Mávající Samoa

…aneb naše vytoužená dovča

Tak už je to více jak měsíc co jsme vyrazili na naší dlouho očekávanou dovču na Samou. Kdo očekával můj report dříve se omlouvám :) Stala se tu ze mě lemra líná :)

Je toho spousta co jsme na Samoe zažili tak to tu radši budu psát na pokračování den po dni ať to není taková nuda.

Tak kde jinde bych měl začít než naším odletem z NZ města Christchurch. Práce na vinici nám neočekávaně skončila o dva dni dříve a tak jsme měli spoustu času zabalit a uklidit naše autíčko. Dva dni před odletem nás jen trošku vystrašilo zemětřesení v Christchurchu. Né že by jsme ho cítili až v Renwicku, ale báli jsme se zrušení našeho letu. Sledovali jsme televizi a internet. Nakonec to byla jen nafouknutá bublina. Sice tam měli zemětřesení nejhorší za sto let o síle 8.1 ,ale bylo to jen jedno velké bouchnutí a pak už jen 50 vteřin malého chvění. Nikomu se nakonec nic nestalo. Pár starých cihlových baráků to sice zničilo, ale ty už vypadali jak před stržením. Nás hlavně zajímalo letiště, které po pár hodinách otevřeli. V Renwicku jsme se rozloučili s našimi perfektními majiteli baráku Norah a Ian u kterých jsme bydleli poslední týden. Do Christchurchu to je jen 4 hoďky cesty. Auto jsme zaparkovali bezpečně na zahradě u kamaráda Jimmiho. Uplatil jsem ho kartonem pivka :). Večer před odletem to ještě hezky s námi v autě zatřáslo. Ono se to v Christchurchu pořád ještě sem tam zachvěje. Ti co v ČR žiji kousek od kolejí znají určitě horší zemětřesení :). Míša z toho stejně neměla dobrý pocit. Ráno jsme vstali s předstihem a vyrazili na letiště (cca 5km daleko). Původní prostředek autobus jsme změnili za taxi. Taxikář si asi potřeboval zaplatit cestu na letiště a tak nám nakukal o stále nejezdících autobusech. Nám to bylo fuk, hlavně že naše nalodění bude bez presu a stresu. Z christchurch jsme letěli hoďku do Aucklandu a pak hned na Samou na letiště asi 35km od Apia hlavního města Samoi. Zajímavé na tomhle letu je fakt, že se přelítává datová linie (letěli jsme do minulosti) a tak jsme na Samou dorazili o den dříve nebo-li odlet z NZ 6.9.2010 v 14:00 a přílet na Samou 5.9.2010 v 19:00 :) zmatek co? Z Aucklandu jsme odlétali z 15ti stupňů celsia do tropického večerního počasí na Samoe cca 28° celsia. Při vystoupení z letadla to bylo hned znát. Dusno by se tam dalo krájet :) Na letišti byl poznat i rozdíl mezi civilizacemi. Poznal jsem ho hned na letišních záchodcích, které vypadali hůř než veřejné na NZ. Inu ostrovní země blížící se více státům z třetího světa. Na letišti nás uvítala skupinka chlapů v sukních, nastrojených banánovým listím zpívající a hrající na kytaru. Další početná skupinka chlapů v sukních byli už jen otravní taxikáři, kteří nedali pokoj dokud jsme neseděli v pronajatém autě.

Ještě než se dál rozepíšu bych rád vsunul pár informací o Samoe. (Kdo už to zná ať to přeskočí :).

Království Samoa je souostroví, které se nachází uprostřed jižního Pacifiku, cca 3.000 km severovýchodně od Nového Zélandu, na 13. stupni jižní šířky. Žije zde asi 177 tisíc obyvatel. Souostroví je tvořeno dvěma hlavními a několika menšími ostrovy. Hlavní ostrovy jsou: menší, ale lidnatější ‘Upolu (cca 110 tisíc obyvatel), kde se nachází také letiště a hlavní město Apia (cca 40 tis. obyv.), a větší, skoro neobydlený Savai'i (cca 42 tis. obyv.).... A právě tyhle dva ostrovy jsme se chystali objet kolem dokola. Oba ostrovy patří mezi největší v polynésii. Mají každý po obvodě okolo 200km.

Klima je na Samoe tropický, tzn. všude je hromada palem a tropickejch stromů, kokosový ořechy tam padaj přímo pod ruku, banány, manga a papaye čekaj jenom na utrhnutí - tak vypadá podle nás ráj.

