Taiwan

… země pro Čechy tak neznámá …

Docela dlouho jsem nepsal žádný článek a tak ani nevím kde začít. Možná bych měl vlastně popsat proč a jak jsem se ocitli v zemi o který Češi tak málo vědí. Jestli čtete pravidelně naše články tak si možná vzpomínáte že jsme pracovali na NZ s mnoha národnostmi. Jedni z nich jsou Lulu a Eric z Taiwan. Právě tyhle lidičky jsme na NZ měli moc rádi a tehdy jsme jím slíbili že se jednou za nimi podíváme. Oni před necelýma dvěma měsíci dokončili cestování a tak když se dozvěděli že se chystáme zpátky na NZ se zastávkou v Thajsku, neváhali a napsali zda by jsme je při té příležitosti nenavštívili. Nám to přišlo jako dobrý nápad a tak jsme koupili letenky na Taiwan. Přeci jenom kdy se nám ještě naskytne možnost navštívit tak odlišnou zemi a mít k tomu místní průvodce? Prakticky se to velice hodilo. Lulu ještě nezačala psát dizertačku a Eric hledat práci. Vzali to velice vážně. Připravili pro nás cestovní plán, zamluvili a zaplatily hotely po celým Taiwan. Zkrátka Já a Míša jsme nemuseli dělat vůbec nic. Jen koupit letenky a dostat nás na letiště :). Původní letenky jsme měli na NZ přes Bankok. Kde jsme měli v plánu strávit měsíc. Koupili jsme letenky Bankok – Taipei s tím že je to jen 3 hodinky letu. Trochu to nám nevycházelo s přestupem a tak jsme se rozhodli v Bankoku strávit jeden den a pak pokračovat dál to Taipei. O tom co jsme v Bankoku za den a půl zažili se rozepíšu v dalším článku. Rozhodně to bude stát za to :).

Teda možná bych měl něco nastínit neboť to s tím trochu souvisí. Letenky do Taipei jsme měli zakoupený na 8.9.2011, ale nějak jsem to nedopočítal s časovými posuny. Zkrátka jednoho krásného večera jsme si zašli na internet zkontrolovat emaily a co se nestalo. Otevřeme facebook a první co na nás vyběhlo byla zpráva od Lulu. Psala kde jsme, že na nás čekali na letišti 3 hodiny a že o nás mají starost. V tu chvíli mi v těle ztuhla krev. Říkal jsem si to snad ne. Co je dneska za den? Na recepci mě ujistili že je 8.9.2011 a že jsme let rozhodně zmeškali :). Tak to se nám ještě nestalo. Vlastně to byla moje noční můra. Nevěděl jsem co budeme dělat. Naštěstí recepční zašel do vedlejší cestovní kanceláře a poptal se tam za nás. Slečna mě tam tak trochu utěšila s tím že některé společnosti dokážou změnit zmeškaný let na někdy jindy za malý poplatek. Pro jistotu jsem zkontroloval na internetu zda je možné na druhý den zakoupit nové letenky. Nemohli jsme nechat Lulu s Eric v takové situaci. Lulu jsem pro jistotu napsal i zavolal, že budeme dělat všechno co budeme moct abychom druhý den dorazili.

Abych to zkrátil. V noci jsem se moc nevyspal a druhý den ráno jsem naštěstí zařídil s naším bookmaker změnu letenek na druhý den. Kupodivu zdarma. Nemusím asi psát jaké to bylo štěstí. Vlastně jsme zaplnili poslední dvě místa v letadle.

S naším jednodenním zpožděním nám přibilo ještě jedno malé dobrodružství a to dostat se k naším milým Lulu a Eric. Ti už na nás nečekali na letišti, ale o 400km jižněji v druhém největším městě Taiwan zvaným Kao-hsiung city. Na facebook nám nechali instrukce jak se dostat na nádraží rychlodráhy a koupit lístek dolů. Musím přiznat že to byl pro mě trochu stres. Lulu mě předem připravila na skutečnost malé znalosti angličtiny místních. Koupit lístky z letiště na nádraží rychlodráhy bylo ještě celkem snadné. Zato koupit lístky na rychlovlak by jsme asi jen tak lehce nezvládli bez pomoci jednoho hodně milého místního kluka jménem Bacon. Toho jsme se v autobuse ptal na naší zastávku autobusu. Na nádraží jsme se na chvilku zakecali jako odkud jsme, kam razíme a tak. Nakonec z něj vypadlo že pracuje pro jednu leteckou společnost tady v Taipei a že už dokonce byl i v Praze. Asi si myslíte co by jako mělo být nesnadného na koupení lístků na rychlovlak. Mi jsme totiž dorazili na Taiwan v jejich druhý největší svátek a to Moon day. Přesněji dva dni před ním což znamenalo, že velká spousta lidí cestovala za rodinami. Tyhle lidi měli zakoupený lístky na vlak s několikadenním předstihem. Šance koupit lístek na sezení na tenhle den byla nulová. Bacon nám dokonce z PDA_čka na internetu zkoušel nějaký najít. Následně nám koupil lístky na stání a pomohl to zaplatit. Zní to jednoduše, ale nebylo to. Mají to tu docela vychytané. Člověk si je přes internet objedná a pak je jen na nádraží zaplatí v automatu. Samozřejmě všechno bylo pro nás nové a v čínštině.

