Jak jsem psal posledně (uff to už je tak daleko) před příjezdem Monči jsme měli dost času se flákat tady na severu Zévl_Landu. Ač to ze začátku vypadalo na pěkně deštivý počasí,které nás bude pronásledovat, tak hned druhý den jsme vstali do slunné oblohy bez mráčků. Tohle počasí nám vydrželo až do Aucklandu.
Poslední foto před odjezdem z KeriKeri (vyfotil nás jeden z kamarádů z Argentiny)
První kempový den jsme strávili na Arai te Uru což byla taková rekreační reservace na západním pobřeží. Podle všech tohle místo patří zatím mezi naše top ten (10 nej míst na NZ). Asi tak 10 minut chůze od auta jsme se pořádně vyblbnuli v sakra silných vlnách. Bylo taky trošku nebezpečné neboť všude byli okolo nás skály.
Blbnutí na bodibordu si vyzkoušeli snad všichni.
Moc hezká pláž jen pro nás. Hrozně se nám líbila ta scenérie okolo.
Příbojové vlny jsou nejlepší při přílivu což právě bylo. Takové vlny nás ohýbali v zádech o dno na druhou stranu než jsme si přáli :). Občas to bylo jen tak tak.
Z fotky to není znát, ale pruh pláže která byla bez kamenů byla asi jen 20 metrů široká. Museli jsme se pořád ohlížet kde jsme se to vynořili.
Tohle místo bylo nejlepší na dovádění s bordem. Vlna nás vždy tlačila hrozně dlouho až do písku.
Občas jsem měl problém se na tom udržet.
Závěrečné společné foto jako důkaz, že jsme to všichni přežili bez úhony.
Blbnuli jsme tak dvě hoďky a pak jsme spěchali na prohlídku největších a nejstarších Kauri stromů na NZ. Naštěstí to bylo 30km od nás a nikdo se za tu chvilku moc nezačal nudit. Nejstarší stromek (Tane Mahuta = lord of the forest) byl 5 minut chůze od silnice. Kmen má obvod 13,8 metrů (což je 4,4 metrů průmer) , holý kmen je 17,7 metrů vysoký a 51,5 metrů je vysoký celkem. Tenhle kauri má prostě něco kolem 244,5 kubíků dřeva. Jo a je starý něco okolo 2000 let. Mi jsme si jako všichni udělali pár fotek a hurá na ten druhý o 1km dále. 
Pavel z Domčou focený asi z 20-ti metrů. Naštěstí tam byl v lese průsek stromy, aby se dalo fotit.
Cestou k druhému stromku kauri jsme udělali víc fotek neboť cesta trvala asi 45 minut.
Ten druhý (Te Matua Hgahere = father of the forest) o kousek dál je kauri s největším průměrem kmenu na NZ. Obvod kmenu má 16,4 metru (což je 5,2 metrů průmer). Vysoký je jen 30 metrů a dřeva je na něm už jen 208 kubíků.
Lepší foto nejde udělat :( Není tam místo a tak stojíme asi 10 metrů před ním. I tak vypadá dobře ne?
Jak jde o turistickou atrakci tak jsou cesty vždy perfektně upravené. Skoro až snobské. Je to dělané spíše pro ty autobusy důchodců co nám dýchali na záda :).
A poslední fotka u posledních více známých kauri stromku Four sisters kauri. Jsou to čtyři stromky kauri rostoucí z jednoho místa.
Po návratu na parkoviště jsme dali naše tradiční špagety. Toto parkovišti uprostřed giant kauri forestu je známé taky placením hlídání aut neboť tu rádi mauříci prování nelegální sklizeň všeho co se nechá v autě.
Zkouknutím tehlech obříků jsme si mohli odškrtnout z našich seznamů další věc co už jsme tu viděli a dále vidět už ani nemusíme.
Cestou jsme potkali prvně novozélandský hnaní krav přes silnici. Dnes už nás nic takovýho nepřekvapí.
Ještě toho dne jsme se přesunuli o 80km níže k vesničce zvané Baylys Beach a zakempovali to 2 minuty od pláže. Večerní studenou sprchu jsme podnikli na veřejných sprchách, pokochali jsme se množstvím mravenců na veřejných WC a šli spát. Druhý den ráno jsme z těch mravenečků už neměli takovou radost neboť se nám nastěhovali do auta i přes zavřené dveře. Vyklepávali jsme je z auta ještě 3 dny. Při ranní procházce po pláži jsem potkali tři mauříky co vyhrabávali z písku docela velké mušle. Prohodil jsem s nimi pár vět o těch mušlích. Zajímalo mě jak z nich dostávají písek a tak. Jeden z nich mi dvě mušle podal se slovy ať si je dáme k snídani. Vzali jsme mušle a šli se nasnídat k autu.
