naše cesta domu pokračuje …
poslední dobou nacházím spoustu času na psaní článků a tak alespoň dotahuju moje zpoždění co jsem doposud nabral. Potřebuji si vyčistit seznam restů než dorazíme do rušné jihovýchodní Asie kde to bude asi trochu stresující.
Při sezení tady v nejvyhlášenější vinařské oblasti Austrálie Barrosa valley a popíjení jak jinak než vína našeho domácího máme každý týden několik dní volna. Ale asi bych měl začít od začátku a to naším odjezdem z NZ a příletem do Austrálie neboli Aussie zkráceně OZ jak jí tu místní nazývají.
Nový Zéland jsme opustili jak asi všichni víte 17.ledna tedy den před mýma třicátinama. O čtyři hodinky letu jsme dorazili do jednoho největšího města Austrálie Sydney. Tady se nám upravil časový posun z +12hod na +10hod oproti evropskému času. Zkrátka přílet v 8 hodin ráno nám zajišťoval spoustu času na hledání našeho noclehu, který jsme si odvážně předem nezamluvili. Obávanou imigrační kontrolou na letišti jsme prošli krásně bez jakéhokoliv přihlouplého vyptávání a tak jsme z toho byli moc šťastni. Tady v Sydney je letiště kousek od centra města a tak i doprava je velice snadná … i poněkud drahá. Běžným turistů je naservírované použití metra za 16AUD jako prakticky jediná možnost. Skoro jsem litoval nezamluvení hostelu dopředu. Ty nabízejí dopravu zdarma při zaplacení víc jak 3 dnů. Mi jsme po krátké konverzaci s jedním se zaměstnanců letiště použili běžný autobus č.400 za 3,5AUD a pak metra za 4,2AUD, které nám hodilo přesně až na Kings Gross (část města) do ulice Victoria St. kde jsme měli vyhlédnuté levné hosteli. Naše obavy z špinavé, hlučné ulice plné dealerů a prostitutek se nakonec zdál neopodstatněný. Victoria St. je taková normální ulice plná levných hostelů. Mi jsme si vybrali jeden z nejlevnějších zvaný Original backpacker. Cena za malý pokoj s palandou pro dva byla 60AUD. Trochu jsme si posteskli po NZ :).
Opět malá vsuvka o zemi kde jsme tedy Austrálii. Alespoň se dozvíte něco nového co jste doposud nevěděli jako mi před příletem. Austrálie je nejmenší světadíl světa. Jeho rozloha je v poměru s Evropou a USA (bez Aljašky) téměř srovnatelná. Tedy 97x větší než ČR a 28x větší než NZ. V praxi to znamená, že vzdálenost 30km v ČR, 100km na NZ je tady jak 500km. Austrálie je něco jako unijní stát skládající se z šesti států s vlastními pravidly, zákony a hlavními městy. Mi jsme doposud navštívili 3 a to New South Wales (NSW – Sydney), Victoria (VC – Melbourne), South Australia (SA – Adelaide). SA má jako jediná zálohované pivní láhve, plechovky a láhve od vína. Ostatní státy recyklace a životní prostředí moc nezajímá. Má to asi něco společné s tím jaké národnosti osídlili jakou část OZ. SA je hodně Německá, Italská a francouzká. VC je hodně Řecká, NSW je spíš Anglická. Opomněl bych největší ostrov OZ a to Tasmania. Ta byla před 150 lety britskou věznicí stejně jako Sydney :). Tasmania prý přírodou připomíná víc NZ. Tam mi se letos určitě nepodíváme. Jinak v OZ žije cca 27 milionů lidí a každým rokem populace o nějaký ten milión vzroste. Není divu. Minimální mzda na hodinu je 19,5AUD a životní náklady jsou skoro levnější než na NZ. Tak že země mnoha možností nejen pro chudé země asijské země ale i pro Evropany. Imigrační pravidla se každým rokem zpřísňují, ale i tak na zemi kde je obydlenost 3 lidi na čtvereční kilometr se není třeba obávat nedostatku pracovních míst nebo pozemků na stavění.