Tak mě napadá, měl bych tu napsat pár základních informací o TAIWAN nebo-li jak je oficiální název státu REPUBLIC OF CHINA. Jde o ostrov velikosti poloviny ČR ležící západně od Číny a jihovýchodně od Japonska. Počet obyvatel něco přes 23 milionů. Co se týče historie tak ještě před více jak 300 lety tenhle ostrov obývali původní obyvatelé což byli něco jako Maurové na NZ. Pak následoval takový menší boj o tenhle ostrov mezi Nizozemím a Španělskem. Nizozemci tenkrát vyhrály, ale moc dlouho tu nepobyli. Dostali nakládačku od přistěhovalců z Číny a tak tenhle ostrov zůstal do konce 19st. součásti Číny. Následovalo 50 let okupace ostrova Japonci. Tedy od roku 1947 je Taiwan s pomocí USA „nezávislí stát“ ikdyž to asi Čína neuznává. Je fakt, že Taiwan má jak stejnou hymnu tak i jazyk (Čínská mandarinština), ale obyvatelé Čínu nenávidí. Kdyby někdo chtěl vědět více tak se to může dočíst na wikipenii (cs.wikipedia.org/wiki/Tchaj-wan_(ostrov))

Poloha Taiwanu - jen tak pro orientaci.

Vlajka Taiwan.

Taiwan a jeho členění.

Co se týče nás tak jsme něco okolo deváté večer dorazili na konečnou rychlovlaku do druhého největšího města Kao-hsiung city, kde na nás čekali už naši Taiwanci Lulu a Eric. Vzali nás do našeho hotelu Kidness. Nechali jsme naše zavazadla a hned jsme vyrazili na malou procházku po městě. Ukázali nám umělecky ztvárněnou novou zastávku metra. Pro nás to bylo takové divné. Nikdy bych nevzal kamaráda z ciziny do zastávky metra v Praze, ale oni byli z toho celý unešení. Došlo nám jak moc jsou orientovaný na kulturu a všechny umělecké směry.

Radostné setkání na nádraží.

Náš první hotel.

Kao-hsiung undergound.

Toho večera ještě následovala návštěva jednoho nočního trhu. Tyhle noční trhy jsou tady celkem často a v každým městě. Jsou to trhy hlavně s jídlem všeho druhu. Mi jsme ochutnali nějaké jejich plněné knedlíky masem, pro nás úplně neznámé ovoce, obalované houby, tofu a kostky rýže máčené v sojové omáčce. Tofu a rýžové kostky jsme tedy hne zavrhli. Ostatní jídlo bylo překvapivě moc dobré. Okolo půlnoci jsme se vrátili a padli do postele jak mrtvý. Teda hlavně já. Moc jsem toho nenaspal posledních 24 hodin. Eric a Lulu jeli spát domu.

Tradiční noční trh. Jídlo všeho druhu. Pro nás nejlepší byli ovocné koktejly, které se do toho vedra moc hodili.

Jediný běloši na desítky kilometrů daleko. 