Na Samoe existují jen dva druhy dopravy pro cestovatelé. Prvním a levnějším jsou autobusy, který jsou kapitolou samo pro sebe (určitě to dobrodružství ještě někde rozeberu) a druhý podstatně dražší a pohodlnějším je půjčení auta. Pro lidi co chtějí objevit krásy tohoto království v pár dnech je tohle jediný způsob. Taxi ani nepočítám. Jinak na Samoe se ještě před rokem řídilo na stejné straně jako v ČR, ale kvůli levnějšímu dovozu aut s volantem vlevo to otočili parchanti a já se tak těšil :). Auta tu mají pořád volanty jak vlevo tak v pravo. Záleží na vás jaké auto si pronajmete. Mi jsme zkusili řízení na obou stranách. Při silničních kontrolách to musí být hrozný zmatek pro těch pár policajtů co tu mají :) (mi jsme jích tady za celou dobu viděli asi jen 5 v Apia).

Po příletu pro nás naštěstí kancelář půjčovny aut byla hned na letišti. Auto a cenu jsme měli předem dohodnuté přes email. Kára vyšla na 110Tala (Tala = místní měna) na den (asi 70NZD). Z jejich klimatizované kanceláře se mi nechtělo ani vylézat :). Vyplnil jsem pár formulářů ohledně pronajetí (vlastně jen jeden, autem není stejně kam ujedst), naskládali jsme krosny do našeho auta (Toyota RAW4) a ujištěni, že jde o 4WD (náhon na všechny čtyři kola) jsme nasedli, pustili klimatizaci na plno a vyrazili do hlavního města Apia hledat ubytování. Cestou jsme potkali na silnici asi tucet volně pobíhajících psů a pár prasat. Všichni tu jezdí asi 35km/hod. Odvážlivci a cestovatelé jako mi jsme je museli předjedst a uháněli neuvěřitelnou rychlostí 60km/hod. Bylo už docela dost večer a tak jsme vzali první budget ubytování v Tatiana motels v Apia. Cena byla poněkud vyšší 128Tala/den za místnost s klimatizací, vlastní sprchou, WC a se snídaní. Míša tehdy byla na mě dost naštvaná. Její představa první noci byla někde na pláži ve Fale. Fale jsou oblíbené místní ubytování obvykle hned u moře (někdy i trochu nad mořem). Jedná se o jednoduché chatrče bez stěn, střechou z palmových listí vybavené pouze matrací a moskytiérou.

Po rozbřesku nás krásně v tom jejich hlavním městě probudili zvuky autobusů a kokrhajících kohoutů kteří se nám proháněli přímo pod balkonem :) Oba jsme z toho byli nadšení. Po bezva probuzení jsme nabrali snídani a posnídali na balkoně. Podle slov recepční jsme měli international breakfast (mezinárodní snídani) s krmením drůbeže pod balkonem. Snídani tvořil čaj, tousťák s máslem a marmeládou, banánovou buchtu, banány a papai. Než jsme dosnídal byl jsem úplně propocený. Pak už jsem nosil jen kraťasy a rozepnutou košili a i v tom bylo hrozně. V planu jsme dál měli navštívení centra Apia, místního tržiště a pak hurá na druhou stranu ostrova za ubytováním na pláži jak jsme si přáli. Hlavní město Apia má asi něco okolo 40-ti tisíc obyvatel a zajímavý je jen asi tak jen tržnicí a Palolo Deep Marine Reserve což je podvodní jáma plná korálů a hejny různobarevných rybiček. Protentokrát jsme to vynechali.

První snídaně byla tak trochu nesamoánská

První návštěva tržnice byla opravdu zábava. Všichni na nás koukali jako by bělocha neviděli roky. První prodávající paní od stánku se na nás hned přilepila. Rozpoznala naší potřebu si koupit od ní vějíř upletený z banánových listů. Bylo nesnesitelné vedro tak jsme ani neprotestovali. Pak už jsme si koupili i tradiční Láva láva. Ty Láva jsou takové tradiční hadry obmotané okolo pasu vypadající jako sukně. Nosí je tu opravdu úplně všichni. Od běžných lidí až po policii. Po nakupování, ochutnání místní zmrzliny, navštívení nepoužitelného info centra jsme celý zpocený naskočili do klimatizovaného auta a hurá přes kopec na druhou stranu ostrova (cca 35km). Cestou jsem se zastavili na koukačku u vodopádu Papapapai falls, který vypadá stejně jako tucty stometrových vodopádů na NZ :). Zajímavý pouze jen názvem.