Co se týče podnebí. OZ je cca v polovině přepůlená poledníkem Kozoroha. Tedy horní část je v tropickém pásu. Maximální teploty se tu pohybují v létě přes 40°C a zimní i pod nulu. Mi jsme tu zatím zažili +42°C (přes den) i +10°C (v noci). OZ jako jeden z nejmladších států světa postrádá kulturu a historii stejně jako NZ. Dá se trochu mluvit o historii jen při zmíňce o původních obyvatelích Aboriginal. Ty tu žili do příchodu lidí jak v době kamenný. Stejně jako Maurové na NZ neznali ani vynález „kolo“. Živili se lovem, žili ve velice primitivních příbytcích a sem tam si krátili chvilky malby na skály. Dodnes má většina z nich za zlé, že jím bílí lidi ukradli jejich zemi i když každý týden dostávají tolik peněz od státu jako si může vydělat pracující člověk. Tedy mnohdy nepracují, pojí alkohol a nejsou moc přátelský. To mám z doslechu, možná realita může být i jiná. Jde o štěstí na lidi. Ale zpět k našemu cestování.
V největším městě OZ jsme nakonec strávili 3 noci. Během našeho pobytu jsme stihli se dvakrát podívat k největších Australským ikonám a to budově Sydney Opery a přístavního mostu. Prošli jsme královskou botanickou zahradou a kochali se prvními papoušky Kakadu a tisíci netopýrů (zde zvaný fly fox), který tu visí ze stromů a sem tam přelétnou. Musím uznat, že jsme z toho byli docela nadšený. Přeci jenom Sydney je jedno z měst světa o jehož návštěvě sní každý druhý.
Druhý den našeho pobytu jsme procházeli všechno podruhé s Honzou naším spolupracovníkem z třešňové sadu v Blenheim. Ten tu měl půl dne čekání na letadlo do Thajska a tak toho trochu turisticky využil. Udělali jsme další sérii fotek. Jinak Honza jako zkušený prodejce aut nám ještě letmo poradil jaké auto si máme tady koupit. Po jeho odjezdu jsme se pustili do hledání auta na internetu a dohodli si dvě schůzky na další den.
První foto v Sydney. Asi vás napadá co to jako má být. Nám Sydney přišlo tak jak London. Tohle polo rozkradené kolo nám připomnělo, že jsme opustili NZ a jeho téměř absolutní čistotu bez kriminality.
The Opera house in Sydney. Největší ikona Austrálie a Sydney. Sen mnoha lidí.
Přístavní most - druhá největší ikona Sydney.
Jedni z tisíců netopýrů co tu viseli všude na stromech. Docela jím bylo v tom vedru horko.
Centrum Sydney z botanické zahrady.
První papoušek Kakadu v Botanické zahradě.
Mimochodem mé třicáté narozeniny jsem nakonec nijak neoslavil. V plánu bylo koupit láhev vína a jít jí popít do parku s výhledem na večerně osvětlenou budovu opery. Nakonec z toho sešlo. Né moc vstřícná recepční, které jsem po lopatě vysvětloval a pak následně na obrázku ukázal osvětlení opery, řekla že opera je osvícená jen při velkých událostech a né každý večer jak jsem si myslel. Večer jsem si ještě před spaním vyměnil pár emailů s dvěma farmáři tady v OZ. Ty jsem našel ještě při přípravách na NZ.
Ještě před odjezdem na OZ jsem se snažil najít způsob jak tu budem fungovat. Každý kdo tu byl mě upozorňoval na fakt, že OZ je hodně drahý. Pro porovnání jeden den na OZ = jeden týden v Asii :). Takové zjištění mi dalo podmět se zamyslet jak a co tady dělat. Jednou z možností byl tvz. WWOOF_ing (willing work on organic farm) neboli pracovat několik hodin denně na farmě za stravu a jídlo. V téhle části světa normální věc pokud jako cestovatel bez pracovních víz nechce utratit cca 2000AUD měsíčně na osobu. Což nebyl ani náš plán.
Od Honzy jsem slyšel story o Češích co něco takového tu dělali a ještě si byli schopni vydělat něco nad rámec WWOOFingu (tedy přibližně nad 4 hodiny denně). Začetl jsem se dost o WWOOfingu a HelpX (podobná společnost). Napadlo mě kontaktovat kontaktovat pár vinic s žádostí o WWOOFing. Odpověděli mi dva farmáři.
