… pokračování Monči cestování
Posledně jsem psal o našem vylodění v Pictonu na jižním ostrově NZ a pokračování naší cesty směr Motueka. Díky informacím od Vítka z Prahy, co tu byl minulý rok, jsme věděli, že tohle je nejlepší doba si tady právě hledat práci. Vítek mi i napsal kde by měla být farma na které pracoval. Tedy když jsme se blížili k Motuece tak jsem hledali vzrostlé topoly, dle pokynů z emailu, kde měla být farma farmáře Dona Urguela. Trefili jsme to až na podruhé. Když jsme tam dorazili tak nás uvítal postarší chlapík. Byl to právě Don. Dle jeho slov práce v sadu začínala už další pondělí a práci pro nás všechny měl. Já jsem mu vysvětlil, že u něj zůstane pouze Pavel s Domčou a mi ostatní budeme ještě 14 dní cestovat. Na to se moc dobře netvářil. Spíš rovnou řekl abych moc nepočítal s prací až se vrátíme. Vzal jsem si tedy na něj číslo a řekl mu že zavolám za 10 dní jak to vypadá. Pavlovi s Domčou ukázal jejich bydlení v baráčku v sadu. Vysadili jsme jim všechny potřebné věci a vyrazili na nákup, aby tu mohli 14 dní být a nemuseli jedst na nákup. Přeci jenom sad je cca 6km od centra Motueky. Motueka je malé městečko o 5-tis obyvatelých, dvou supermarketech, třech benzínkách a jedné knihovně s free internetem.
Vyložením těch dvou začalo naše cestování po jižním ostrově. Plán počítal s malým okruhem o 1500km tak abychom každý den nemuseli cestovat moc dlouho a užili si NZ co nejvíce. Naší první zastávkou na jižním ostrově byly pláže směrem na jeden z nejhezčích trecku na NZ Able Tasman track. První byla pláž Litle Keiteriteri v sandy Bay.
Když svítí sluníčko tak je to moc hezká pláž. Mi sem občas zajeden na ryby.
Tyhle skalní útvary tu jsou skoro všude.
Lovení potvor v jezírkách. Jsou plné potvůrek jak v akváriu.
Takovou hvězdici můžete napíchnout na háček jako Bite (návnadu) :).
Přišli jsme právě když začínal odliv a tak se holky mohli kochat nejen hezkou pláží, ale i malými jezírky na skále plného podvodního života. Sbírali samé mořské potvůrky jako hvězdice, ježky a mušle. Já jsem tu nasbíral pytlíček malých mušlí. O dva kilometry dál na další pláži jsem se byl podívat na to co nám nabízeli zdejší komerční společnosti. Je to tu velice komerční oblast plná dychtivých turistů a tak i ceny vodních aktivit tomu odpovídají. Mi jsme si jen vyzvedli mapku abychom věděli co se tu dá dalšího navštívit. Ten den bylo už na treck už příliš pozdě a tak jsme popojeli ještě asi 10 km abychom si obhlédli kde začíná track a pak jsme se vydali na pláž s Apple split rock (velký rozlomený kulatý kámen). Z parkoviště to byla procházka asi 10 minut na pláž ke kamenu. Už bylo celkem chladno a tak se nikdo neodhodlal skočit do vody a plavat k němu. Udělali jsme si tu pár hezkých fotek a vyrazili si udělat večeři.
Holky na co příjdou to zničí. Koukněte jak zvohybali tenkle strom
Tak tohle je normálně naše druhé rybářské místo. Když jsme ho viděli prvně tak jsem byla z něj unešení.
Při přílivu bych byl popás ve vodě.
Tak to je ten Apple split rock, kde se chce každý vyfotit.