Druhý den jsme si dali sraz na recepci v 10:30. Naši taivanci (budu tak říkat Lulu s Erikem) nás vyzvednuli a vyrazili jsme okouknou další jejich oblíbené místo. Tentokrát opuštěnou vojenskou vesničku která tu zůstala po čínské armádě při okupaci. Tuhle vesničku před pár roky umělecky pokreslili děti z umělecké školy a otevřeli veřejnosti. Taivanci jsou zase z tohoto místa celý unešení. Mi celý přepadlý z teplot okolo 36°C a vysoké vlhkosti jsme zase tak nadšení nebyli :) Ze všech lilo jak z konve. Mi jsme se nemohli dočkat návratu zpět do klimatizovaného auta. V jednu chvíli když jsme už byli úplně propocený přišli k nám dvě místní holky a chtěli s námi udělat kotku. Bylo to pro mě trochu trapné obejmout ty holky celý promočený. I tak vypadali z nás hrozně nadšený. Skoro jako by viděli prvně na živo bílého člověka. Ono pravda bílých turistů v Kaohsiung by jsme spočítali na jedné ruce. Jinak město bylo podle informací plné turistů z Číny, ale to mi jsme už nerozeznali. Zajímavé je že lidi z Číny měly ještě do roku 2009 zakázaný vstup do téhle země.  Není se tedy čemu divit, že teď jích je tu spousta. Řeč je pro většinu stejná i jídlo a tradice vycházejí z jejich kultury. Naši tajvanci pro nás na celý náš pobyt připravili dokonalý cestovní plán. Toho dne jsme ještě navštívili jedno velké jezero v městě, které je obklopeno jejich chrámy s obřími sochami jejich bohů, draků a tygrů. Trochu to vypadalo jak disneyland. Na nás až moc barevné, ale už jsme se smířili, že tu staré budovy nemají. Alespoň jsem si koupil prima farmářský tradiční ručně dělaný klobouk :). Jestli to přežil tak je už v ČR, kam jsme ho poslali. Jinak jídlo tradičně bylo pro mě dobré. Rýže a nudle a sem tam knedlíčky mi chutnali kdekoliv. Jen sladký toustový chleba mi nejel. Po obědě jsme vyrazili za kulturou. Pro změnu navštívit starou pevnost na kopci u přístavu (mimochodem do nedávna druhého největšího na světě) a kolonizační anglickou vilku.

Naše první snídaně. Jíst hůlkami už není žádný problém.

Army vesnička. Vedro až hrůza. Lulu chodila všude jen s deštníkem.

Jedna z kreseb kde se lidi fotí.

Některé kresby mají i svůj nápad.

Společná fotka u vlajky.

Taiwanky co se s námi chtěli vyfotit i přes to že jsme byli pěkně splavený.

Postarší kolonizační domek. Teda spíš anglická ambasáda.

Modní taxi.

Spodní paluba motorkáři :) Horní lidé.

Parádní fotka jak nemají parkovat ženský.

Policisté na koních. Lulu je tu viděla poprvé. Nám rádi zapózovali.

Přístaviště.

Tradiční oběd v nákupním středisku. Na vyžádanou pojmenuju co je co.

Výstup z jednoho chrámu u jezera. 

Chrámy okolo jezera. Tak trochu jako taiwanskej disneyland.

Vstup do chrámu vždy jen přes draka. Přináší štěstí. Tedy vždycky do chrámu zleva a dolu vpravo. To je tradice.

Fotka těsně po nákupu tradičního farmářského klobouku. Už jsem se skoro ztrácel mezi místníma.

Místní důchodkyně na skútru. Jedna z variant co se tu se skútry dá vidět :).

Navštívili jsme taky rodinu Lulu. Očividně Lulu není z chudé rodiny. Trochu to bylo pro mě trapné setkání. Byl jsem zpocený po celodenním cestování a neoholen. Oni si naštěstí z toho nic nedělali. Její otec uměl dobře anglicky a tak jsem si prima pokecali. Říkal že jsme první cizinci co kdy měl u sebe doma.

Rodina Lulu.

Jak už jsem psal toho víkendu se schylovalo k jejich tradiční rodinné slavnosti Moon day. Rodinky se sešli pohromadě a něco dobrého hodili na gril. Lulu byla se svou rodinkou v kao-hsiung city a mi se pro další dva dny přesídlili z hotelu do baráčku Erika rodičů v Tai-nan city, kde jsme oslavili jejich slavnost v kruhu rodinném. Za což jsme byli moc rádi. Hezky jsme si pokecali o jejich kultuře a náboženství, která je tak rozdílná od naší. Tajvanci jsou z 99% buddhisti. Uznávají budhu a asi milión jeho bohů :). K našemu překvapení poklidný, míru milovný buddhismus je založený na víře v peníze. Téměř každý si přeje peníze nebo rychle zbohatnout. Koupit suvenýr kde není napsáno nebo vyobrazeno něco o penězích je někdy nadlidský výkon. Zkrátka přát si zdravý a štěstí tu není IN. Všichni jsou tu tedy věřící, ale do kostela tedy chrámů moc nechodí. Svůj vlastní obřadní „kredenc“ mají všichni doma. Každý den u něj zapálí vonné tyčinky, pomodlí se a přinesou ovoce, které později stejně snědí. Pobavili mě tu jednou zajímavou věcí a to pálení peněz. Opravdu pálení peněz. Nedělám si srandu :). Při Moon day grilovačce jsem se všimnul jak soused něco pálí ve velké litinové míse kousek od kredence. Bylo mi řečeno, že pálí peníze. Udiveně jsem se zeptal ještě jednou. Opravdu pálí peníze?  Bylo mi řečeno, že pálení peněz je jeden z jejich tradičních obřadů. Jedná se o ukládání úspor pro jejich život v nebi. Naštěstí se nejedná o opravdické peníze. Jsou to jen papírky ve tvaru bankovek o různých barvách. Prý si na ně můžou psát libovolné částky i měny :) jak jsem si z toho dělal legraci. V pozdějších dnech jsme zjistili další druhy bankovek co pálí. Některé tvz. Stříbrné jsou naopak jako úplatek pro zlé duchy, aby se drželi od jejich domu. Zajímavé co říkáte?