Jeden z Barrosa valley (cca 1100km od Sydney) v Jižní Austrálii (SA) a druhý kousek od Perth (cca 3500km od Sydney) v Západní Austrálii (WA). První farmář Wayne z SA požadoval férových 6 hodin práce týdně za ubytování (strava šla na nás) a druhý farmář Tom z WA požadoval 6 hodin denně za ubytování a stravu. Pravda je taková, že ceny potravin v OZ jsou srovnatelné s ceny na NZ Samozřejmě jsme nakonec vzali toho prvního farmáře. Když přepočtu 36 hodin týdně, které někteří požadují na mzdu přijde mi občas ten WWOOFing jako novodobé nevonictví. Dohodl jsem se tedy s Wayne z Barrosa valley, že přijedeme jak jen to bude možné. Prý práce se v jeho okolí najít dá. Navíc přichází sklizeň vína tedy nejrušnější část roku. Teď už jen rychle koupit dobré levné auto. Po porovnání cen aut jsme upustili od jak koupi vanu (ceny se tu pohybují vysoko od 3000AUD za hromádku problémů) tedy dodávky stejně jak na NZ, ale i od koupi komika. Za auto starší 17-ti let se nám rozhodně nechtělo dát 2500AUD a víc jak tu mnozí požadují. Dali jsme na rady Honzy a navštívili dva prodejce. Oba dva byli původem z Indie. No hrůza. Takovým lidem nevěříme ani pozdrav. Co naplat. Lepší auto jsme nakonec usmlouvali na 1700AUD a vzali si ho. Tedy koupili jsme jeden z nejrozšířenějších a snad i nejspolehlivějších aut v OZ sedan 93 Toyota Camry 2.2L, automat, předělanou na LPG. Snad nás to doveze všude kde chceme a nakonec ho prodáme za přibližně stejnou sumu. Je to celkem pálka za víc jak 18 let staré auto, ale technickou a pojistku to má na 6 měsíců.
Samozřejmě po ustarané koupi jsme druhý den už vystartovali ze Sydney směr druhé největší město Melbourne v VC vzdáleného cca 1000km. Dálnice v OZ jsou tak trochu jako naše silnice první třídy. Po 30km od města se víc pruhů sejde jen do jednoho v každém směru tak že člověk nemá pocit jízdy po „dálnici“. Smí se tu řídit max. 100km/hod (110km/hod v SA) a tak cesta občas po několika hodinách stejné krajiny neubíhá. Ještě že naše auto má tempovat tedy nastavitelnou rychlost. To nám usnadňuje cestování.
Tak to je ono. Naše Toyota Camry. Na spaní uvnitř to moc není, ale naštěstí jsme si sebou vzali stan.
Běžné cedule. Klokani, vombati, ježury a podobná havěť.
Trochu jsme se cesty báli. Auta v OZ (tedy ty starší) už mají své dobré za sebou. Story o uvaření motoru jsme slyšeli odevšud. Naše auto nevypadá nijak závratně, ale klimatizace funguje což je v tomhle horku to nejdůležitější. Cestu Sydney – Barrosa valley jsme z nejkratší nudné cesty protáhli na 2300km podél pobřeží. Cestu jsme v klidné cestovatelském duchu ujeli za 6 dní. Přejeli jsme dvakrát hranice NSW-VC a VC-SA. Benzín v OZ 1,45AUD (srovnatelná s NZ 2,0NZD), diesel 1,55AUD (výrazně dražší než na NZ 1,5NZD) a plyn 0,65-0,9AUD (cenu na NZ nevím). Mi jsme byli vždycky pod 10 litrů na sto km. Což je prima. Projeli jsme cestou několik typů krajin. Od lesů jak v ČR (až na ty palmy), přes deštné lesy až po vyprahlé pustiny jak z knížek o OZ. Zahlédli a vyfotili hromadu klokanů, emu a nespočetné množství uřvaných papoušků. Tady jsou papoušci tak běžný jako vrabci a kosi u nás.
Jedni z nejrozšířenějších papoušků.
Tyhle kakadu červenoprsích tu je možno vidět snad všude a to i tisícových hejnech. Hlavně u vinic :)
Další asi taky kakadu. Tech tu je asi dvacet druhů.
Po cestě jsme se prakticky moc nezastavovali na dlouhé procházky. Zastavili jsme jen na chvilku v Melbourne, abychom mohli vidět jedno z nejhezčích měst OZ jak tu všichni tvrdí. Melbourne je hezký město, ale nás města zase tak moc nezajímají. Bylo tam trochu rušno asi právě kvůli probíhajícím přípravám na tenisový svátek Australian open. Opustili jsme ho jak jen to bylo možné. Ještě že jsem před odletem z Čech nahrál mapy do navigace v mobilu. Ztratit se tam s autem je velice jednoduché.
The great ocean road a fotka z jedné z vyhlídek.