Mušle jsme radši kůli převozu nakonec nekupovali.

Klučík asi moc blondýn tady neuvidí.

Apia je hezká jen pro první den na Samoe

Naše "první" kára na Samoe

Papapapai falls

Na jižní straně ostrova jsme především hledali naše předem ubytování na Tafatafa beach. Najít je nebylo moc složité. Mezi máváním na domorodce z auta, vyhýbání se volně pobíhajících psů a dětí jsme také narazili u cesty na jejich ceduli s nápisem Amanda beach fales.

Tak takhle vypadá naše první tradiční Fale na Samoe.

Zajímavá pokrývka na střeše co? :)

U fale nás uvítala jedna z majitelek Brenda s kterou jsme usmlouvali cenu ubytování na 40Tala za osobu (cena za ubytování se snídaní a večeří). Dnes si myslím, že to bylo jedno z nejlepších míst co jsme poznali. Krásné vysoké palmy ohýbající se nad písečnou pláž a mezi nimi zasazené naše fale. Hned jsme skočili do moře. Moře je tu nádherně čisté, teplé a plné rybiček. Většina Samoi je obklopená korálovým útesem a tak voda mezi pláží a útesem je hezky klidná a bezpečná. Avšak za útesem pořádně hučící divoký pacifik. Po dvojité koupačce jsme si zašli k Brendě do baráku na večeři. Tu nám připravovala osobně na elektrickém vařiči na zemi. Její celý barák jsou jen tři místnosti – dvě spací místnosti a skromně vybavená obývací místnost. Posadili jsme se na jednu dřevěnou lavici a sledovali jak dováří rýži a něco jako kuřecí čínu. V místnosti nemá stůl a tak jsme jedli více tradičním způsobem na zemi. Celý nám to přišlo docela divný, ale brali jsme to jako naší další zkušenost s místní kulturou. Večeře byla jedna s těch lepších co jsme na Samoe zažili. Po večeři už byla docela tma. Nikde žádné světla nebo lampy. Zalezli jsme do naší připravené (matrace a moskytiéra) zaplachtované fale a šli spát. Bylo nám vedro, ikdyž jsme spali úplně nahý přikrytý jen prostěradlem. U večeře jsme si s Brendou povídali o tsunami co tu měli před rokem. Představa, že se to může opakovat nám nedala spát. Okolo půlnoci mě probudil hrozný hukot moře. Vylezl jsem z fale a odliv moře byl tak velký až jsem si myslel že se blíží tsunami. Paniku jsem nechtěl šířit dál a tak po chvilce jsem se uklidnil a šel zase spát. Míše jsem radši nic neřekl. Ráno jsme se probudili za zvuků moře a opět kokrhajících kohoutů běhajících snad všude po Samoe. Skočili jsme opět do moře a užívali si šnorchlování. Snídaně u Brendy čítala krekry s vajíčkem a čajem. Já osobně jsem přejedený nebyl :). Dopolední flákání jsme zaplnili opět perfektním šnorchlováním, focením, blbnutím s nějakým psem, sluněním, procházkou po překrásné pláži a dobýváním se do kokosu co jsme našli pod palmou na pláži.

Není to nádhera když se vzbudíte a máte to deset kroků do nádherného moře?

Spaní ve fale jak kempovat u moře ikdyž o 100% lepší.

Míše ve své koupené Láva.

pózovat se dá všude :)

Nikdy nezkoušejte se dobít do kokosu nožem menší než mačeta :)

Trochu vyhublí, bledý ,ale jinak nádhera.