Cestou jsme si obhlédli jedno prima parkoviště v přírodě kde jsme to večír zaparkovali a šli spát. Sice tam byla cedule NO CAMPING, ale ne OVERNIGHT STAING (zůstání přes noc). Tím že jsme cestovali ve vanu už jen tři tak se dalo prima vyspat v uvnitř auta a nemusel se rozkládat stan což je tu velká výhoda. Našel se pouze jeden člověk, kterému to vadilo a ten pouze zatroubil, když jel okolo. Druhý den ráno byla holkám pořád zima. Navlíknuli se do kalhot, a mikin vyrazili jsme na treck. Mě postačili kraťasy tričko a sandále. Občas Monča naříkala, že se tu takhle vůbec neopálí, když je tu taková zima. Později si to holky rozmyslely a přeci jenom se převléknuli alespoň do kraťas. Zabalili jsme pár věcí na cestu a vyrazili na Able tasman treck. Treck je sice třídenní, ale mi jsme si zvolili jen prvních pár kilometrů tak abychom treckem nezabili tři dny co by nám pak chyběli na zbytek jižáku. Treck vede podél moc hezkého pobřeží s mnoha písčitými plážemi s překrásnými skalami. Mi s Míšou jsme si říkali, že až tady v Motuece zůstaneme trochu déle tak si půjčíme kajak a vyrazíme to tu objeds. Tedy až najdeme někoho kdo kajak nám zapůjčí za jinou cenu než tu komerční (85NZD/os/půl den). Jinak treck se všem moc zamlouval. Prostě pohodová procházka téměř po rovince. Míša si cestou na jednom odpočívadle nakrmila černého králíka, který tu volně pobíhal. Asi po pěti kilometrech jsme sešli k jedné pláži, vykoupali se, nafotili pár fotek a ohřáli si mou tradiční plechovku fazolí :). Cestou nazpět jsme využil odlivu a vytvořil podél cesty nápis z kamenů. Tehlech nápisů je tu spousta.
Vidíte, taková zima zase nebyla.
Míša má sebou přes rameno výbavu na šnorchlování (neoprén, ploutve, šnorchl a brýle). Nakonec jsme to tentokrát nevyužili.
Na kajaku je to nádhera. Už chybí jen ti delfíni co tu normálně ráno plavou.
Takhle vypadá lodní taxi. Za ty peníze nic pro nás co máme zdravé nohy.
Nahoru jsem nakonec nevylezl :)
Lunch time (čas oběda)
Kdyby to nebylo poznat tak je to jen CZ
Výlet to byl asi tak na dvě hoďky i s obědem a koupáním. Naskočili jsme do auta a hurá už směrem dolů na jih směr west coast (západní pobřeží). Plán počítal s denním přídělem okolo 100km. Pro tento den padlo přenocování na vnitrozemí. Po ujetí okolo 100km skalnatými soutěskami jsme koukli do mapy a zvolili přenocování o velkého jezera zvané Lake Rotoroa. Dokonce tu byl DOC camp což znamená velice levný camp se základním vybavením.
No není to nádhera. Ráno za slunce a klidné hladiny tu musí být fotky :)
Tady měli úhoři ještě štěstí :)
Takové hezké místo. Tedy pokud máte sebou kanystr repelentu nebo plamenomet :)
Už jsme vařili večeři a říkali si jak je to hezké místo, když v tom se na nás sneslo obrovské hejno žravých malý černých mušek. Následujících 15 minut bylo nejdelších v mém životě. Nemohli jsme se dočkat až od tuď vypadneme pryč. Občas mě přepadlo z nich malé šílenství a běhal jsem a mával rukama okolo sebe. Asi si to neumíte ani představit. Prostě horor. Povečeřeli jsme v autě hned po tom co jsme je všechny v autě vybili. Umývání a utírání nádobí za chůze (skoro běhu) jsem už nikdy nezažil. Hned potom jsme vystartovali pryč. Vůbec nevíme jak to ti ostatní v campu mohli přežít. Mi jsme popojeli o cca 5km a bylo to o moc lepší. Je pravda, že ten večer jsme z auta radši skoro nevycházeli a okénka zůstali zavřený. Ráno jsem ještě pro jistotu popojel o dalších 10km abychom měli klidnou snídani. Úplně bez mušek tedy nebyla, ale dalo se to. Ještě vedle nás zaparkovala dodávka s vodákama, rafty a šli na řeku. Tohle tu na NZ musíme ještě určitě vyzkoušet. Pro tenhle den bylo naší další zastávkou už konečně west coast a to v městečku Westport. Celý den bylo pěkně zamračeno a půl dne pršelo. V městečku jsme tradičně navštívili informační centru, kde věnovali mapu městěčka, zakroužkovali kempíky, free internet v knihovně a místo pro pozorování seals. Seals jsou anglicky tuleni i lachtani. Celou dobu jsme se nemohli shodnou zda jsou to ti či oni. První jsme navštívili internet v knihovně. Vyřídili si pár emailů, koukli na blog, facebook atd. Tady jsme si vzpomněli na kontakt od tety na jednu slečnu z ČR. Před dvouma měsíci jsme si říkali jak ho nevyužijeme, protože tudy nepojedeme. Katce jsme napsali hned email zda by jsme jí mohli za dva dny navštívit. Touto dobou jsem už věděl, že zamluvený Mildford treck díky práci v Motuece už padá a tak jsem ho přes net zrušil. Za zrušení dva týdny předem si borci vzali 25% což bylo něco okolo 125NZD. To mě nepotěšilo :(. Na kempování jsme si zvolili tentokrát Top ten hollyday park, který byl blízko (asi 7km) od místa pozorování seals. Okoukli jsme kempík a vyrazili se nadšeně podívat na ty potvory. Desetiminutovou procházkou jsme dorazili na vyhlídku odkud se daly seals pozorovat. Byli jsme z nich radost, ikdyž byli tak daleko od nás. Jako první setkání to ušlo. Hlavně, že přestalo pršet.