To už je pořádné maso. Kdo by to řekl, že tyhle mušle jsou 2 roky staré. Tentokrát měli štěstí potvůrky.
Na mušle nikdo neměl chuť tak zase po snídani putovali do moře. Později při blbnutí ve vlnách jsme si to s Míšou rozmysleli. Vzali jsme náš červený kýbl a šli nějaký vylovit. Tehdy jsme pochopil proč na nás ty mauříci ráno tak koukali a proč tak pospíchali. Pán co k nám přišel říkal něco o tom že tyhle mušle jsou chráněný a pokuta za sbírání je 500 babek. Naštěstí pro nás to byla jen výstraha a mi je rády vrátili nazpět :) Ještě říkal jaká to je delikatesa tyhle mušle (asi to musel taky někdy jíst).
Na tuhle pláž jsem už jeli s autem, aby to nebylo tak daleko nazpět.
Tahle pláž je opět používaná jako prima highway pro místní domorodce.
Po koupačce tady v tasmanově moři jsme nasedli a jeli směr koupačka na opačnou stranu NZ do tichého oceánu do obce Mangawhai Heads. Po cestě jsem se ještě zastavili v kauri museu ve vsi Matakohe. Vstup stál sice 15 babek, ale stál za to. Tady jsme se dozvěděli opravdu všechno z historie kauri. Nejzajímavější byla historie těžby. Staré fotky, stroje, technika těžby a těžba pryskyřice. Tady jsme se dozvěděli jak velký stromy kauri tu na NZ byli. Není mi pořád jasné jak se kácí strom o průměru kmene 8,5 metru. To byl největší stromek co tu měli (Giant kauri Ghost) ještě před 140 lety.
Velký komplex budov s kauri museem.
Placení kartou je na NZ běžné kdekoliv. Cash peníze si vybíráme už jen když jdeme na trhy.
Voli co tahali tyhle klády váži běžně okolo 3 až 4 tun. Když jsem viděl ty fotky, tak jsem si myslel, že ty chlapi co tam jsou byli nějaký hobiti :).
Takhle nějak vypadá těžba pryskyřice. Z té se pak tady vyráběly různé předměty jako sošky nebo klenoty.
Vagóny na klády stromů kauri. Tohle nejsou vagóny za lokomotivu, ale za ty spřežení volů.
Trošku větší něž naše srčky.
Rumpály kterýma kluci nakládali klády na vozejky.
Ruční řezání. Nic pro nemakačenka :)
Čáry na zdi znázorňují obvody kmenů kauri. Honza ukazuje na ten největší co tu byl a Pavel na ten největší co tu na NZ je. Docela rozdíl ne?
Moc hezky zpracované museum. Prkénko z kauri tvoří předěl a nástěnku uprostřed místnosti.
Ukázka motorové techniky používané při kácení.
Prima sedátko z kauri. Fotky všech ostatních výrobku z kauri tu už neuvedu.
Míša u tématické fotky na stěně. Takový je NZ. Všude samé ovce.
Traktůrek nahrazující spřežení volů. Ne nadarmo se tam nad ním píše TRAKTOR CO ZMĚNIL ŽIVOT LESNÍKŮ NA VŽDY.
Těžba pryskyřice na stomech.
Kácení stromů sekyrou okolo roku 1921. Nezávidění hodná práce.
Kempink v Mangawhai Heads patřil k těm nejpohovějším co jsme tu zažili. Parkoviště vytvořený pro overnight stay (přenocování). To se na NZ moc nestává. Pěkná pláž, záchody i sprcha bez cedulí zakazující přespání.
Pavel spokojený s místem pro náš kempink.
Cesta k pláži. Kdyby mi trošku nemrzly prsty při psaní tehlech komentářů tak bych se na tuhle pláž vydal znovu :)
Lifeguard na pláži s vlaječky střeženého prostoru pláže.
Koupat jsme se šli nakonec jen Já (Honza) a Pavel. Na holky to bylo už studený.
I tady se dalo blbnou ve vlnách. Pavla vztyčená ruka z vody ukazuje jak je rád, že ho vlna smetla :)
Je vidět, že byl právě odliv. Ty kameny za námi o přílivu nejsou vidět.