Další z variant motorkářů. Tři na motorce nebo celá rodina? To není nic zajímavé. Slečna se dvěma psy v předu už je něco. Mimochodem všichni nosí roušky, protože vzduch se jím zdá špinavý.

Modlitební kredenc u Erika v domě.

Lulu s Míšou a malým ňoňo neboli rasa psa pomeranien. Mimochodem psy tady na taiwanu nejedí.

Rodinné BBQ.

Strýcové, tety, sourozenci a bratranci. Rodinná sešlost Moon day.

Tenhle článek píšu s víc jak 3 měsíčním zpožděním tak mě musíte omluvit jak se v tom ztrácím. Den před tím jsme byli ještě na dvou atrakcích. Jedna byla velká hromada soli zvaná jak jinak jež slaná hora, kterou sem nasypali při těžbě soli z okolních odsolovacích polích. Atrakce nic moc až na to co následovalo. Koupil jsem si kokosové mlíko v pet láhvi a donesl jsem to až do nejbližší benzínky s krásnou bolestí břicha. Byla to moje první zkušenost z místními veřejnými tvz. Tureckými záchody. Zkrátka podlouhlá díra v zemi na kterou se očividně sednou nedá :). V téhle situaci jsem na výběr neměl. Kdo nezažije neuvěří.

Solná hora. Pro místní něco neuvěřitelného. Vypadá to jako sníh :)

Já s Erikem.

Socha divočáka vytvořeného před pár lety na na rok divočáka :) Vždycky v daný rok něco takového postaví. Tenhle rok, tedy jestli už je teď po čínském novém roce, je ve znamení draka

Tou druhou atrakcí byla návštěva nejstaršího chrámu v zemi, kde měl vyučovat nejstarší z nejstarších učitelů (mistrů). Pekelně vedro všude. Snažili jsme se pohybovat jen ve stínu z klimatizovaného auta do klimatizovaných míst a obráceně. U brány chrámového komplexu jsme si mohli napsat naše přání za které se nám budou v chrámu modlit. Chodí sem prý hodně studentů si přát před zkouškovým. Mi jsme si jako obvykle přáli jen skromně zdravý a štěstí pro rodinu a známí. Sice to opět naši taiwanci nemohli pochopit, ale rádi nám to přeložili do mandarinštiny tak aby se mohli za to v chrámu modlit.

To je on. Chrám chrámů kde učil nejlepší z nejlepších mistrů v zemi.

Návštěva nejstaršího chrámového komplexu v zemi. Mi si právě přejeme hodně zdravý a štěstí naším rodinám. Tak jestli jsme z našich rodin tak se vám musí dařit přímo skvěle :)

Jen malá kuriozita. Kluci přenášeli nějakou hodně hlučnou věc. Něco jako harikrišna na václaváku.

Následující den ráno jsme si na kole s Erika sestrou zajeli koupit snídani do „snídaňové“ restaurace. Jak jsme zjistili, místní toho moc za život nenavaří. Jídlo v restauracích je všude levné a času není nazbyt a tak i snídaně kupují v restauracích. Snídaně hamburger nebo sandwich se studeným čajem v kelímku je normální. Nám by bohatě stačil chleba s marmeládou a uvařeným čajem :).

Erika rodina.

Fotka v tradičních slamácích.

Takhle vypadá dům bohatších lidí. 

Návštěva chrámu boha země. S vonnými tyčinkami se tu modlí.

Dary bohu. Ovoce a balíky peněz (ty žluté paky).

Fotka před chrámem. Dostal jsem tak od jednoho místního nějaký dortík bez chuti.

Cestování okolo Taiwan mohlo začít.