Chvilka odpočinku v hezké přírodě.
Rafťáci
Vyhlídka na seals
Tady se ti seals vyvalovaly v zákrytu skalou před rozbouřeným mořem.
Já jsem se ještě navečír šel podívat do moře zatímco holky mě pozorovali pouze z auta. Jinak kempík docela ušel. Ještě aby ne za 17NZD/os. Dobili jsme si baterky a zase vyrazili o kus dál. V městečku měli pěkně drahý benzín a tak jsem nabral jen deset litrů s tím, že další benzínka je po 100km. Tenkrát jsem z toho později neměl moc radost. Sledoval jsem celou cestu ručičku palivoměru neboť městečko Greymounth bylo poněkud dále. Zato počasí se nám už začalo zlepšovat. Celou cestu jsme někde zastavovali a fotili skalnaté pobřeží s ohromnýma vlnami.
Ne nadarmo se říká o West coast jak je nádherný.
Jen to moře bylo kalnější.
fotka jak ze žurnálu :)
Míša tradičně nakrmila nějakého ptáka podobného Kiwimu.
Povinnou zastávkou bylo navštívení Pancake Rock (palačinkové skály). Jsou to takové skály omleté silnými vlnami moře tak že vypadají jak palačinky naskládané na sobě. Mohli vypadat víc palačinkově :). Ale procházka to byla hezká.
Vstup k Pancake Rock
Narážející vlny na skály byly ohromné.
Není co napsat :)
A zase skály
Na téhle fotce jsem se snažil zachytit duhu od mořské vody rozptýlené do vzduchu přílivovou vlnou.
Tady to na koupání moc nebylo
Ani tady ne. Teda pro sebevrahy jo.
Voda hučela všude
Míša odložila už i mikinu. Termo triko stále ne.
Cestou to Greymounth jsme potkali ještě tyhle voli. Větší voli potkáte už jen v ČR na úřadě :)
Městečko Greymounth je taková malá zaprdlá díra. Na ulici nepotkáte skoro nikoho. Je to bývalé těžařské městečko kde není skoro nic k vidění. Bláže nejsou ke koupání vhodné. Mi jsme si našli prima kempové místo u pobřeží. Vedle nás kempoval pár z austrálie.
Tak tohle se tu dá vidět. Skoro jako na Kladně :)
Těžební lžíce. Dobré místo pro hromadnou fotku.
Nácvik na můj další způsob jak objedst NZ :) zadarmo
Kempink a opalovačka
Aquatic centre. Tohle tu stálo jediný za navštívení. Asi jediné místo ke koupání v městečku.
Tento den jsme ještě jednou pro jistoto napsali SMS Katce, která žije v Hokitice zda by jsme jí mohli navštívit. Napsala nám, že beze všeho a jestli u nich chceme přespat. Byli jsme z toho hrozně nadšený. Poznání života na NZ od lidí co tu žijí jsou pro nás ty nejcennější zkušenosti. Měli jsme se setkat na večír v Hokitice hned jak se vrátí z dlouhé cesty z Christchurchu. Nás čekala ještě cesta cca 80km do Hokitiky. Cestu nebylo nic nového k vidění a tak jsme vyfotili jen ONE LINE BRIDGE (most pro jedno vozidlo). Normálně tu potkáváme běžně one line bridge, ale tenhle je současně i pro vlak.
