Vítejte u našeho nepravidelného reportu ze světa naruby …
Už jsme slyšeli jak si v ČR pěkně užíváte letního počasí a spousty grilovaček zatím co mi tady klepeme zimu :(. No co na to napsat. Prostě i v ráji bývá zima :). Místní domorodé Tahiťanky vyměnili své slaměné sukýnky a práskačky ze skořápek z kokosu za kalhoty a bundy. I já jsem vyměnil svoje žabky za botasky a kraťasy za kalhoty, abych nemusel chodil třicetkrát denně na záchod :).
Pohled z Takaka hill na zasněžené hory.
Nejspíš bych se, ale měl vrátit na konec mého posledního psaní. Kiwi sezona je už dávno za námi. Na jejím konci jsme zvažovali několik možností co budeme dělat na NZ v zimě. Tuhle otázku tady řešili všichni cestovatelé, něboď zima na NZ není vhodná na cestování. Zima je tu oproti ČR docela teplá. Teploty na celém NZ neklesají přes den pod nulu až samozřejmě na výjimky (horská střediska nad 1500m.n.m.). Teploty se tu v july (červenci) pohybují okolo deseti stupňů což je nejstudenější měsíc v roce. Po dlouhém rozhodování a přemlouvání jsme nakonec zůstali v Motuece. Slibujeme si od toho dobré peníze, teplejší počasí než v jiných oblastech a hlavně už tu máme kamarády a vyšlapanou cestičku. Našemu rozhodování předcházeli různé události. Zaprvé nám náš majitel sadu dva dny před koncem sezony řekl, že na prostříhávání kiwi bere letos jen zkušené dělníky. Trochu mě to naštvalo, protože nám tu práci pořád nabízeli. Řekl jsem si no co, alespoň je teď jasný kam jedeme a šel jsem napsat všem kamarádům co se už týden před tím přestěhovali do Blanhaim na práci na vinicích. Mezi tím se Pavel s Domčou vrátili z jejich okružní cesty po jižním ostrově NZ. Ujeli neuvěřitelných 2800km za necelých deset dní. Byli jsme dohodnutý, že je po cestování hodíme na letiště do Christchurchu a rozloučíme se s nimi. Míša si vzala jeden den volno v packhouse a vyrazili jsme na jednodenní výlet. Do Christchurch na letiště a zpět do Motueky je to něco málo přes 900km. Cestu tam odřídil Pavel a já jsem to vzal cestou zpět.
Rozloučení proběhlo strašně rychle. Zaparkovat, vyložit zavazadla, udělat fotku a říct Say good bye.
Pavel s Domčou tu na NZ strávili cca 7 měsíců života. Poznali co je to stát na vlastních nohou, co je to těžká práce a jaké je dlouhé odloučení od rodiny a kamarádů. Procestovali dohromady 14000km na jižním i severním ostrově. A pak se vydali na 10 dní do Sydney v Austrálii. S angličtinou určitě pokročili, ale né tak jak si asi představovali.
Cestou na zpět do Motueky jsme si udělali zastávku u našich kamarádů Ondry a Andrejky v Sedomu. Pohostili nás stejkem ze pstruha, který byl báječný. Tahle vesnička je cca 25km před Blanhaim a patří do oblasti plné vinic. Probrali jsme s nimi naše plány. Dohodili nám práci v Blenhaim a dali několik čísel na ubytování. Prakticky jsme byly už rozhodnutý do Blanhaim vyrazit. Změna nastala druhý den, kdy nám Karl (náš manažer) vyřídil práci na prostříhávání kiwi. Původně jsme ji s díky odmítli, ale na závěrečném večírku nás přesvědčili zůstat. Blenhaim je Monkey business place (místo, plné podvodníků co rádi neplatí za práci), kde je sice jen o jeden stupeň nižší teplota než v Motuece, ale je tam hodně větrno a vůbec je to docela ošklivé místo. Jediný háček, co se týče prostříhávání kiwi, je listí. 14 dní se čeká na opadání listí což zajistí ranní mrazíky. Mi jsme do této doby dělali co na sadu potřebovali. Tak třeba jsme česali poslední jablka na juice (džus), označovali a řezali napadené větve jablečných stromů, prostříhávali dvouleté stromy odrůdy hrušek, ořezával jsem s motorovou pilou výrostky na stromech a Míša to po mě mazala barvou, likvidovali jsme kiwi stromi a pár hodin pracovali zase v packhouse. Prostě se tu pracovně nenudíme. Jediný co se nám tu tedy změnilo je ubytování. Vyměnili jsme naší místnost za baráček o 20 metrů dále. Elektrické topení už je samozřejmost. Kopečky nad 1500 metrů tu už dostali bílé čepice.