 Vyměnili jsme otce lexus s klimatizací za matčinou toyotu s klimatizací a vyrazily na cestu okolo Taiwanu. Naší první zastávkou bylo nejjižnější město Taiwan a to Ping-tung Country. Opoměl jsem v úvodu napsat, že Taiwan leží přesně na tropickém rozhraní. Tedy spodní polovina země je v tropické oblasti a horní nad tropickou oblastí. 200km od poledníku na obě strany byl znát. Na nejjižnější straně země bylo opravdu vedlo a dusno. Pár minut bez klimatizace na sluníčku a byli jsme kompletně propocení tedy hlavně já. V  Ping-tung Country na nás už čekal náš zamluvený hotýlek s hezkou terasou a výborným výhledem. Podvečer se blížil a tak jsme zanechali naše věci v hotelu a vyrazili na hlavní ulici na noční trh. Koupili jsme si něco dobrého k večeři do ruky jak je zvykem a prošli celý dlouhý market. Plavky co jsem si tu koupil jsem už zničil při ližovačce na moři. Prostě čínská kvalita. Večer jsme zakončili popíjením místního piva a rumu na terásce.

Procházka u nejjižnějšího lighthouse. Jedno vyskočení znamenalo se třikrát zpotit :)

Jo jedovatí hadi a vosy, ale i to se dá přežít.

Náš hotýlek.

Naše teráska s výhledem na moře.

Night market. 

Ráno jsem si přivstal a přešel těch 100 metrů do moře se koupat sám. Míša doufala, že se po snídani vydáme všichni koupat když moře je tak blízko a vypadá tak hezky. Chyba lávky. Taiwanci koupání v moři moc nedají. Moře se jim zdá nebezpečný a opálit se u toho není vítaný :). Říkali něco o spodním proudu a o nějaké rybce co kouše do nohou jen turisty. A tak to bylo moje tedy naše poslední koupání tady :). Snídaně burger a čaj v restauračce a vyrazili jsme opět dál tentokrát na východní pobřeží Tai-tung County. Po cestě jsme se kochali divočejším východním pobřeží a pak se vydali trochu do vnitrozemí mezi hory na čajová, rýžová, ananasová a ginger plantáže. Zajeli jsme si do jedné nejvyhlášenější čajové oblasti na Taiwan. Popili jsme a nakoupili jsme tradiční oolong zelený čaj přímo v prodejně uprostřed čajových polích. Bylo zajímavé vidět na vlastní oči a jak roste čaj, ginger a ananas.

Foto kousek od snídaňové restouračky.

Divoké již východní pobřeží.

Takhle vypadá pole s ananasy. Naše první setkání.

Prodejna čajů - ochutnávka.

Tak to je zelený čaj v jeho surové podobě.

Ginger pole.

Vyhlášená čajová oblast.

Už jen o pár kilometrů dál jsme dorazili do našeho trochu až luxusního hotelu uprostřed rýžového údolí mezi horami. Ještě před večeří jsme si v hotelu půjčili dvoukola a vyrazili se podívat na kousek trasy okolo plantáží co pojedeme druhý den. Tahle trasa je tu jedna z nejvyhlášenějších atrakcí oblasti. Asi deseti kilometrový okruh upravenými stezkami okolo zavlažovacího systému rýžových polí. Večer po večeři jsme si dali jednu místní lázeňskou proceduru. Horká koupel v kamenných vanách s kohoutky ve tvaru labutí a hlavně s místní tak trochu zapáchající léčivou bylinkou.

Náš hotýlek.

Příprava na zítřejší výšlap.

 Ráno po snídani, které nám už začali chutnat méně a méně jsme si opět vypůjčili dvoukola a vyrazili okolo krásné krajinky. Okruh byl téměř rovinka s hodně pozvolným stoupáním a tak Míša moc nenaříkala :). Prostě výlet okolo rýžových polích co musejí být v absolutní rovině kvůli udržení rostlin pod vodou. V horní části úseku se Míša rozhodla cestovat pěšky tedy spíš běžet přede mnou :). Ono v horní části cesty okolo přívodního vodního kanálu rostly právě kvetoucí keře a okolo nás lítalo spousta velkých pestrobarevných taiwaských horských motýlů větších jak dlaň. Míše to vydrželo asi kilometr běhat s foťákem, aby vyfotila od každého druhu jeden. Moc jsme se tím s taiwanci bavili.

Tak to je ono. Vyhlášení cyklotrasa okolo rýžových polých.

Cesta vedla i na ochranných hrázích. 

Mezi hrázemi se pásli vodní bůvoly.

Trasa naší cyklotrasy.

Jeden z Míši nejlepších úlovků. Motýl jak ruka.

Vyjížďka s tradičním kloboukem.

Na druhý den si Lulu a Eric vzali radši normální kola.

První blízké setkání s rýžovými poli.

Moc jsem se zde nezmínil o našem přejezdu hranice mezi tropy a netropy :) Taiwan leží přesně v polovině na obratníku raka.