Kdybych to nevyfotil tak by jste mi nevěřili. Bezpečnost dopravy hadr :)
Cestou do Hokitiki jsme si v průvodci dočetli o spoustě zajímavých míst co stojí za navštívení. Hned se nám Hokitika zdála jako bezvadné místo oproti Greymounthu. Hokitika je takové nepsané hlavní město zeleného kamenu zvaný JADE z kterého se zde vyrábí spousta přívěšků, šperků a sošek. Do města jsme přijeli chvilku po poledni a tak první věcí co jsme udělali byl oběd. Myslím si, že to byli naše tradiční špagety.
Holky se konečně chopili své práce.
V centru jsme navštívili informační středisko, kde nám opět věnovali mapu města a okolí. Tentokrát jsme se ptali jen na aktivity a zajímavosti. S ubytováním jsme už na 99% počítali u Katky a Jacka (dlouholetý přítel Katky). Co se nám na Hokitice dále líbilo je malinké, útulné centrum, kde všechny zajímavosti a krámky jsou kousek od sebe. Žádné popojíždění autem, prostě jen hezky pěšky. Holky chtěli jako první vidět živého ptáka kiwiho v místním annimals centru. Tady mají šedého kiwiho. Mě přijde kiwi pořád stejný. Já jsem zatím si prohlédl suvenýry a prostudoval mapku města.
Kruhový objezd s hodinami uprostřed.
Zase tem kiwi
Tady jsem vám vyfotil vycpaného posuna s rybářským prutem v plapkách. Legrační co?
Následovala nákupní horečka v honbě za koupí co nejvíce suvenýrů. V malinkém centru byly rovnou čtyři krámky s výrobky z JADE. Ceny a zpracování byly poměrně stejné. Co jsme chtěli jsme nakonec nakoupili v přijatelných cenách. Západním pobřeží NZ je výborné místo pro pozorování a focení západu slunce. Ve městečku měli dokonce jedno místo speciálně označené jako Sunset poin (místo pro pozorování západu slunce). Po nakupování už prakticky nebylo co dělat a tak jsme navštívili pobřeží na okraji města. Hokitika je celkem kulturní městečko, tedy pokud vám jako nám stačí vtipné sochy u kterých se člověk pobaví a udělá pár fotek. Mě se nejvíce líbilo barevné kamenné křeslo. Hned jsme udělali serii hezkých fotek. Pláž s vlnami vypadala taky najednou lépe než o 100km víš.
Předměty na pláži jako podivné vyvržené klády jsou vždy něco pěkného na focení.
Tak to je to prima křeslo. Bydlet tady tak na něm trávím spoustu času.
Holkám to na něm taky moc slušelo.
S autem jsme se přesunuli na parkoviště pod vyhlídku sunset poin a čekali až přijede Katka s Jackem. Tím jsme napsali, že nejlepší bude když nás tady vyzvednou jinak by jsme asi netrefili. Katka s Jackem po půl hoďce přijeli a mi jsme je následovali k jejich domu. Katka na NZ žije už 5 let a tady v Hokitice bydlí třetím rokem. Nabídnuli nám krásné ubytování, sprchu, pivko, večeři a pračku. Prostě jak jsme jim napsali jestli by jsme se u nich mohli stavět tak hned věděli co takový cestovatel tady nejvíce potřebuje. Jack (spíš Katka) nám říkal, že jeho rodiče také mají van a občas cestují a tak ví co cestovatelé nejvíce potřebují. Z ubytování a jejich vstřícnosti jsme byli přímo nadšeni. Povídali jsme si o životě na NZ a našich dosavadních zkušeností při popíjení piva a pojídání stejků. Katka tady v Hokitice pracuje v laborce ve fabrice na zpracování mléka a Jack je živnostník v oboru dřevostaveb. Jejich barák si sami stavěli před 2 a půl roky. Asi bych sám nevěděl co dělat s takovým prostorem (přes 200 metrů čtverečních), ale na pětihektarovým pozemku je to jako nic. Z domu mají perfektní výhled na řeku a okolní hory. Zajímavostí je také to, že pozemek je staré naleziště zlata z dob zlaté horečky. Podle slov Jacka jsou některá místa ještě nedotčená :).