Náš baráček. Bydlíme tu sami.
Vyfasovali jsme třílitrový mitsubishi na popojíždění po sadu. Trocha změny oproti traktůrkům.
příprava na prostříhávání stromků odrůdy hrušek
Míša je ready for action
Víkendy už tu máme úplně volný. Když je hezký počasí tak si děláme nějaké ty výlety. Před 14-ti dny jsme se byli podívat na Farawell spit což je takový výběžek na severozápadním cípu jižního ostrova NZ. S oblibou se tady tomu říká kosa, kterou to připomíná. Od nás to je jen 110km. Výběžek prakticky není tak úžasný. Je to jen místečko připomínající dlouhou písečnou dunu s mnoha druhy hnízdících ptáků a sem tam tu uvíznou zblbnutý hejna velryb. Nás zajímala spíš 7km vzdálenější Wharariki Beach. Oblast s písečnými plážemi, tuleni, písečnou dunou a úža skalnatými útvary. Míšu zajímaly spíš jen ti dovádějící mladý tuleni, které viděla na videu u Andrejky. Ti tu byly 3 týdny před námi a úplně nás nadchnuli k tomuhle výletu.
Wharariki Beach a celá tahle oblast je pěkně větrná. Usuďte sami. Takhle tu rostou skoro všechny stromy.
Písečná pláž s úža skalama.
Prima místo na sváču.
Měli jsme docela teplo. Ale ne I´m kidding (dělám si srandu) bundu jsem Míše držel mimo záběr :)
Můj pokus o skok o klacku a písečná duna za mnou.
Dunu obtéká potůček. Brodil jsem ho naboso s Míšou v náručí.
Brodění bylo prima dobrodruštví. V jednu chvilku jsem se v písku uprostřed potůčku zabořil po kolena. Oba jsme se báli o foťák. Třeba by nás to donutilo si pořídit už zrcadlovku. Začíná tu být nezbytná. Zvolili jsme pak radši jiný brod. Při sušení nohou jsem si pokecal přes vodu s jednou holčinou že španělska. Udivilo mě, že Španělé nemají WHS (pracovní víza na NZ). Přenesení přes vodu naštěstí odmítla. Voda nebyla zase tak teplá :). Možná jen holka měla v paměti lépe uloženou mapu oblasti než mi. Procházka několika kilometrů po skalnatém pobřeží v hondbě za tuleníma mrňousama nakonec přinesla jen jeden pohled ze 100 metrů dolů na pláž s kojícíma tuleni a bolavé nohy Míši.
Možná to nebylo 100 metrů, ale udělat ještě krok tak by to byl můj nejvyšší bungee (bez lana) a to jsem jako mladý skočil 56 metrů.
Takhle vypadá skalnaté pobřeží a v pozadí je ta písešná kosa.
Každý kousek země na NZ je buď sad nebo pastvina. Mi jsme šli mezi ovcemi a černýma volama.
Prostě ovce všude kam se podíváš. Na NZ je jích víc jak desetkrát více než lidí tedy asi 50 milionů.
Další víkend jsme si pro změnu udělali výlet k Harwoods hole což je taková hlubší macocha. Tahle díra do země je 70 metrů v průměru a 183 metrů hluboká. Zajímavé na ní je také to, že sloužila při natáčená pána prstenů jako Hustoles což je asi to místo s velkým pavoukem (podle Míši co nedávno koukala na všechny díly). Pohled do hole to byl hezký a trošku nebezpečný. Nejsou tu totiž žádné zábrany. Na parkovišti kousek od hole jsme potkali další dva prima Čechy (Jardu se Zuzkou). Jsou tu stejně dlouho jako mi. Pokecali jsme a vydali se pak společně ještě na jednu vyhlídku. Když jsme se loučili tak jsme si vyměnili čísla a ukázali jsme jim kde nás můžou navštívit. Oni jsou přes dva měsíce na cestách po jižním ostrově a tak nám toho dost povídali o trecích co musíme navštívit.
Šance udělat dobrou fotku Hole je téměř nemožné.
Jarda se Zuzkou. Hustoles je v pozadí.
Tuhle kocápku jsme potkali na pobřeží v našem městečku Motueka.
Příště napíšu jak jsme chytili našeho prvního žraloka a jak jsem tu potkal v Motuece spolužáka ze školy.
tak zase Kia ora, čus bus bambus :)
