessica po výstupu padla na kámen.
Teda ještě se mohla odplazit do chaty neboť to venku přeci jenom trochu foukalo.
K našemu překvapení v chatě někdo ponechal dvě nafukovací madrace a několik plechovek jídla. Mi jsme si krásně udělali nudlovou polévku a japonský zelený čaj. Na každé chatě tady na NZ je ještě návštěvnická kniha. Nezapomněli jsme také zvěčnit naše jména. Po prolistování jsem dokonce našel pár Čechů a jednoho dokonce přímo z Kralup nad Vltavou. Nějakého Martina Boháčka. Tenhle zabloudilec tu byl před dvěma roky. Po krásné siestě jsme zanechali zbytek našich zásob pro další nadšence a vydali se kopnout do toho velkého kusu ledu za chatou. Vlastně jediný kdo tam došel jsem byl já. Ledovec je opravdu kousek od chaty, ale dotknout se ho na bezpečným místě znamenalo jít ještě tak 20 minut do kopce.
Tahle fotka zdaleka není ještě od ledovce, ale výhled je to parádní.
Ledovec je tam nahoře hodně popraskaný. Prvních pár set metrů tvoří takové patnáct až dvacet metrů vysoké stěny, které ani náhodou nevypadají bezpečně na procházku pod nimi. Směrem na horu se to slévá v jeden kus ledu.
Ilustrační fotka Mueller hut. Možná to není zřetelně vidět, ale ta červená skvrna uprostřed je Mueller hut asi 5km od nás na druhé straně údolí.
Z výstupu jsem měl takovou radost až jsem si šel takhle hezky jumpnut. Byl to jeden z posledních výskoků s mými oblíbenými kraťasy. O pár dní později jsem je při nohejbalu s brazilci rozpáral od zadku dolu. :(
Závěrečné foto s holkama u Sefton Biv. Tahle chajda je vysoko jako Milešovka. Příště si musím přinést nějakou vlajku.
Sestup dolů už byl docela brkačka. Jen jít tou správnou cestou. Šly jsme už jen ve stínu neboť sluníčko nám zapadlo za pohořím. Jestli půjdu ještě někdy na tuhle chatu tak jedině na dva dni s přespáním. Cestou dolů už jsme byli celkem všichni unavení. Někteří více někteří méně.
Jessica místy úplně vytuhla. Já jí na oplátku za to postavil kamennou mohilu na čele. Teda hned potom co jsem postavil tu větší vedle Kaury :).
Ono cesta nahoru nám trvala bloody hell 5 hodin. Na chatě jsme si dali siestu na hodinku a půl a cestu nazpět jsme šly 4,5hoďky. Unavení jsme byly všichni neskutečně. Poslední hodinku jsme dokonce šly v úplné tmě jen se baterkami v mobilech. Díky bohu za ně :). Po cestě jsme taky potkali jednoho kluka z Německa s příhodným jménem Jan :).
Na dalších pár týdnů bylo na hotelu docela klid. Dostali jsme spoustu volných dnů a tak jsem začal vymýšlet kam že se to podívám dál. V plánu byl jednodenní výlet na Wakefield nebo dvoudenní výlet přes Ball pass případně čtyřdenní výlet přes Cooplan pass. Na poslední dva bych se měl už vydat s někým do páru. Cepín a mačky jsou už po stoupání po ledovci nezbytností.
K mojí smůle jsem musel všechno zrušit, protože jsem byl několik dní nemocný a ještě týden poté jsem se cítil blbě. Ještě že jsme si s Míšou jednoho hezkého dne vyrazili jen na krátkou vycházku na Wakefield. Míša už se tak nudila až mě překvapila když řekla: Chci jít s tebou. Tentokrát ani moc nenadávala :). Autem jsme zaparkovali za ocelovým mostem hned u stezky.
Stezka teda jestli se to dá napsat začala pěkně strmě. Míša to zvládla bez ztráty kytičky.
U prvního stožáru jsme udělali pár fotek do údolí. Tohle jedna z posledních památečních fotek kde mám na sobě mé druhé oblíbené kraťasy. Rozpáral jsem je pro změnu z pouštění lodiček při příležitosti windsurfingu s Marty z UK :( Ještě že tu začala ta zima. Musel bych tu chodit nahý :).
Počasí nám vyšlo parádně. Fotka směr lake Pukaki. Za tímhle jezerem je asi 10km naše nejbližší městěčko Twizel. Jinak kopečky s mráčky jsou parádní.
Co fotka to kopeček. Radši bych fotil moře :) Bílá špička je Mt. Sefton. Nalevo od kamene je naše vesnička.
Foto na závěr.
Jinak kdyby to někdo nevěděl tak jsme již zakoupili bloody hell letenky do ČR. Návštěva je naplánovaná na 26.05. až do 17.06.2011. Moc rádi vás všechny uvidíme. Pivko vypijeme, buřtík opečeme a pár slov prohodíme :)
P.S. Včera jsem tu náhodou potkal spolužáka z vejšky Lukáše Roubíčka. Projížděl okolo. Jak je ten svět malý :)