Tak tohle je JACK a vedle něj je jejich roční fenka, které říkají KÁMO. Za ním je malá část jejich velkého domku v novém designu (kombinace světle šedého vlnitého plechu s tmavě šedým glazurovaným dřevěným obkladem, pultové střechy)
Jak jsme si tak povídali o Hokitice a okolí tak jsme narazili na glove worm (svítící červy zavěšené pod převisem), které je možné tu vidět na kraji města. Dopili jsme poslední pivko a kolem desáté večer jsme vyrazili se tam na ně podívat. Jak nám bylo řečeno, měli jsme velké štěstí, neboť Katka nikdy tolik svítících červíků neviděla. Bylo jích tam snad tisíce. Vypadalo to jako hvězdné nebe. Snaha o foto byla, ale s bleskem ty červíky na jeden den zhasnete (chudáci pak další den hladový, jelikož bez světélka nepřilákají broučky kterými se živý) a bez blesku jsou fotky nic moc. Druhý den jsme měli původně v plánu vyrazit dále směr Christchurch na východním pobřeží s jednou přestávkou v horách v Artur passu. Jenže Jack nám to rozmluvil. Prý tam nic moc není k vidění a není to zase tak dlouhá cesta (cca 200km), aby se dělila na dva dny. Doporučil nám jedst se podívat na ledovec do obce Franz Josef Glacier, která je asi 100km jižněji a pak se vrátit a přespat u nich ještě jeden den. Moc dlouho jsme se přemlouvat nenechali a souhlasili jsme. Přeci jenom další noc strávit u nich je prima a hlavně vyspat se v měkkoučké posteli je k nezaplacení. Druhý den po snídani začal náš nejzajímavější den na NZ. Jack a Katka nás ráno vzaly k Jackovímu otci na takové malé safari. Vzali sebou nesnědené klobásky ze včerejšího grilování, aby nám jeho otec mohl ukázat krmení velkých úhořů přímo z ruky.
Nevyfotit to tak mi neuvěříte :).
Po krmení ochočených úhořů jsme vyrazili autem na krátkou procházku k vodopádům Dorothy falls. Před tím jsme se na chvilku zastavili u jezera a udělali pár fotek krajiny.
Společná fotka s KATKOU u jezera.
A společné foto u vodopádů.
Jack s Katrkou nám chtěli ukázat všechno hezké v okolí Hokitiky a tak jsme se zastavili ještě na jednom moc hezkém místě zvané Hokitika Gorge (rokle), kde je překrásná krajina s azurovou vodou a vysutým mostem. Míše se procházka přes vysutý most nelíbila. Hlavně když za ní šel Jack a trošku ho rozhoupal :).
Dřevěný most zavěšený na ocelových lanech. Zase tak moc se to nehoupalo :).
Úžasná voda co?
Katka s Jackem tu byla po druhé v životě.
Společná fotka s mostem v pozadí.
Tak takhle se Míša nenechala vyfotit. Přebíhala most skoro se zavřenýma očima.
Po příjezdu nazpět k baráku jsme se jen na pár hodin rozloučili a vyrazili sami ve vanu směr Franz Josef Glacier. Měli jsme to naplánované tak, abychom byli na večeři zpět. On náš van zase tak rychle nejezdí. Držel jsem cestou rychlost okolo 100km/hod až na osmikilometrový úsek serpentýn, kde byli zatáčky každých pýr metrů označených cedulí 25 nebo 35km/hod. Cesta nakonec trvala něco okolo hodinky a půl. V místním infocentru jsme si vyzvednuli brožurku o ledovci, mapku vesničky a okoukli kolik stojí výlet po ledovci. Cena 170NZD/os/2hod nám nepřesvědčila o nutnosti se tam jít projít. Spokojili jsme se s procházkou k ledovci a pohledem na něj.
Z parkoviště cesta hoďku a půl pod ledovec se nám zdála dlouhá, ale nakonec to sedělo.
Foto ledovce z vyhlídky. Z ledovce vytéká trošku špinavá řeka. Dle cedulí se velikost ledovce za posledních sto let několikrát změnila. Ubýval i přibíval.
Tady jsme už na stezce co vede až pod ledovec.
Cestou jsme minuli několik vodopádů různé velikosti.
Asi to není poznat ale i to tmavé okolo jsou ledovce pokryté něco jako štěrkem. Nahoře musí být ale nádherně.