Už z marketu jsme věděli, že místní kokosy používají jako fresh drink (osvěžující nápoj). Když utrhnete ještě zelený kokos tak v něm je asi litr kokosové vody. Mi jsme měli takový žlutý. Což už byl na půl cestě usazování kokosu po stěnách kokosu :). Samoa byla naše první země kde jsme se setkali s kokosovými palmami a tak jsme byli docela překvapení, že kokos co známe ze supermarketu (hlavně o vánocích) není ten co je na palmách. Kokosy na palmách rostou pokrytý asi dvoucentimetrovou dřevnatou dužinou, kterou musíte oloupat aby jste měli jen ten kulatý kokos. V praxi to znamená najít nebo utrhnout na palmě něco jako ragbyový míč a pak se probít ke kokosu aniž by jste ho rozbili. Místní na to používají klacek do špičky seříznutý a zapíchnutý do země. Já jsem na ten jejich grift přišel až po několika kokosech :). Je to opravdu fuška. Prvně jsem se ke kokosu snažil prosekat velkým nožem od Mirka, ale i s mačetou by to byl nadlidský výkon. Požádali jsme o pomoc a ukázku místní domorodce. Ten ho zvládnul otevřít asi za minutu. Při předvádění nám otevřel ještě pro ukázku další dva. Jeden zelený (opravdu fresh drink) a druhý hnědý uzrálý s pořádnou vrstvou čerstvého kokosu. Na závěr kokos naporcoval ještě s papájou a věnoval nám to jako jejich tradiční oběd. Poobědvali jsme tedy ovocně i s banány co jsme koupili na marketu. V plánu dne jsme měli koupání a piknik u vodopádů co nám doporučoval náš průvodce a pak se taky přemístit na další vyhlášenou pláž Salamumu Beach s ubytováním opět na pláži ve fale. Cestou k vodopádům jsme nakoupili v místním stánku něco na piknik (kvekry, lunchmeat v konzervě a máslo co se rozteklo po půl hodině).

Tradiční pohled na Samou. Plantáže s kokosovýma palmama jsou všude kam se podíváte.

Banány se dají trhat skoro z auta. Škoda jen, že bylo na ně brzy.

Střední třída na Samoe. Takhle chudý na Samoe nebydlí.

Název vodopádu doplním až se nám vrátí průvodce od Pavla s Andrejkou.

Co dělat na Samoe jiného než si utrhnout kokos, banán nebo papai a pak to zapít pivkem na pláži :)

Vodopád nevypadal tedy nic moc. Na fotkách byl hezčí :) Smočili jsme se tedy, opět udělali pár fotek, snědli odporný krekry s hodně měkkým máslem a cestou zpátky si shodili kokos z palmy na později. Plavání ve sladký vodě pod vodopády na Samoe nemá moc smysl. Moře je tu daleko lepší a mnohdy za koupání nebo jen pokoukání na vodopád zaplatíte 10Tala a víc. Kdo byl na NZ určitě by měl vodopády vynechat. Samoa žije z turismu a je to znát na každém proslulejším místě. Za cestu pralesem k našemu ubytování jsme museli zaplatit mítné, neboť cesta patří vesnici a ubytování někomu jinému. Tenhle systém na Samoe je opravdu zajímavý. Místní Matai (něco jako starosta vesnice) sedí a kouří ještě s pár chlapama ve fale u silnice a čekají na turisty, které pak stáhnou o 10 až 20Tala se slovy a výrazem v obličeji zaplať a neremcej :) Osobně bych zaplatil radši kdyby kluci zatancovali, zahráli na ukulele a do auta naložili nůši kokosů :) Ale co naplat Samoa je Samoa. Říká se že tyhle peníze jsou mnohdy jediným přínosem pro vesnici, která nábožensky zfanatizovaná tyhle peníze dá na vybudování velkého kostela stejně jako 80% z příjmu každého vesničana. Některé vesnice mají i tři kostely, protože lidi jsou tu konvertováni na různé druhy náboženství (křesťani, anglikáni, mormoni a jiné podobné sekty). Honosné kostely jsou jen obrácenou stránkou chudoby na Samoe.

Další vyhlášená pláž Salamumu Beach.

Naším zaplacením míta jsme se dostali po dvou kilometrech na Salamumu Beach, kde nás uvítal majitel fales. Holohlavý týpek, ověšený zlatem a se zlatým zubem nás usadil dvojnásobnou cenou ubytování. Připadali jsme si tak trochu podvedený. Zaplatit za cestu a pak tohle. Cenu ubytování jsme nakonec usmlouvali na 60Tala za osobu. Týpek vypadal po smlouvání jako každý samoánec tedy už méně příjemně. Přístup lidí na Samoe k turistům nás docela zklamal. Těšili jsme se na milé pohostinné domorodce o kterých jsme četli v průvodci, ale skutečnost nám ukázala většinou jen „biznismeny“, kteří jsou šťastný a milí jen pokud z vás dostanou co chtějí. Abych zase všem nekřivdil tak na druhém ostrově Savai´i, jsou lidé milejší. Lidé na NZ jsou stále nejmilejší lidi co jsme potkali. Ubytování u týpka se zlatým zubem bylo alespoň o něco lepší než u Brendy. Fale neměli už střechu pokrytou gumou od sandálí a plachty nahradili stěny z pletených palmových listů. Pláž nebyla z jemného písku a tak šnorchlování bylo také lepší. Každým šnorchlováním jsme objevili několik nových druhů barevných rybiček a hvězdic. Po vydařené koupačce jsme zjistili, že jediná fungující sprcha v resortu je ta přibitá plastová trubka na stromě na pláži. Večerní umývání připomínalo koupání jak na chatě (polejvání se vodou v koupelně). Po večeři jsme poprvé ochutnali místní pivko Vailima. Samoa byla před druhou světovou válkou německá a tak místní pivo se tu stále vaří podle německé receptury.

