Tak už je to tak. Sezona sklizně jablek nám tu skončila a začala sezona sklizně kiwi. Sklizení posledního jablka se oslavilo grilovačkou s pár pivky. Pro některé lidi to byla zároveň i rozlučková párty. Rozloučili jsme se tak s kiwíkem Jono a s američankou Jenifer.
Chlapi se pobavili nad fotkou zaparkovaného traktoru v příkopu. Uprostřed je Cal (manažer sadu) nalevo stojí Tomas (ještěrkář co nám tu udí naše úhoře) a napravo je Čech Jan který ten traktor tak pěkně zaparkoval :)
Jono-man bude nám chybět jeho česko_angličtina
Hipís Jenifer
Přesunuli jsme taky Pavla s Domčou tady k nám na sad. Mají to alespoň blíž do práce. Dominika s Míšou to mají asi 10 metrů do packhouse. Pavel a já to máme do sadu s kiwi od sto metrů až do 6 km podle toho kde nás zrovna potřebují. Holky vyfasovali slušivý modrý overall (zástěru s čepkou) a kluci vyfasovali tradičně dva traktory se čtyřmi kiwi biny, bags a rukavice. Naší práci bych specifikoval asi takto. Holky stojí u pásu, vybírají správnou velikost kiwi, dávají to do krabic a podobně. Práce je to nudná, snadná a placená obvyklou minimálkou (12,5NZD/hod). Mi chlapy chodíme celý den (8 až 10 hodin) s bags na těle a škubeme kiwi. Práce je to nudná, těžká a placená za bin (11NZD jeden bin). Binů zvládáme dělat něco málo přes dva za hodinu.
Ilustrační foto kiwi. Zelený asi každý zná, ale to zlatý se v Evropě moc koupit nedá. Mi jsme se ho tu už tak trochu přejedli.
To je kiwi co? Takové tři tuny ho každý plantážník denně natrhá.
Míša u pásu připravená na příjem kiwi velkých jako brambory.
Domča se u pásu tak nudí až tvoří smajlika z lepenek na pásu.
Holky chodí z práce zmoženy nudou a kluci zmoženi z těžké práce. Nikdo si zatím na to neztěžoval. Holky pracují od pondělka do pátku někdy i soboty dopoledne. Chlapy chodí do práce když je kiwi suché, což znamená né za deště a třeba půl dne po dešti. Teď to znamená, že tři dny pracujeme a jeden den koukáme jak nám tu prší. Mezitím máme alespoň trochu času se tu nudit, trochu kuchtit, chodit rybařit nebo si zajít na lov divokého prasete.
Rybaření na moři pro nás je opravdu jen taková odreagovačka s pivkem v ruce. Chytání nám tu moc nejde. Vylovíme vždycky jen pár rybiček do 30-ti cm, které pak zpracujeme znovu jako návnadu na další rybky. Děláme to jen ten pocit, že člověk je u moře.
Míši tajné rybářské místo na řece Motueka river. Zde Míša tahá ty úhoře.
Tak tohle je už můj první úhoř. Měřil 70cm a tlamu už měl opravdu velkou. Háčky na ryby už používáme jen ty o velikosti palce.
Naše rybaření na řece přerušila jedna fotka od němce Markuse. Ten pracoval s Míšou v packhouse a jednoho dne mi přinesl ukázat fotku synka (nevím kolik mu je možná okolo 12-ti) našeho bosse jak vytáhnul skoro stejně velkého úhoře jako byl on sám v potůčku co je 30 metrů od našeho ubytování. Nedalo nám to a druhý den večer na to jsme tam nahodili taky. Tady jsem chytil toho macka. A to mi ještě jeden stejně velký přetrhnul vlasec. Nechal jsem toho druhého plavat. Musel jsem jít dřív spát, abych byl čilí na druhý den ráno na wild pick hunting (na lov divokého prasete). Náš manažer sadu Cal nám to před pár týdny slíbil. Ráno okolo šesté mě a Pavla vyzvednu u nás. Zajeli jsme ještě pro psy a hurá do lesa. Tady na NZ pro lovení divoké zvěře není nutné si pořizovat žádné povolení, není potřeba být v nějakém svazu nebo tak něco. Prostě vezmete pár loveckých psů, nůž a jdete si do lesa udělat prima batůžek z divočáka. Stejné to bylo i s námi. Cal vzal tři své lovecké psi, nože, rukavice, radiolokátory pro psi a kus provazu. Celé lovení vypadá takto. Psy dostali obojky s radiolokací. Nože jsme si