Až takto blízko se k ledovci dostanete. Koupání bylo zakázané :).
Tyhle čtyři natažené šňůry mě dělili od soukromé procházky na ledovec. Příště bude na výlet víc času.
Po návratu jsme měli slíbeno vyrazit na ryby s Jackem, ale byl unavený a tak jsme to nechali plavat. Ptali se co máme v plánu dělat po odcestování Monči. Vyprávěli jsme jím o sklízení jablek o naší situaci okolo. Katka mimochodem také dvě sezony sklízela jablka v Nesonu (cca 50km od Motueky). Trochu se báli co kdybychom nesehnali práci. Nabídli nám ať se na ně kdyby něco obrátíme. Následující den bylo pondělí tedy pracovní den a oba brzo ráno vyráželi do práce. Chtěli abychom se vyspali a pak za sebou zabouchli dveře při odchodu. Ze slušnosti jsme vstali brzo, rozloučili se a vyrazili při odchodu Jacka. S katkou jsme se rozloučili večír neboť vstávala hodně brzo. Plni nadšení jsme vyrazili na dlouhou cestu do Christchurchu přes Artur Pass. Cesta vede 100km mezi horami (všechny okolo dvou kilometrů) a je opravdu moc hezká. Hory jsou do červena rozkvetlé obklopené mráčky.
Hezká krajinka
Tady cesta nebyla ani moc do kopečka ani moc klikatá. Pohoda řídit.
Změna nastala, když jsme se začali blížit k Arthur Passu. Silnice nabrala sklon až 16%. Já jsem to samozřejmě moc nevnímal neboť jsem byl nadšený krásnou krajinou. Pořád jsem pobízel Míšu ať to fotí. Trošku nás zbrzdil kamion s ovcemi jedoucí před námi. Z idilky mě probudil až podivný zvuk linoucí se z našeho auta. Znělo to jako rychlovazná konvice. Cože konvice v autě? Hned jsem vykřiknul: Pane bože vaříme!. :) Hned jsem zastavil, zapnul topení, větrák a otevřel kapotu. Vlastně bylo štěstí, že se tam zastavit dalo. Většinou jsou tady úzké silnice.
Nezdá se to, že to je tak prudké. Ale když jedete třicítkou pár kilometrů …
Tak tady jsme to na půl hoďky zastavili.
Později jsem se všimnul, že o 300 metrů dál je odpočívadlo s vyhlídkou na údolí. Hned jak nám klesnula teplota na normál jsem auto přeparkoval tam. Při pojídání polední svačinky jsme mohli pozorovat jak postupně přibývali auta, která měla problémy s kopečkem. Jedno auto dokonce museli přitáhnout něco jako žlutý andělé. Když už tam byli tak se jeden z nich ptal co máme mi s autem. Vysvětlil jsem mu, že jsme jen trošku vařili, ale auto jede. Hned se na to koukal a radil mi co s tím mám dělat. Prostě jsme dolili vodu, která vytekla přepadem z nádobky a koukli se v čem by mohl být problém. Nakonec řekl abychom si nechali vyměnit ložisko u větráku, jinak že vše je v pořádku. Asi dva kilometry ještě za námi jel a na dalším odpočívadlu nám to překontroloval. Tak přesně takový rozdíl chování lidí tady a v ČR je důvod proč tu lidi chtějí zůstat na trvalo.
Ještě jedna fotka z druhého odpočívadla. Tady jsme byli někde okolo kiláku nad mořem. Tyhle červeně rozkvetlé keře tu jsou pouze 14 dní v roce. Docela štěstí co?
Důkaz 16-ti procentního sklonu.
O pár kilometrů jsme dorazili do Arthur Passu což je nejvýše položená vesnička tady na NZ. Je to takové hezké treckové středisko s pár kavárnami, infocentrem a velkým parkovištěm pro zájezdy turistů. Mi jsme tu navštívili infocetrum a vyfotili si všude přítomného papouška.
Tenhle sice neměl jeden pařát, ale vyskočit si na stůl a popít kafíčko mu nedělalo problém.
Arthur Pass národní park. Místo odkud se dá vyrazit na tucet i několikadenních tůr po horách. Třeba i na ledovec zdarma.
