Život je boj, ale je krásný (Jonoman)

Cestování, práce aneb co všechno ruce a nohy snesou

poslední foto v Motuece.

Na úvod bych rád napsal jak divoký je tu svět. Člověk jeden týden něco napíše a druhý týden je to jinak. Nikdy na NZ neříkej nikdy. A to dopadlo i s námi a zatracovaným městem Blenhaim. Tak dlouho jsme psali a říkali jak Blenheim nikdy až tu teď sedím na posteli v baráčku uprostřed Blenheim a píšu tenhle report. Ale opět začnu od začátku a ne po novo zévl_anďansky. Naposled jsem psal naše (spíš moje) úvahy jak jsme to udělali dobře a zůstali na pruning kiwi (prostříhávání kiwi) v Motueka.

Kiwi stromky před pruningem.

Kiwi po pruningu.

Dobře proprunovaný jabloně.

Pruning kiwi začal výukou v poklidu placený hodinově po dobu tří dnů. Vysvětlili nám jak vystříhat staré větve a jak přicvaknout nové větve tak aby příští rok bylo hodně ovoce. Práce nám samozřejmě zprvu připadala divoká, ale naučí se to prý každý a dle lidí co to dělali se pak dají udělat dobré peníze. Chyba lávky. Nebudu vás dlouho napínat. Na sadu jsme byli nejrychlejší a vydělali jsme si v nejlepším případě stejně jako, když jsme byli placený hodinově. Následně jsme si vyměnili pár textovém s kamarády v Blenheim. Ti se nám poptali na jejich vinicích. Nejrychlejší a nejlákavější nabídku jsme dostali od Jardy se Zuzkou. Ani jsme se nerozmýšleli a už jsme měli sbaleno a hurá za dalším dobrodružstvím. Při posledním Míši ježdění na koni jsem s Karlem pokecali o práci. Ten už sám povídal o tom jak hledá jinou práci za lepší peníze a že nás chápe když jdeme za lepším. Druhý den jsme mu už řekli say good bye se slovy jak se určitě zase uvidíme.

Poslední ježdění na Holy.

Teda spíš taková procházka. Bylo na ní trošku zima.

Mezi naším dvoutýdenním pruningem kiwi jsme zažili další příhody o které bych vás neměl připravit. Například moje první návštěva zubaře na NZ. Po té co jsem povečeřel už i zbývající druhou polovinu svého zubu jsem se rozhodl pro vyřízení prima pojištění (zahrnující zákroky zubaře) a navštívení zdejšího dr_voštěpa. Po telefonické objednávce jsme dorazili do čekárny. Po vyplnění formuláře o mích ne_chorobách (aids jsem odškrt, že nemám atd.) jsem nastoupil na křeslo. Doktor křeslo uvedl do vodorovné polohy tak abych si mohl krásně číst vtipy a prohlížet plakáty připevněné na stropu. Prohlédl trosku zubu, píchnul piďadlo se slovy: It will be big job (To bude velká práce). Uklidňovalo mě jen to prima pojištění. Očekával jsem účet alespoň na 200NZD. Nakonec mi vykouzlil prima bílý „zub“ za krásných 85 babek :).

O víkendu v neděli (ještě v Motuece) jsme se rozhodli na uklidněnou vyrazit na druhou stranu Able Tasman national park. Naplánoval jsem nám výlet na jeden vodopád a dívačku na další tuleně. Počasí nám vyšlo parádně. Cestou jsem zastavili u památníku prvního vylodění Abela Tasmana a vyfotili si ceduli pozor tučňáci na silnici. Na neštěstí jsem žádného nemusel rozmáznout po asfaltu :).

Asi začnu tyhle cedule sbírat. a tady je budu vystavovat :)

Jsem to skutku já.

Vodopád o pár kilometrů byl asi 40 minut pěšky od parkoviště uprostřed pastvin. Cestou k vodopádu Míša musela překousnout vysutý lanový most pro jednu osobu. Můstek se houpal opravdu zábavně. Jinak vodopád byl celkem hezký s prima dvojitou duhou.

Míša jinak byla z výletu nadšená.

Normální tlustý amík by tu neprošel.

O pět kilometrů dál jsme nabalili jídlo do baťůžku a hurá na ty potvory. Na mapě track nevypadal tak dlouhý. První cedule tracku ale už naznačila dvě a půl hodinky chůze což nám nepřišlo tak zlé. Teda původně jsem předpokládal jak si projdeme malý okruh, ale ten byl asi 30km což jsem operativně zkrátil jen na jednu cestu tam a zpět. I tak jsme měli naplánováno okolo18-ti km což stále šlo. Později jsme zjistili, že to znamená vyšlápnout dva kopečky o převýšení asi 180 metrů. Míša v půlce prvního výšlapu už nadávala jak špaček. Vzdát jsem jí to ale nenechal. Byla to taková průprava na naše další vícedenní tracky. Rozbili jsme náš první tábor, nasvačili se a nabrali síly na pokračování. Cesty na trackách v Able tasmanu jsou dobře udržované. Nikde žádné kamení nebo bláto. A okolí radost pohledět.

To je zima co? Keře jsou tu krásně rozkvetlé.

Hezká chata DOC po cestě.

Opravdu po dvou a půl hodinkách chůze jsme dorazili ke skále s majákem a tlupou koupajících tuleňů. Míšu to dost uklidnilo. Dali jsme si hodinovou přestávku s obědem a pozorováním hravých tuleňů. Přesněji, já jsem obědval a Míša jen fotila a natáčela. Nejhezčí bylo asi hraní dvou malých tuleňů s klacíkem co jim Míša hodila do vody. Chytali ho tlamy a potápěli se s ním. Procházka na zpět byla příjemně zpestřená západem slunce. Škoda jen, že jsme byly asi ještě hodinku cesty šly buší v šeru :). Naneštěstí tam vede jen jediná cesta.

