Tak už je to měsíc co sem Monča dorazila a mi makáme už v sadu na jablkách v Motuece. Jak jsem napsal a sliboval v předešlé relaci tak tady snad to psaní doženu. Někteří z Vás byli alespoň občas informovaní o strávení Monči dovči z jejich emailů. Ti co neměli takové štěstí (nebo spíše byli toho ušetření :) ) nebudou mít alespoň pokřivenou realitu :). Celkově Měla Monča od nás naplánovanou cestu na severním ostrově pouze po západním pobřeží dlouhou cca 1600km.
Začnu tedy od začátku. Minule jsem skončil psaním o Monči pašeráckém pokusu :). Její roztrženou krosnu (opakuji, že to bylo po zákroku agentů z MI6 v Londýně) jsme ještě na letišti nafotili pro pojišťovnu, povzdychli si a šťastni ji naložili do auta. Ten den byla na plánu cesta cca 200km směrem na jih od Aucklandu. Po předešlé úvaze jsme hledali kempík v obci Otorohanga. Ani jsme tam moc dlouho nemuseli hledat a jeden místní nás poslal do kempíku hned pod Kiwi house (veliká voliéra z živím Kiwi ptákem).
Tak nějak to tam mělo vypadat. Nesmělo se kiwi fotit.
Monča u kiwiho
mapka s vyzobrazením kde hledat jaký druh kiwiho a potvůrky co ho tu rádi požírají
Uvítal nás tam velice milý správce, který nám (teda spíš Honzovi a ten to dále tlumočil) pověděl o všem co se dá okolo vidět. Míšu a Monču zajímala návštěva Kiwi housu.
Naše kempové místo. Za dřevěným plotem jsou ty hlučný příšery :)
Nás ostatní spíše zajímal free walk (bezplatná procházka) za obci Waitomo, která vedla podél řady krápníkových jeskyní. Shrnul bych to asi takhle. Kempík stál 10NZD (což je super), kiwi house stál 14,4NZD (sleva 10% díky kempu, který s ním sousedí), holky se pokochali pohledem na nemotorného kiwiho a ostatní ptactvo co nás brzo ráno budilo přes dřevěný plot a pak jsme se všichni pokochali procházkou v buši ve zmíněné Waitomo. Procházku jsme si nejdříve zpestřili nádhernou krápníkovou jeskyní do které jsme se nedopatřením vloupali zadním vchodem :). Pracovník údržby pořádně za sebou nezamknul.
této cedule jsme se všimli až při zpáteční cestě
ale jeskyně to byla moc hezká
hezky osvětlená
jen tyhle dvířka příště lépe zamknout
Jinou stezkou co jsme šli se někteří z nás odvážili i do neoznačených a neosvětlených jeskyní. Vybavením pro nás byla pouze čelová svítilna a foťák. Celá procházka vedla buší po pěkně udržované cestě. Cesta občas vedla i do velkých jeskyní kde byla vyhlídka do jeskyně.
takhle vypadá vchod do neproskoumané jeskyně
a takové fotky jsme tam vyráběli
tahle jeskyně už vypadala přístupněji a o dost větší
tady jsem se docela pobavili až na Pavla který se nevědomky snažil hlavou urazit kus jeskyně :)
jeskyně byli skoro všude
průchody a cesty tu mají dobře udržované třerba jako tenhle
most v lese taktéž ze ze dřeva
no kdo by se sem nechtěl podibat
Celkově Waitomo je moc hezká oblast na, kterou si musíme ještě vynaložit jeden nebo více dní při cestě okolo. Nadšeni z výletu jsme naskočili do auta připraveni na dalších více jak 100km jižně již k pobřeží Tasmanova moře. Monča už byla námi přesvědčena, že být každý den v kempu není potřeba (v kempu jsme nabrali dostatečnou zásobu vody cca 40l) a že je to zbytečně nákladné. Tím pádem jsme kempík ten den vynechali a hledali spíš prima flek u moře, kde je dobré postavit i stan. Dobré místo jsme našli v docela pusté chatové obci Mokau. Stan jsme zapíchli nad okrajem třímetrového převisu hned za cedulí upozorňující na erozi svahu.