Po cestě z Hokitiki do Christchurchu opravdu až na přírodu nic moc není. Pokocháte se rozkvetlými horami, vyfotíte papouška a prolezete jednu prima jeskyni. Holky byli z této cesty docela otrávený. Bylo horko a nejelo se podle plánu jen dvě hodiny, ale s přestávkami jsme jeli něco přes pět hodin. Poslední zastávka byla u právě zmíněné jeskyně. Zatím co holky vyspávali v autě na parkovišti tak já jsem šel v kraťasech, sandálích s foťákem a čelovkou okouknout co je ta jeskyně zač. Na obrázku na ceduli to vypadalo velice snadné jak jí projít. Tahle jeskyně vznikla protékajícím potůčkem a byla dlouhá asi 500 metrů. Na jednom konci je do jeskyně hned třímetrový sestup a z druhé strany se jde po rovince. Třímetrový sestup se mi moc nelíbil. Obešel jsem to radši na druhou stranu. Měl jsem za to, že vody je tam tak po kolena. Jak voda přibývala cestou do jeskyně jsem postupně ohrnoval nohavice u traťas víš a víš až jsem neměl už co ohrnovat. Potkal jsem tam nějakého izraelce, který byl lépe vybavený. Teda měl sandále plavky, foťák v obalu do vody, ale neměl světlo. Požádal jsem ho tedy ať mi alespoň udělá foto a šli jsme zpět na parkoviště. Na mapě mi ještě ukázal kde už byl a co nemám minout při cestování.
Sestup do jeskyně po ocelových stupíncích.
Pohled do údolíčka s druhým vstupem do jeskyně.
Trochu jiná krajina.
Tenhle vstup už byl lepší.
Foto z jeskyně. Opravdu už nebylo kam ty nohavice vyhrnout :).
Byl jsem asi hoďku pryč a tak se mě Míša vydala hledat. Dostal jsem nakázáno už nikde nestavět jinak se nezná :).
Tuhle zastávku jsem, ale musel udělat.
Do této doby jsme Pavlovu navigaci z mobilu nepostrádali. Při příjezdu do Christchurchu jsme si ale po ní posteskli. Přeci jenom Christchurch má něco okolo 400 tisíc obyvatel a orientace se zdála ze začátku trošku obtížnější než v dosavadních vesničkách do pěti tisích obyvatel. Nakonec jsme se propletli dle ukazatelů a průvodce až do centra na Cathedral square (kostelové náměstí). Dle průvodce jsme dorazili už po zavírací době většiny kulturních zajímavostí. Auto jsme zaparkovali na parkoviště blízko náměstí u supermarketu a šli navštívit infocentrum. Vyzvedli jsme si mapu města, udělali pár fotek, koupili pár suvenýrů, zaškrtli si v mapě zajímavosti co chceme zítra navštívit a vyrazili na kopeček asi 5km od cetra (Viktoria park). Tady byl náš předpoklad klidného přenocování a hezkého výhledu na město.
Trocha umění na náměstí u kostela.
Kostelík na náměstí.
Mě se líbila spíše tahle prosklená kavárna nad ulicí v blízkosti centra.
Náš malí kempík nad městem.
Nocování bylo v poklidu bez větších potíží. Co nám v Blenhaimu vyprávěli jiní češi tak tady měli docela problémy s místníma. Prý na ně najížděli s autem a troubili. Nás to zřejmě minulo. Ráno po snídani jsme ještě jednou vyrazili do města. Nakoupili jsme víc suvenýrů, navštívili internet okoukli kostel, koupili velkou zmrzlinu a vyrazili do botanické zahrady. Ten den bylo dost teplo a tak jsme vydrželi se procházet jen chvilku a hned jsme změnili plán na pláž za městem.
Foto u bilbordu upozorňující na mistrovství v ragby pořádaného na NZ. Jen pro informaci má mistrovství začít 27 april 2011. Asi do této doby tu na NZ vydržíme.
Pláž za městem. Co jiného tu v tom horku dělat než se vyvalovat jak vorvani.
Bodybord stále drží.
Na mapě jsme opět prstem našli symbol kempu a tak jsme vyrazili už po východním pobřeží směrem na sever. Další zastávkou mělo být pobřeží blízko ostrova Motunau. Což je takový malý ostrůvek s přírodní rezervací. Kemp ve vsi byl, ale asi zrušený. A tak jsme si to přeplánovali dál na sever do Gore Bay. Bláž tu byla taková nehezká vysypaná betonovými kvádry. Asi jsou tu divoké příbojové vlny.