Výšlap na kole byl moc pěkným zpestřením našeho někdy až hektického cestování.  Zbývalo už jen vrátit kola a opět do auta a pokračovat dál na sever po západním taiwan do Hua-lien County do dalšího hotelu. Na cestě jsme si všichni koupili jejich populární skoro až legendární jídlo v dřevěné krabičce. Bylo to pro ně něco jako pro nás koupit si lázeňskou oplatku v Karlových Varech. Každé nové místo a hotel se zdál být lepší nebo spíš zajímavější než ten předešlí. Lulu nebo spíš Eric to naplánoval moc dobře. Zdejší místo bylo především jako přestávka po dlouhém cestování. Nikterak vynikající destinace. Navečír jsme zašli do jedné místní restaurace a objednali si další specialitu a to tvz. „Hot pot“ nebo-li vlastní hrnec s gelovým vařičem na kterým se nám přímo před námi uvařilo naše vlastní jídlo co jsme objednali. Teda Lulu s Erikem. Nikterak nás to ale nenadchlo. Už jsme měli asi dost jejich jídla a navíc Míša nudle nemusí.

Další z našich hotelů.

Fotka za hotelem. Rýžové pole a panelák uprostřed.

Kuriozita: Všimněte si toho zlatého hákového kříže. Ty tu na Taiwanu uvidíte celkem často a všude. Fašistický hákový kříž je zrcadlově otočený. Takhle značka v čínštině (možná i japonštině) označuje chrám.

Jídlo z dřevěné krabičky.

Co následovalo druhý den bylo o moc zajímavější. Dorazili jsme asi do poloviny Taiwan kde je jejich neslavnější cesta napříč Taiwan. Jde o vysekanou cestu do stěny skály přes nejvyšší horský průsmyk Jü-šan šan-mo, propojující západní a východní pobřeží. Mi jsme se jeli podívat jen pár desítek kilometrů. Bylo tu vidět že taiwanci jsou opravdu velký stavitelé nebo spíš je jích tolik že nezáleží na ztrátách :)

 

Brána do horské cesty. Já ukazuji na znak LIDI.

cesta vysekaná ve skále.

Trochu klikatá cesta plná mostů.

Původní a nový most.

Socha lva. Napravo s kuličkou samec nalevo samička. 

Fotka s pozadím chrámu zasvěceného obětím stavby cesty. Byli jích tisíce.

Při jedné zastávce jsme zahlídli obrovskou pavučinu. Hustá část pavučiny měla v průměru asi metr a uprostřed číhal pavouk velký jak ruka. Nekacám opravdu nožičky byli dlouhé jak prsty a tělíčko jak dva články ukazováčku dospělého člověka. Až tady jsme si uvědomili, že Taiwan je rozhodně odlišná země s jinou florou i faunou. Eric prý viděl tohohle pavouka po třetí v životě. Nám z toho naskočila trochu husina.

Pavouček velikosti ruky.

Krajiny bylo už dost. Naše téměř poslední zastávka při cestě okolo Taiwan bylo v městě Yi-lan County. Tady na nás už čekal náš městský hotel se sousoším draků u vstupu. V ceně hotelu byla i luxusní večeře. Čtyři nebo pět chodů večeře jsme nečekali a tak jsme poslední dva už do sebe nemohli dostat :). Alespoň jsme ochutnali. Na druhý den byl v plánu navštívit místní kulturní městečko. Horko a dusno se opět dalo krájet. Ještě že se dalo v úzkých uličkách chodit ve stínu. Viděli jsme výrobu tradičních per (štětců), loutek, paraplíček, tradiční představení hrané i loutkové a nakoupili spoustu suvenýrů jako správný turisti :).

Kuturní městečko.

Tradiční loutky.

Eric píše jeho jméno tradičním perem.

Náš hotel s draky.

Představení pro děti.

Další chrám.

Fotka s mistrem loutkařem. Představení jsem tradičně nepochopil.

Tradiční paraplíčka.

Lulu s tím vypadá opravdu dobově.