Západy slunce jsou na NZ moc pěkný. Už je ani nefotíme.
Tradiční sušení ručníků a plavek. Míša kuchtí asi krupicovou kaši k snídani.
Takhle vypadá celé parkoviště.
Ranní procházka po pláži byla už samozřejmostí.
Za Pavlem s Domčou je vidět výška hladiny při přílivu. Kameny už nejsou skoro vidět.
Vlastně tady bych mohl rozvinout informaci pro budoucí návštěvníky NZ zajímající se o styl kempování. Na NZ to máte s kempováním takhle. První možnost a nejsnadší je zaplatit si kemp (cca 15 až 17NZD). Což je cena za místo na palouku, sprcha, WC a kuchyňka. Druhá možnost je free kempink, což znamená hledat místa kde nejsou zakazující cedule. Free kempink se hlavně snaží na NZ vystrnadit majitelé kempů a ostatních ubytování neboť jim to kazí kšefty. Co nám bylo řečeno tak cedule mimo rekreační oblasti můžeme klidně ignorovat. Kiwáci to tak dělají. Mi to tady samozřejmě střídáme podle toho jak se nám kde líbí a dle počasí. Ale zpátky k naší cestě do Aucklandu. Čtvrtou a poslední zastávkou před Aucklandem byla předem dohodnutá zastávka v městečku Orewa, kde jsme spali u Bryana a Rangimarii před měsícem.
Ráj mušliček při odlivu v Orewě. Rychle posbírat a hlavně přetřídit který nejsou obydlený. Jinak je to hrozný smrad.
Mi jsme jim na oplátku za nocleh ukuchtili k večeří pravé české bramboráky se sýrem a rajčetem. Rangimaria ještě večer před spaním upekla s holkama čokoládovou buchtu plovoucí v čokoládovém pudinku. Podávalo se to ještě za tepla s kopcem vanilkové zmrzliny. Po této kalorické bombě se nám všem moc hezky usínalo :).
Kuchtění bramboráků. Rangimaria chtěla vidět úplně dopodrobna jak se to dělá.
Zatím co holky s Rangimariou kuchtili buchtu, já (Honza), Pavel a Brian jsme hráli playstation.
Tak to je ona čokoládová buchta a 16 litrů vanilkové zmrzliny. Ještě se z buchty kouří. Mňam hned bych si to dal znovu. Musím říct Míše. Holky mají recept :)
Míša a jejich pes Spark.
Druhý den dopoledne jsme se rozloučili a už konečně vyrazili do Aucklandu. Tady jsme si prošli zase centrum, koupili prima kempinkový dvou vařič a zaparkovali v parku u Ware musea. 
Fotka skytower v odrazu prosklené budovy vedle.
Naše přenocovaní místo. Vlastně spíš odpočinkové. Sklopili jsme si sedačky a tak trošku v polosedu jsme odpočívali 4 hoďky.
Nařídili jsme si budík na druhou hoďku ranní a šli si tak trochu zdřímnout. Spánek to nebyl nic moc. Po budíku jsme vyrazili na letiště a tam jsme zjistili jak jsme mohli spát ještě hoďku. Monča měla přílet na 3:55. Díky problému s krosnou vyšla z brány až v šest. Ona ta krosna se nějak zarazila v Londýně. Monča vyplnila reklamační papíry s naším telefonním číslem s tím že se nám dneska nebo zítra ozvou.
Místo pro snídani jsme zvolili opět pod Ware museem. Zde jsme probrali naše cestovní plány při první snídani s Mončou.
Monča zmožená z nedorazení zavazadla a mi z nedostatku spánku jsme operativně změnili plán na přespání u Piha Beach což je cca 40 km nad Aucklandem. Po pozdním obědě na Piha Beach nám zavolali, že krosna už dorazila. Mi jsme se už ten den hýbat nikam nechtěli a tak jsme to zakempovali tam. Potrhanou krosnu jsme vyzvednuli na letišti až druhý den. Kluci na letišti v Londýně hledali nejspíš v krosně drogy. Já to Monče říkal ať nám žádnou marihuanu nemá vozit :).
Už jsem v pořádným skluzu. Monča je tu už 14 dní a já ještě píšu tohle. Tohle je prostě Zévl_land a mi jsme čím dál tím línější a závislejší na brambůrkách, nutele a podobných dobrotách. Snad já to tady ještě někdy dohoním až bude nějaká ta nuda v práci v Motuece.
Zatím čao, Hola, bay a ahoj někdy jindy :)