Lenoch co jsem ho budil drčením rendlíku při přípravě oběda.

Tenhle si myl pořád čumák plutvema.

Míši pozorovací místo. Potvůrky plavaly ani ne tři metry pod ní.

V dalších dnech v Motuece se nic zvláštního nestalo. Stále to samé. Rozčilovali se s pruningem kiwi a nechali se uklidňovat naší supervizorkou (její jméno je Mó) jek se zrychlíme a jak je prima si pak nechat zoperovat zápěstí. Myslím si že právě tou hláškou o zápěstí mě úplně odrovnala :). Jinak v Motuece jsem taky potkal spolužáky v Prahy. Chodili jsme spolu na hodiny volejbalu. Roman mě hned poznal. Škoda jen že si ti dva vydali o týten později do Taurangi na pruning kiwi. Moc pivka jsme spolu nepopili. Doteď nevím kde je popadl tenhle záchvat šílenství to jít dělat. Já a Míša si o té doby říkáme NEVER EVER PRUNIG KIWI TREES (nikdy více prostříhávání kiwi stromků). Na poslední rozlučce jsme se s nimi rozloučili s buchtou a tradičním pivkem.

Česká posádka Motueky po odplutí většiny pracovníků do Blenheim nebo domů. Dvojice v pravo nahoře se teď fláká na Tonze. Roman je ten to leží Mariánovy na rameni.

Slybovaná fotka našeho "chyceného" žraloka.

Měři pouze 80cm. A prý tenhle druh (má velké zlaté oči) se nedá jíst kůli rtuti ve svalech.

Co se týče našeho pobitu na vinici v oblasti Blenheim. Pracujeme na vinici Marico si 25km od Blenheim. Převážně děláme namotávání mladých větvých na vodící dráty. Práce je to dvojnásobně ohodnocená a hlavně o dost lehčí na ruce. Měli by jsme tu pracovat do konce srpna. Původní ubytování v Blenheim u Jamese s Irin jsme po týdnu vyměnili za ubytování u kolegině Jane v Rendwicku. To je takové malinké městečko na půl cesty mezi vinici a Blenheim. Ušetří se na ubytku, benzínu a času na spánek. Jarda se Zuzkou co dělají na stejné vinici bydlí taky v Rendwicku.

První víkend jsme společně vyrazili na víkendový výlet do hor (Mount Ritchmont national park). Předpověď hlásila přes den slunečno a na noc okolo -5°. Spaní jsme měli vyhlédnuté v chatce DOC kousek od jezera. Cesta do hor nebyla nic extra a tak jsme vyrazili společně v jejich vanu 4WD (s náhonem na všechny čtyři kola). Rozhodně to nebyl špatný nápad. K parkovišti to bylo autem asi 20km po horské cestě pro jedno auto. Parkoviště bylo pokryto už sněhem. Dále už jen hodinová cesta pěšky do chaty. Jaká je mezi horama u jezera zima bylo vidět po cestě na zmrzlých vodopádech potoků. Chatku napadlo v zimě použít naštěstí jen nás. Lovci co jsme potkali u chatky jen měli pauzu na cigárko. Chatka to byla věru skromná. Čtyři palandy, jídelní stůl s lavicemi, pult a hlavně kamna. Dříví jsme si museli obstarat samy. Sekyra a pilka (oboje tupé) byla k mání. Po nasbírání dříví a založení požáru v kamnech jsme se vydaly políčit na úhoře do nedalekého jezera. Kolega s vinice vyprávěl o gigantických kouscích. Opět nevím jestli je to tím co se říká o rybářích nebo jestli je to těmi kiwáky, ale nic jsme nechytli. Přes noc jsme to dvakrát zkontrolovali a ráno jsme nakonec z prutů oklepali jinovatku.

Jarda se Zuzkou byly hlavními topiči.

Skromná chajdička.

Ráno byla opravdu zima.

Když už jsme byli jednou v horách tak jsme se vydali po cestě autem výše k zasněženým vrcholkům. Dneska bych už asi takové dobrodružství podruhé neabsolvoval. Tady po té cestě jezdí jen ti nejodvážnější v džípech a mi ve vanu. Jarda jezdí jak rally jezdec a cesty místy připomínali obrázky cest někde v horách v Indii. Prostě na jedné straně strmá skála, uprostřed cesta jen tak tak pro jedno auto a pak zase sešup. Úseky na kterých člověk přemýšlí jak vyskočit z padajícího auta jsme minuly dva. Když se na to podívám z druhé strany, tak tam byl úža výhled. Na jednom vrcholku jsme si uvařili polívku z pytlíku a sněhu co jsme před tím naškrábali u auta.

Dobrá cesta ne?

Parkoviště na sněhu. Hezký výhled byl všude.

Autem jsme byly až na kopečku kousek od špičky toho nejvyššího smrčku.

Naco nosit sebou vodu když sněhu je tu okolo dost.

Polívčička s výhledem. Stolek tvořila informační deska s výšky okolních hor.

Výhled na Alpy a do údolý plný vinic.

Tahle cesta vypadá ještě luxusně.

Jezero u kterého jsme noc předtím spaly.

Příště uvidíme kam se tu vydáme. V plánu je jen lyžovačka na St Arnau případně termální jezírka v Hamer spring. Oba se nyní více těšíme na dovolenou na ostrovech Samoa. Už máme letenky na šestého září. Už aby to bylo.

Tak to by pro teď mohlo stačit z té naší nudy a šedě od protinožců ne?

Jinak jsme už téměř každý den na skypu pod nikem jan.michaela1 neboď vládneme internetem přes telecom. Kdo chce ať si nás přidá.

Kia ora