Mysleli jsme si, že naší poslední městem bude Taipei city. Tedy největší a hlavní město taiwan. Osobně jsme se těšil do města hlavně na jejich nejvyšší budovu Taipei 101 a na zoo. Díky našemu zpoždění z Thajvanu jsme si prodloužili i odlet z Taiwan a tak jsme měli v Taipei 3 dny plného programu. Lulu s Erikem tentokrát nespali s námi v hotelu, ale v jejich bytech co tu měli pronajaté jako studenti. Co napsat o Taipei? Je tu rušné město plné kultury a zajímavostí teda pokud máte průvodce jako mi. Vezmu to jen v kostce. První den návštěva národního muzea čínské kultury, domu prvního prezidenta Chiang Kai-shek (česky Čankajšek), moc pěkné tradiční čínské představení v divadle Taipei eye, kde Lulu pracuje. Druhý den jsme zašli pro změnu se podívat do prezidentské kanceláře udělat fotku s presidentem. Tahle kancelář je otevřená jednou za uherský rok a tak i Eric zde byl poprvé. Zbytek den jsme už sami bez průvodce navštívili muzeum prvního prezidenta Čankajška, který se zdál být v americkým stylu J. Washington :). Navečír jsme ještě v doprovodu Lulu a Eric zašli do národní koncertní síně na představení vážné hudby k výročí 100let Taiwan. Vlastně tu zoo a nejvyšší budovu taipei 101 jsme měli odloženou na náš skutečný poslední den na Taiwan. Třetí den v Taipei jsme pro změnu vyrazili na sever do New Taipei city nebo-li Taipei country do oblasti známé zajímavými skalními útvary Yehliu Geopark. V parku za opět směšné vstupné bylo k vidění asi 20 skalních útvarů připomínající např. hlavu královny Elizabeth, houby, sandále, gorily, atd. Cestou jsme pokoukli do rozkvetlých leknínových terasových zahrad a chrámu co byl vyroben jen z mušlí.

Výhled z hotelu v Taipei.

Metro Taipei. Velice čisté, ale i přísné. Žádné jídlo, pití, žvýkačky ani bombóny během jízdy. Docela divné co?

Pivko po cestě metrem přišlo vhod.

Národní muzeum čínské kultury. Lulu s její kamarádkou teplo nevadilo.

Další z variant motorek tady.

Dům prvního presidenta. V areálu měl i křesťanský kostel. Asi jen pro něj a přátelé.

Manželský set v divadle Taipei Eye.

Před každým představení herci pózovali pro návštěvníky. prostě jiné divadlo.

Hlavní hrdinka ze story o vzpouře mořských potvůrek vůči bohům.

Trochu až artistické představení z první poloviny na zvuků bubnů.

Druhá část představení. Namyšlení bohové versus mořský živočichové.

Kancelář presidenta.

President byl moc rád a přijal naší audienci :).

Následně jsme podepsali dohodu o vzájemné spolupráci našich kapitalisticky zbídačených zemí :)

Takhle vypadá parkování skútrů ve městě. Platí i parkovné.

Museum Čankajška.

Pohled z musea na dlouhé náměstí. Nalevo národní galerie. Napravo národní koncertní sál kde jsme byli taky.

Čankajšek.

Nakupování. 

Brána na dlouhé náměstí v noci.

Geopark.

Cesta po geoparku.

Hlava královny. Vypadá tak ne?

Leknínové terasy.

Chrám sestavený z mušlí.

Naším prodloužením pobytu byl operativně upraven plán a tak jsme ještě naposled vyrazili z Taipei trochu jižně k největšímu taiwanskému jezeru Sun and Moon lake. Cesta opět trochu vyčerpávající a zdlouhavá. Moc zajímavou mezi zastávkou bylo navštívení muzea zemětřesení (921 Earthquake Museum of Taiwan). Na muzeu je největší kuriozitou fakt, že muzeum je vytvořené v těsném sousedství zdemolované střední školy. Tedy škola a areál školy je součástí muzea. Zdemolovaná budovy školy je zakrytá novou střechou a demonstruje sílu zemětřesení. Jinak Taiwan leží na rozhraní tektonických desek a tak se s zemětřesením musí počítat. Muzeum bylo vybudováno po roce 1999 kdy to školu položilo. Toho roku bylo postaveno už pár desítek pater tehdy nejvyšší budovy světa Taipei 101 z který při zemětřesení popadal nějaký ten stavební materiál. Kousek nad jezerem už na nás čekala roubená chata kde jsme strávili naši předposlední noc.

Národní muzeum zemětřesení.

Geo_aktivita na Zemi.

Zničená škola. Skelet se zhroutil a vydržela jen stěnová část.

Ještě že se to stalo v noci.

Naše roubenka u Sun Moon Lake.

Druhého dne bylo už den po turistické sezoně. Zakoupili jsme za polovinu ceny lístky na celodenní výlet na lodi po jezeru s třemi zastávkami. Prostě neberte to za stovku :) Zabili jsme tím několik hodin a při tom nasáli další informace o téhle turistické oblasti oblíbené hlavně jejich prvním presidentem.

Plavba to jezeru.

Trochu turistická věc.

Tak takhle se píše Sun Moon lake.

Fotka s místními původními obyvateli Taiwan. Docela jím to hezky zpívalo.

Na zpáteční cestě do Taipei jsme se ještě vyšplhali na nejvyšší bod kam se dá dostat autem. Trochu jsme měli smůlu na počasí a tak vrchol (3275m.n.m.) byl zahalený v mracích. Zajímavostí byla změna teploty. V údolí bylo krásných 30°C a na vrcholku pouhých 11°C. Míša radši nevystoupila z auta jaká jí byla zima.