co k tomu dodat
Pavel s Domčou zaparkovali auto na parkovišti kousek od něj. Tenhle flek hodnotím jako dobře vybraný s pěkným výhledem na západ slunce nad mořem. V tento den Dominika oslavovala 21 narozky a tak holky popíjeli víno a pivo až do západu slunce, kdy Domča vběhla nahá do moře dle tradice na NZ.
ta tečka v západu slunce je Domča
Zde nám taky dva místní kluci ukázali svůj večerní úlovek měřící asi tak 65cm. Trošku jsme si posteskli, že necestujeme s pořádným chlaďákem kde by jsme mohli mít zmrzlou návnadu na ryby. Následující ráno bylo stejné jako obvykle. Posnídali jsme (tlusťák, máslo, med nebo marmeláda a čaj) a nasedli do auta (občas jsme v autě už snídali tak už nasedání nebylo třeba) a opět hurá dál. Já (Honza) a Pavel jsme během cesty už předem holky duševně připravovali na předem plánovaný pěkný výstup na sopku Mt. Taranaki (neboli Egmont). Tenhle kopeček má 2518m.n.m. a je vidět krásně už z dalekého okolí. Holky vypadali statečně do té doby než ji uviděli.
tak to je ona. Vypadá prý jako hora Fuji v Japonsku. Natáčel se tu poslední samurai.
V městečku New Plymouth jsme navštívili informační středisko, abychom tradičně nasáli nějaké ty informace o okolních aktivitách, ale hlavně informace o výstupu na horu. Nechali jsme si doporučit i kemp na pláži cca 8km za městem. Po tom co jsme si probrali náš časový harmonogram jsme usoudili, že nejlepší bude druhý den vstát okolo sedmé tak abychom měly celý den na výstup na horu. Kempík stál 14NZD, surf pláž byla sice bez větších vln, ale zato kempík nebyl nejhorší. Povečeřeli jsme grilovaný hovězí stejky s bramborem a šly brzo spát. Ráno jsme trošku zaspali jelikož nám nikomu nezvonil budík. Stan jsme zato složili v rekordním čase 5 minut a 34 vteřin :) (normálně ho skládáme asi hodinu a víc). Za půl hoďky jsme už dorazili na naše startovní místo na úpatí hory (cca 900m.n.m.). Zde jsme si vyzvednuli v informacích podrobnější mapku cesty. Pani za pultem nás ujistila, že nás tam nečeká špatné počasí, s úsměvem a křížky na prstech. Zápis do knihy návštěv pro případné hledání jsme jako zkušení alpinisté odmítli :). Na parkovišti jsme se pořádně oblékli, vybavili si krosny potřebnými a nepotřebnými věci, udělali první/poslední foto a tradá na kopeček.
vypadáme vždy jak když se vypravujem na osmitisícovku
Takhle vypadají informační cedule před tracky. Mi jsme šly Summit Climb.
vystrojený na pochod smrti :)
Cesta to byla skutku náročná. Nepřetržitě strmě do kopce bez vodorovných ploch. Jelikož jsme všichni (hlavně holky) vypadali z toho zničeně tak jsme dělali přestávky každých cca 500 metrů. Po cca 3km jsme už vypadali, že vypustíme duši.
pořád do kopce
nutný odpočinek
a zase pořád do kopce
pohled to byl až k breku :)
Sílu nám dodávali hlavně důchodci, kteří nás dobíhali a následně i předběhli. Tady někde jsme si odlehčil krosnu o první nepotřebný věci. Zjistil jsem, že jsem si v autě zapomněl plynovou bombu na vařič. Schoval jsem za křoví konzervy fazolí, ešus s hořákem a nudlovou instatní polévkou.
Pavel už občas vypadal schváceně
tenhle kousek jsme šli snad na desetkrát
V dálce jsme viděli nějaký vysílač a poslední horskou chatu. Bylo již jasné kde to holky zalomí. Míša si dokonce po cestě otevřela velkou plechovku salka na dodání energie. Naše kamenná cesta byla ke konci i částečně vybetonovaná tak aby i 4WD auta mohla v zimně dojedst k chatě. Sklon byl tak nepříjemný až jsme museli si dávat odpočinek po pár krocích. Tady by jsme si s naším vanem (autem) už ani neškrtli. Cesta k chatě trvala asi hoďku a půl.
kritické místo nad betonovou stezkou
Míša nadopovaná salkem už nemůže :)
Hurááá chata už je na dohled. Vrchol jsme tady už vzdali.