Další cílem byla Great Ocean Road. Jedna z nejvyhlášenějších míst v OZ, cca 100km za Melbourne. Tahle pobřežní cesta je asi 250km dlouhá a je na ní vidět spousta skalních útvarů. Udělali jsme pár fotek a usoudili, že něco podobného jsme viděli i na NZ. Nás víc zajímali pláže a teplé moře mezi. Pokud to šlo udělali jsme si vždycky zastávku na zchlazení a dovádění ve vlnách. Což bylo pokaždé moc prima.
Tak tohle je Melbourne. Druhé největší město OZ.
Tadlší zastávka na Great ocean road.
Na Great ocean road se dá strávit pozorováním a focením několik dní. Mi to profrčeli během dne.
The London bridge neboli skalní útvar připomínající most. Tedy připomínal :) Před deseti lety se jim jeden oblouk zhroutil.
Posledních 300km bylo tak trochu nudných a až přímo vařicích. Poprvé jsme měli zapnutou klimatizaci na plno a v okolí cesty sledovali vyprahlé pastviny pro ovce a solné jezera. V podvečer posledního dne přesunu jsme dorazili na Wayne´s farmu, kde už žili dva kluci. Ir Chris a japonec Makoto. Oba jsou tu už několik měsíců a z jejich poznání to tu vypadá, že jsme na dobrém místě. Farma je vlastně malá vinice s několika ovocnými stromy a starším baráčkem s zeleninovou zahrádkou okolo domu. Vše je nám k dispozici čehož rádi využíváme.
Postupem času se k nám ještě připojili další wwoofeři. Dva z Francie (Dede a Anuah), další Japonec Kenta, Anglán William. Na chvilku u nás zůstali i dva Němci a jeden kluk z Korei. Mimochodem lidí z Francie a Itálie je tu nespočetné množství. Už jsme tu měli několik párty s lidmi z vinice, popili spoustu lahví vína až už Francouzů máme až až :). Samozřejmě se není čemu divit. Jen pár národností z Evropy má tvz. Working holliday visa na rok, které si mohou prodloužit o další rok při práci na farmě 3 měsíce.
Mi tady v oblasti zvané Barrosa valley jsme už víc jak 2 měsíce. Pracovali jsme už pro několik lidí.
Barrosa valley byla prakticky osídlená Němci, kteří se před víc jak 150lety rozhodli opustit Německo kvůli jejich Luteránské víře. Ta byla kdysi v Německu potlačovaná nebo dokonce zakázaná. Více méně se Barrosa valley skládá ze tří malých městeček. Nuriotropa, Tanunda a Angaston. Naše farma se rozkládá zhruba uprostřed. Po příjezdu do těchto městeček na mě dýchla trochu evropská atmosféra. Baráky tu vypadají opravdu staroevropsky. Mají většinou kamennou fasádu se zastřešenou verandou okolo domu. Prý jsou to dřevostavby, ale mají ještě jednu vnější vrstvu kamennou nebo cihlovou na udržení chladu uvnitř při vysokých teplotách. V pekařství si tu můžete koupit německý pečivo. Co jsme se dočetli tak Barrosa valley je jedna z nejbohatších míst Austrálie. Důležité pro nás je, že lidi jsou tu milý skoro jak na NZ. Mi jsme tu pracovali už pro pár rodinných společností a jednoho kontraktora. Práce pro rodinné společnosti je pokaždé moc pěkné, ale je to jen na pár hodin. Kontraktor nám dohodil práci na pár týdnů. Lidi z malých společností nám na druhou stranu dali moc zajímavých informací o životě v OZ. Pozvali nás na grilování, pivo nebo jen na čaj a koláč. Náš domácí Wayne a jeho žena Susane nás už několikrát pohostili moc dobou večeří a dobrým vínem. Jiný jako Malcom mě ukázal okolí a provedl ve vynařství atd.
Snažíme se tu moc nenudit. Někdy jsme se rozhodli jen tak popíjet víno a pozorovat západ slunce. Jindy sedneme do auta a jedeme jen kousek pro změnu sledovat stáda klokanů pasoucí se na louce. Jeden den jsme si udělali výlet do Adelaide (hlavní město SA) a užít si moře a pláže. Tedy moc nás to nenadchlo a tak to bylo i naše poslední návštěva tohoto města. Rybaření v oblasti River Land (jen asi 80km od nás) bylo moc pěkné. Steve (jeden z rodinné společnosti) nám nabídnul zapůjčení jeho rybářského vybavení. Půjčil nám úplně všechno. Tři pruty, dvě pasti na návnady, celou škatuli s háčky olůvky atd.