Označení vrcholu.

Odpoledne nás Eric odvezl ke stanici Rychlodráhy a jel vrátit auto domu do Kao-hsiung city. Mi jsme si zopakovali hodinovou cestu do Taipei. Na nádraží jsme si už radši koupili k jídlu jen McDonald.

Naše poslední dny v Taiwanu byli už jen o třešničkách na dortu. Po příjezdu do Taipei city jsme zašli trochu nakupovat. Lulu se později od nás odloučila kvůli schůzce s profesorem její diplomky. Nechala nás našemu osudu ve velkoměstě s instrukcemi jak se dostat do jejich Zoo v Taipei city. Měli jsme trochu zmatku a nedůvěry v místní dopravu, ale k Zoo jsme krásně dostali. Vstupně věřte nebo ne 30kč :). Vláček po Zoo 5kč. Není se tedy čemu divit, že běžná návštěvnost je přes 5 milionů lidí ročně. Okoukli jsme opice, dva druhý slonů a hlavně Pandy. Pražská Zoo očividně má svou úroveň. Něčeho tu bylo více něčeho méně. Pro místní jsme asi byli mi tou největší atrakcí. Dva běloši v celé Zoo. Jedny studenky se nezdráhali a pokecali si s námi. Původně si mysleli že jsme z USA :). Čtyřhodinovou procházku jsme proložili Macdonaldem a vyrazili si oddechnout do vedlejší kabinové lanovky. Zpáteční lístek 60kč na hodinu jízdy na lanovce. Jelikož byl všední den tak jsme v kabince byli jen mi dva. V podvečír jsme se celý unavení už jen dopotáceli do hotelu a začali balit na druhý den.

Wellcome Taipei Zoo. Toho dne asi jediný běloši v Zoo.

I opička z nás byla paff.

Fotit pandu přes sklo v šeru jde opravdu blbě. Tohle je nejlepší úlovek :(

Ještě vstup do Zoo.

Lanovka vedle Zoo.

Míša nebyla nadšená z kabinky s prosklenou podlahou :)

Foto od obsluhy. Opravdu milý lidé.

 Dopoledne posledního dne konečně návštěva tehdy nejvyšší budovy světa Taipei 101 (od roku 2004 do 2010 kdy otevřeli vyšší v Dubai). Budova vydrží zemětřesení i tajfun. Taipei 101 má jak napovídá název 101 pater a měří přesně 509,2 metry i s anténou. Za mírný poplatek cca 250kč se lidi mohou podívat do 89 až 91 patra. Nás návštěva lákala, ale z našich cestovatelských poznatků v okolí jsme si byli jisti, že viditelnost v smogem zasaženým Taipei je opravdu mizerná a na fotky nepoužitelná. Kdo má rád pocit, že byl opravdu všude se tam může vydat. Mi jsme si pro změnu radši dali poslední společný oběd v jeho loby. Mimochodem jsme tu měli sraz s naším hrdinou Bacon, který nás opět rád viděl. Udělali jsme pár společných fotek a dohodli se že nás doprovodí na letiště.

Tak to je ona Taipei 101. Fotit 500-ti metrovou budovu jde opravdu špatně z blízka. Z dálky se ztrácí ve smogu :)

Foto s Baconem.

Poslední foto na letišti.

V posledních hodinách jsme zapakovali velký balík turistickým tretek a poslali domu. Bacon jako zaměstnanec místních aerolinek Eva airlines nám dal lístky na autobus a po rozloučení s našimi průvodci Lulu a Eric jsme vyrazili na letiště. Bus měl trochu zpoždění a tak posledním dobrodružstvím byl běh k odbavení, které zavíralo za 5 minut.

Co napsat na závěr?

Lulu a Eric slíbili, že se za námi podívají na oplátku do Čech. Jsou hodně zainteresovaný v návštěvě Evropy, hlavně z doby Rakouska Uherska. Je to především v jejich zájmu v kulturu a klasickou hudbu. Co se týče Taiwan. Je tu spousta věcí co vidět nebo navštívit. Je tu dost levně, lidi jsou milý a kultura je úplně odlišná. Kdo se sem chce vydat ať se rozhodně naučí trochu Mandarínsky nebo pořídí pořádný slovník. Místní anglicky umí tak jako češi :). Tedy někdo více někdo méně a někdo vůbec ne.

Jinak omlouvám se že mi to tak trvalo. Času a vůli na dokončení článku jsme dosáhl až tady v OZ (jak místní nazývají Australii) na farmě :).

Kia kaha