Samoa po západu slunce.

Fotka z terasy u týpka.

Samoánká 12°

Raní sprcha na pláži.

Naše druhé fale na Samoe. Tohle už ujde ne?

Trochu jiná pláž.

 Když opomenu teplé počasí, hezký moře tak pivko je jedinou věcí co je tu lepší než na NZ. U snídaně jsme ještě s týpkem usmlouvali ubytování na další noc na 55Tala na osobu. Né že by jsme z jeho ubytování byli tak nadšený, ale očekávali jsme příjezd dalšího českého páru Pavla s Andrejkou. Pavel s Andejkou měli přiletět toho dne po desáté hodině večer a tak jsme jím chtěli dopřát hezkého probuzení na pláži. Domluvili jsme se s nimi ještě v Renwiku na NZ na společném objevování Samoi. Z Salamumu Beach fales to je na letiště asi 35km cestou přes ostrov. Poznáním Samoi jsme poznali, že naše mapa z průvodce je tak trochu na prd. Nejnovější mapa Samoi je stará dvacet let. Proto jsme si cestu na letiště radši projeli, abychom nebyli moc překvapení z nezakreslených odboček. Pro zbytek dne jsme zajeli do hlavního města Apia. Dali jsme si oběd v našemu oblíbenému stánku s grilovaným kuřetem. Zašli šnorchlovat do vyhlášené Palolo Deep Marine Reserve z které jsme byli úplně nadšený. Tolik ryb a ostatních potvor jsme tu viděli jsme už jinde neviděli. Já jsem tam dokonce viděl i mořského hada, kterému jsem se rád obloukem vyhnul. Jedna krásně barevná rybka si nás tam vyhlídla a pokaždé když jsme byli blízko rychle připlavala a štípnula nás stejně jako další. Bavilo nás sledovat vyskakující lidi překvapený nečekaným štípnutím. Ve vodě po kolena jsme leželi a sledovali půl metru od nás hejna ryb pasoucí se na podvodní planktonové zahrádce. Šnorchlováním jsme se bavili asi 3 hodiny až jsme byli trochu připečený a hladový.

Koupě podvodního foťáku je dobrá věc, ale perfektní fotky neuděláte nikdy.

běžná hvězdice

Na vlastní oči je to super.

Kapitána jizvu z pohádky Zachraňte Nema jsme tu potkávali celkem často.

Nebojácné pasoucí se rybky.

V době našeho příletu na Samoe začal týdenní Teuila Festival 2010 (odkaz pro zvědavé duše www.teuilafestival.ws), který měl toho dne na programu proslulé ohnivé tance a další taneční vystoupení. Největším sponzorem festivalu byl Mcdonald, který na celý Samoe má jen jednu pobočku právě v Apia. Festival probíhá každoročně před budovou parlamentu což je největší stavba na Samoe (má celých pět pater :) ). Koupili jsme si opět jejich BBQ (grilované kuře s vařenými banány) jako drink jsme měli na výběr mezi coca colou a fresh drinkem v kokosu. Naše zkušenost z večeře je že vychlazený kokos z chladícího boxu je super naproti tomu vařený banány jsou hrůza. V sedm jsme se posadili spolu se stovkou saománců na trávu před pódium a sledovali postupně vystoupení od podivných projevů až po soutěž ohnivých tanců. Na závěr jsme se vyfotili se skupinami tanečních skupin domorodců a vyrazili jsme pomalu na letiště vyzvednout Pavla s Andrejkou.

Soutěž v Fire dance (ohnivého tance).

Tahle to válí junioři.

Holky se rádi nechali vyfotit.

Holky se sekarama vypadali hrůzostrašně :)

Kytičky okolo krku jsem jí koupil na slavnosti.

Tak tohle jsou naši spolucestovatelé Pavel a Andrejka.

Začíná to být ode mne trošku nudně zdlouhavý. Budu to tady aktualizovat