Po dosažení chaty (cca 1500m.n.m.) jsme začali sušit naše propocená trika a mikiny, kontrolovali paty zda už nemáme puchýře od trekových bot. Mysleli jsme si bůhví co jsme to nevyšlápli za kopec. Po chvilce dorazila dvojice kiwáků jen tak v pantoflí, kraťasech a tričku. Musel jsem si je hned vyfotit, aby mi to někdo věřil.
poslední chata na kopečku, dál už jen pustina
foto kiwáků v pantoflích, kraťasech a tričku - prostě jiná kultura
Ptal jsem se jich jestli jdou až na vrchol a oni říkali, že určitě. To mě a Pavlovi dodalo sílu jít dál. Jinak jsem to chtěli vysílením už nechat plavat. Odlehčili jsme si batohy na nejnutnější věci a vyrazili jsme. Holky měli zůstat tak 2 hoďky, kdybychom se vrátili a pak měli jít dolů. Začátek cesty od chaty na vrchol jsme si s Pavlem pochvalovali. Cesta byla strmá, ale dalo se to.
značená cesta
poslední pohled na chatu pod mrakem
perfektní schody, trošku strmější
Dokonce místy byly udělaný dřevěný strmí schody. Nad schody jsme byli nad první vrstvou mraků. Tady jsme už horskou chatu s holkama už neviděli. Než se cesta změnila na sopečný popel tak jsme potkávali první odpadlíky z řad důchodců tvrdící, že si jen odpočinou a jdou dál (samozřejmě kecali). Kiwáci v pantoflích byli pořád před námi na dohled. Jeden z dvojice si asi v polovině výškrabu sopečným popelem dokonce vyměnil pantofle za trekový boty. Druhý kiwák se mu jen smál. Trošku jsme se při zastávca s nimi zakecali. Co říkali, tak se jim v Praze dost líbilo. Hlavně ženy :) že prý nejsou tak tlusté jako na NZ. Šlapání v sopečným popelu tu nemá nikdo rád. Je to tak, že uděláte tři kroky nahoru, ale posunete se jen o jeden nebo taky o jeden zpět :). Mi zkušený (Pavel a já) z výšlapu na horu osudu v Tongariro (střed severního ostrova NZ), jsme v popelu kiwáky i přeběhli. Ty nás dohnali až okolo 2450m.n.m. při škrábání se po skalách.
zatím vše v poho v prvním mraku
sopečný popel je prevít - už nad prvním mrakem
čím víš tím hůř :)
první kiwák stále v pantoflích
foto ze stejného místa směrem dolů na Pavla - co říkáte teď na toho kiwáka?
Tady si kluci dokonce už nandali i větrovky. Mi jsme měli už kulichy, rukavice a teplý bundy neboť v sedle kráteru sopky byl ledovec pokrytý sněhem, kterým profukoval nepříjemný vítr. Pár metrů pod vrcholem už byla tak špatná viditelnost, že jsem na 15 metrů ztrácel kiwáka v pantoflích jdoucího ve sněhu. Mi jsme si postavili malého sněhuláka, udělali pár radostných fotek (jelikož jsme byli v druhé vrstvě mraků tak fotky nic moc), krátké video a hurá dolů.
trocha sněhu v létě
opožděně ale přeci jsme si toho sněhuláka udělali
Pryč z namrzajícího mrholení. Cesta dolů byla snad ještě horší než nahoru. Pořád jsme si dávali pozor, abychom někde nezakopli a nekutáleli se až dolů. Dobrá byla tradičně jen ta lyžovačka v sopečným popelu. Bolest stehenních svalů nahradila zase pekelná bolest kolenou z toho jak se jde pořád strmě dolů. K autu jsme dorazili po 6 hodinách celé cesty. Podle informací je ta cesta na vrchol dlouhá pouze 6km. To docela jde ne? Holky naříkali jak s námi už na žádnou výpravu nejdou. Ten den jsme ještě stihnuli se vrátit do města New Plymouth a podívat se do malé dětské zoo a do parku. Jen jediná věc nám trošku (hlavně mě) pokazila den. Při natáčení videa jak Míša krmí obrovské hejno kachen jsem si natáhl šlachy v kotníku úkrokem stranou do volného prostoru :).