připevnili na pásek, provaz do kapsy a rukavice do ruky. Rukavice slouží pouze pro prodírání se hodně pichlavým křovím za prasetem. Takto vybavený jsme stáli na pastvině před buší okolo sedmé ranní v hustší mlze. Psy dostali povel, aby vyrazili do buše a našli prase. Mi jsme pouze stáli a čekali na štěkot psů a jekot divočáka, kterého psy musejí uštvat za uši. Pavel a já jsme byli připravený vyrazit na povel směr divočák s instrukcemi divočáku probodnout srdce (směrem od průdušnice k zadku), udělat si z něm batůžek pomocí provazu a vrátit se zpět. Pěkné co říkáte :). Nic nakonec takového se nestalo. Při kontrole radiopřímačem jsme zjistili, že psi pronásledovali stopu divočáka za kopec. Oni nás neslyší, mi je neslyšíme a tak nám nezbývalo než se projít přes první kopec. Kopeček jsme zdolali se třemi přestávkami na polapení dechu. Dle lokace jsme pokračovali dál asi kilometr po cestě až jsme narazili na prvního psa. Druhého psa jsme našli po další půlhodince a Calově pískání. Oříšek byl jen ten třetí pes. Toho jsme našli o dvě hodiny, o dva kopce a o 4 km dále. Pes vypadal v pohodě až do chvíle než dostal výprask za neposlušnost. On nás totiž moc dobře slyšel, ale nechtělo se mu přestat hledat divočáka. Cal z procházky a z průběhu lovu neměl vůbec radost. Říkal pořád, že tu není od hledání psů, ale od zabíjení prasat. On před týdnem při motokrosu spadnul z motorky a tak procházka nebyla pro něj vhodná. Po návratu k autu bylo něco po dvanácté hodince. Mě a Pavla čekalo ten den ještě pár hodin česání ovoce. Náš hunting (lov) bych shrnul na závěr asi takto. Způsob lovení jsme viděli, prošli jsme se asi 10km přes dva kopce hezkou krajinou, strávili jsme 5 hodin v lese a na pastvinách, o psy jsme nepřišli, ale prase jsme nechytili. Naděje na další hunting stále žije. Příště snad Míša nebude pracovat a půjde s námi.
Převážení psů v boxech na vozíku. Tady je jích celkem sedm. Čtyři si brala druhá lovecká skupinka Cala otce.
Psi dostávají obojky s lokací.
První kontrola psí polohy. Stále jsme věřili ve snadný lov :)
První nalezený pes. Psy jsou celkem mazlivý.
Pavel se psy seděl v autě na zadních sedačkách. Tady k nám přišel i ten druhý.
Už tady bylo Calovi jasné, že pes je za druhým kopce.
Tady už bylo jasné, že pes běhá na třetím kopečku.
Třetí pes byl téměř na dohled. On nás slyšel, ale procházku dolů a na horu nám neodpustil.
Zmožení z hledání, jsme nasedli do auta a hurá domu.
Naposled jsem sliboval fotky s hodování na NZ velikonoce. Tady předkládám jednu, aby bylo vidět, že jsme nekecal a hodovačku jsme si upletli.
I pentle na ní mám. Ty jsem sundal z označených stromků v sadu :)
P.S.
Práce v sadu je občas tak nekonečná až se nemáme čas dostat na net. Kiwi už sklízíme dva a půl týdne a ještě tak týden je před námi. Než jsem se dostal na internet tak mezi tím jsme byli znovu na rybách a chytili jsme další úhoře. Ten poslední měřil 95 cm. Větší tady v potoce už asi nejsou. Výlov tohoto macka doprovázela úsměvná příhoda (pro mě ). Když jsem měl na háčku takového úhoře tak jsem volal na Pavla ať mi běží pomoct. Podotýkám, že jsme byli rybařit okolo půl desáté a Pavel neměl baterku. Chudák plachtil vzduchem skoro dva metry. Neviděl, že cestou ke mně je příkop. Naštěstí padal do měkkého a nůž od Mirka držel pevně v ruce (otevřený). Ale co by člověk neobětoval na oltář rybářství :).
Úspěšní rybáři. Každý se svým úlovkem. Pavlům měl 55cm. Jediným zraněním Pavla byl centimetr odřeniny na holeni.
Ještě jedna fotka za světla.
Kiwi tu pikujeme buď jen ze shora, nebo roste okolo nás.
Projíždět pod ním je občas nebezpečné. Kiwi do hlavy docela bolí :).