Klokani, zvířata které si nikdo nepřeje porazit na silnici. Tady jsou naštěstí v Conservation parku cca 10km za barákem.
Klokaní box. Zábavné to pozorovat.
Rybaření, popíjení vína a relax.
Větší z kypříků.
Jedna fotka z přírody. No jako v Austrálii.
Krmení klokanů mrkvičkou.
Naše první rybaření bylo opravdu super. Řeka sice vypadala jako tekuté bahno a mi se obávali, že nic nechytneme, ale nakonec to bylo něco mezi českým vysedávání u vody a rybařením na moři. Nahodili jsme jednu past s kostí uvnitř do vody a asi minutu počkali až tam přijdou malé krevety. Ty jsme pak napíchnul n připravené háčky (co nám Steve připravil) a pak jsme nahodili. Řeky jsou v OZ jsou prý strašně zaneřáděné bordelem zvaný KAPR. Mají tu dokonce zákon, že když rybář chytne kapra nesmí ho pustit zpět. Téměř nikdo tu kapry nejí. Je to pro ně nepoživatelný odpad. Umíte si asi představit jak moc nadšenýje tu rybář když vytáhne šedesátkovýho kapra :) Musí si zamazat ruce jeho zabíjením a kopáním díry na jeho pohřbení. Mi jsme chytli tři ryby z toho 2 kapry. Ke konci jsem se už jen modlil, abychom už nic nechytili :). Rozhodli jsme se je vzít sebou a okoštovat je. Míša je upekla a nabídla naším spolubydlícím. Všichni říkali jak je to dobré. Já si jen postesknul po opravdové rybě co jsme jedli na NZ. Kapr je opravdu odpadní ryba nepříliš vhodná k jídlu. Tedy rybaření jsme přežili bez úhony ikdyž prý na našem místě se chvilku před námi pohyboval jeden místní jedovatý had tvz. Brown snake (prý jedovatější než kobra).
Jo co týče to nebezpečností tak SA je prý nejbezpečnější. Má jen dva jedovaté hady a jednoho pavouka. Pavouk zvaný Red back není smrtelný pro dospělého. Po kousnutí je člověk jen trochu Off pár dní. Pavoučka jsme tu měli štěstí vidět několikrát, ale nepřišel nám nebezpečný. Hady jsme tu zatím neviděli. Jen pár větších (30cm dlouhých) ještěrek vypadající něco jako Agama. Občas na nás vykouknout z vína. Ty jsou celkem roztomilí. Vždycky když jí někdo najde se všichni seběhnou jí pozorovat. Jedna mi šplhala po noze. Když utíkala před hordou civících frantíků.
Jinak co ještě napsat. Wayne nepěstuje jen víno. On víno i vyrábí. Občas hrozny očešeme následně odstopkujeme ve stroji a po cca týdnu kvašení kdy se cukr promění v alkohol i hrozny rozšlapeme a vymačkáme ve starém tradičním lisovači. Vše vypadá moc zajímavě. Teda hlavně ta nejdůležitější procedura během procesu a to testování :).
Odšťopkování a drcení hroznů. Taková malofaktura.
Tradiční lis na víno. Ještě před lisováním jsem ho pořádně našlapal :)
Používají i stále tradiční dubové sudy.
Nejlepší část vínování - KOŠTOVÁNÍ.
Vše se tu dělá starým osvědčeným způsobem. I náklaďák je starý.
Mimochodem testování vína je tu v okolí jedna z nejdůležitější aktivit. Při jednom takovém ochutnávání vína na jedné z menších vinic jsme měli tu možnost jít nakrmit jejich klokany. Vypadali trochu kostnatějš než ty co chodíme pozorovat do volné přírody v místním národním parku, ale zato jsme si je mohli pohladit.
Společná mezinárodní návštěva parku s klokany. Dva Japonci (Kenta, Makoto), dva Němci, jeden frantík Anuah a mi dva.
Jedno z našich rodinných posezení u Wayna a Sussan. Grilování a víno.
Už za pár dnů tady tu oblast Barrosa valley budeme opouštět. Vydělali jsme si snad dost na procestování poloviny OZ. Jen co nás vyplatí náš kontraktor tak se všemi rozloučíme a vyrazíme napříč OZ na naší cca 10tis km dlouhou poznávací cestu. Je k nevíře jak je pokaždé těžké opouštět místo kde jsme strávili skoro dva měsíce. No nic víc toho asi teď nenapíšu. Dneska nás ještě čeká cca 800km a to jsme ještě si nezabalili :).