normální foto v parku
méně formálnější foto v parku :)
Monča a Míša v normální podobě :)
Míša a zase zvěř
A Honza byl moc rád, že se s Míšou může vyfotit u zelenýho.
tak to je ona ta armáda kachen, která může za Honzi kotník :)
Řídit tak musel pár dní jen Pavel. V plánu bylo kempování na pláži kousek od obce Opunake. Nemůžu napsat jaké tam bylo koupání neboť jsem ten den už nikam radši nechodil. Ale podle informací od jednoho kamaráda to muselo být super. Né nadarmo se této cestě říká Surf Road 45.
kempink jako doma
Náš časový plán na severním ostrově NZ byl jasně ohraničen zaplaceným lístkem na trajekt (16.1.2010) na jižní ostrov a tak jsem tak trochu pospíchali dolů. Proto jsme to další den protáhli až do městečka Wanganui, kde měla být opět hezká botanická zahrada a pár zajímavostí týkající splavnosti řeky. Počasí nám trošku nepřálo a tak jsem botanickou jen tak proběhli (projeli autem) udělali si tam v altánku náš oběd a jeli do městečka. Tady jsme navštívili informační středisko, kde nám pani řekla o free internetu v knihovně, o lodním museu a prima kempu za městem kousek od pláže. Mi jsme jen proběhli museum a jeli jsme hned do kempu do obce Kai Lvi Beach.
kempík dobrý až na raní buzení bečícíma ovcema
Vyprali jsem, Míša upekla hrnkovou bábovku a nabili jsme si elektroniku jako obvykle. Co říkali holky tak pláž byla taky moc hezká :( (stále jsem jen pajdal). Ráno jsem posnídali a vydali se do Wanganui do knihovny volat přes internet domů. Další zastávkou byla operativně stanovená obec Himatangi Beach. Po návštěvě obce jsme usoudili, že tu chcípnul pes a nedá se kempovat u moře a tak jsme to změnili na obec Foton Beach. Při pořádání oběda v obci u nás zastavil místní kiwák a ptal se jestli tu chceme kempovat. Řekl jsem, že jen obědváme. On ty fígle cestovatelů už zná a tak ukázal na svou nedalekou posekanou neoplocenou zahradu se slovy tady to bude pro vás lepší. Poděkovali jsem, vysprchovali se ve věřejných studených sprchách, postavili stan a vyrazili na ryby. Mirek nám po Monče poslal nějakou tu návnadu na moře s navázanými háčky tak jsem to chtěli vyzkoušet. Sebrali jsem pivko a židličky a šli přes písečnou dunu na pláž. Pavlovi se při prvním náhozu podařilo návazek s návnadou hned utrhnout. Dopil jsem pivo udělal pár fotek a šlo se zase zpět spát. Následující den nás čekal lepší kempink. Při nákupu v obci Levin se Pavel a Dominika zakecali s Češkou v supermarketu. Ta nás pozvala na kafe až jsme u nich přespali dva dny :). Eva tu žije střídavě (půl roku tady a půl roku v ČR) už 7 let a má syna s místním farmářem Paulem. Pobit u nich byl pro nám moc příjemnou zkušeností. Dozvěděli jsme se spoustu nových informací, vypili jsme pár piv, podívali se na maurský hřbitov, který leží uprostřed pastvil Paula. Paul chová 275 krav na mléko na jeho 100 hektarech půdy. Projevili jsme zájem o zkušenost s dojením krav. Jedno ráno jsme si přivstali a vyzkoušeli i dojení krav. Podojili jsme cca 3140 litrů mléka. Což je větší polovina z denního dojení. Druhé dojení odpoledne jsme už vynechali. Čerstvé mléko v raním čaji chutná opravdu výborně. Ještě ten den s námi byli na krátké procházce buší a na pláži u sto let starého vraku indické lodi. Tahle loďka byla jedna ze tří na světě, která měla ocelový trub a byla poháněných pouze větrem. Paul vyprávěl, že když byl malý tak z ní skákali do moře. Dnes je díky přesunu písku asi tak 50 metrů od pláže zasypaná v písku. Paul mě a Pavla vzal taky ke svému kamarádovu Vónovi, kde parkoval veterána. Život toho týpka vypadal jak z amerického filmu. Vysoký postarší chlap s dlouhýma prošedlíma vlasama a vousama, kulichem na hlavě, bosíma nohama a tričkem Prague (bord to be wild) od Evi. Jeho barák vypadal jako velká auto dílna a zároveň motorkářský klub s kulečníkovým stolem, boxovacím pytlem a pípou. Prostě bezstarostný život, kdy mu chodí peníze z pojistky a dělá si co ho baví. Paul vlastní dva starý chevrolety. V jednom chevroletu z roku 1961 jsme se svezli rychlostí 90mil/hod. Tah šestilitrového motoru byl v kožených sedačkách opravdu znát. Tahle kára běžně sežere 17 litrů benzínu na 100km což je stejně jako ta naše ve městě se zapnutou klimatizací :). Po dvou super dnech jsme se rozloučili a vyrazili do Welligtonu vzdáleného 100km.
fvoto u vraku lodi - asi není vidět co?
foto na víletě buší
chevrolet z 1961
tak to je Vón
tak vypadá dojení :)
naše poslední fotka po dojení
Welligton je hlavní město NZ. Má sice jen asi 400 tisíc obyvatel i s okolím, ale je ve středu země. Mi jsme tam byli asi tak za hodinku a něco. Cestou jsme si pročetli průvodce a domluvili jsme co navštívíme. Měli jsme v plánu navštívit exkurzi v budově parlamentu a navštívit prima nové free museu. Časově jsme to nějak nezvládali (kvůli otevíracím hodinám) a tak jsem se rozdělili. Jedni šli na exkurzi a druhý rovnou do musea. Podle toho co nám Pavel s Domčou vyprávěli tak exkurse parlamentu byla hezká, jen průvodci moc nerozuměli.
stará část parlamentu
foto u vchodu do musea
Museum bylo rozhodně hezčí. Bylo tam něco podobného jako ve Ware museu v Aucklandu (maurská kultura, zvířátka, vývoj NZ atd.) jen to bylo modernější museum.
Navečír jsme očíhli ještě odkud nám jede trajekt a pak jsme jeli se na pár hodin vyspat o pár kilometrů dál na pobřeží. Vstávali jsme v půl druhé ráno, neboť jsme měli lístek na první ranní plavbu. Nalodění mělo probíhat od druhé hodiny a vyplout jsme měli ve tři. Takto brzký čas plavby jsme si nezamluvili z důvodu nespavosti, ale z důvodu ceny. Lístek stál pro 5 lidí a jedno auto 365NZD. Stejná plavba odpoledne vyšla na 500NZD.
takhle vypadá trajekt
Nalodění probíhalo hladce. U kasy jsme předložili vytisknutý e-lístek a oni nám dali plastové čtverečky vypadající skoro jako montážní podložky pod sklo. Já nedůvěřiví tomuto papíru jsem se den předtím tam radši zeptal jestli je vše v pořádku. Po nalodění jsme si v jedné velké kajutě (spíš takovém salónku s prosklenými dveřmi) rozbalili spacáky a šly spát. Míša já (Honza) jsme si to rozložili na koberci na podlaze a ostatní spali na gaučích.
jiné foto jsme neudělali
Holky samozřejmě nemohli usnout kvůli houpání lodi až do doby než si vzali prášek na žaludek. Mě samozřejmě probudili a tak jsem si prášek už musel vzít taky. Než jsme se nadáli už jsme pluli mezi horami zálivem Queen Charlott Sound a v dálce byl vidět přístav maloměstečka Picton. Plavba trvala cca 3 hoďky. Barman nás 10 minut před přistáním všechny probudil. Sbalili jsme spacáky, nasedli do auta a vyrazili z trajektu.
V Pictonu není prakticky nic k vidění a tak jsme nedospalí nastavili navigaci hned na městečko Motueka, kde jsem předem věděli, že začíná sezóna sklizně jablek. Pro nás to byla cesta cca 150km.