Tak tohle je ostrůvek s malýma tučňákama
Málem bych zapomněl na naší příhodu opět s nedostatkem benzínu. Když jsme dorazili k ostrovu Motunau tak jsem si chtěl zkrátit cestu jinou cestou než jsme přijeli. Cesta vypadala asi kilometr asfaltově, ale pak se na dalších 18km proměnila ve štěrk. Zkrátka to byla taková zkratka prodlužovačka plná zajímavých příhod. Třeba v jednu chvíli jsme přejeli zábrany pro dobytek a cesta najednou byla součástí pastviny plná velkých černých krav co na nás mohli klidně vyběhnout. Radost jsem z toho neměl hlavně já. Krávy na nás koukaly ze dvou metrů. Safari s vanem už nikdy. Po této objížďce se ručička palivoměru opírala už na dně. Vesnice co jsme míjeli měli benzínky otevřené jen do čtyř nebo do pěti. U jedné jsem už i zastavil a říkal jsem, že tohle je asi naše kempové místo pro dnešek. Místní chlap se u nás zastavil a povídal si o tom se mnou. Já na našem autě nikdy neviděl rozsvícenou kontrolku nedostatku benzínu a tak jsem jí měl za rozbitou. On mě ujistil, že to na dně ještě není a že klidně dojedeme do pěkného kempu v Gore Bay a ráno nazpět. Trochu nás to uklidnilo. Kemp v Gore bay nakonec nebyl tak špatný. Malí kempík hned u pláže. Holky tu večír ukuchtili bramboráčky. Vonělo to až jsem musel nějakému cizinci říct recept. Na druhý den byl v plánu už dlouho vyhlížené městečko zvané Kaikura. Kaikura je nejznámější místo na NZ pro pozorování velryb. Dříve se tady velryby hlavně zabíjeli než přišli cestovatelé a s nimi jejich peníze. V průvodci jsme se dočetli abychom pár dní před příjezdem si telefonicky zamluvili výlet na velryby. Než jsme vyrazili z Gore Bay jsem zavolal z budky a zamluvil výlet pro holky na druhý den. Výlet koštoval 145NZD/os. Já osobně radši dám 160NZD za rok za lístek na utkání ragby. V Kaikuře jsme byly během hoďky. Městečko Kaikura bylo parádní. Zdejší pozorování seals (lachtan nebo tuleň?) bylo o dost lepší než v obci Westport na západním pobřeří. Tady okolo nich chodíte doslova ani ne metr. Všude jsou sice cedule, aby si lidé dávali pozor a nechodili k nim blíže jak na deset metrů, ale obvykle vidíte hlouček turistů s foťákama stojící okolo povalujícího seala.
Foto jako důkaz.
Při nabírání benzínu jsme narazili na jednoho Čecha Pepu, který tu dělá na benzínce. Odhalil nás podle Monči české kreditky. Že je Pepa Čech prý Monče došlo až po dvou českých větách :). Vyměnili jsme si čísla a večer jsme s Pepou vypili jedno pivko. Poradil nám kde se dá dobře přespat a co je tu hezkého k vidění. Pláže v okolí nejsou moc na koupání vhodné. Buď je moře moc špinavé nebo je moc prudké se spodními proudy. Vhodné to tady je tak pro surfaře. Zájezd na velryby měly holky zamluvený na třetí hodinku odpoledne. Do té doby jsme se střídavě vyvalovali na pláži a sprchovali. Prošly se po pobřeží, prošli se v parku a nakoupili tradičně suvenýry ve městě. Okolo třetí hodiny nám paní v kanceláři Whale watch (kancelář zajišťující pozorování velryb) řekla, že z důvodu silného větru byl výlet zrušen a nabídla nám výlet druhý den ráno v sedm. Tím pádem nám vzniknula velká časová bublina. Napsali jsme Pepovi zda by jsme mohli s ním a jeho kamarádem vyrazit na večír na ryby. Mezi tím jsme vyrazili se pokochat opět seals a na krátký výlet podél pobřeží přes kopec. Rybaření v zátoce v Kaikuře byla naprostá pohodočka. Nahodíte, zapíchnete prut do kamínků, popijíte pivko a kecáte. Tady bylo moře klidné a bez velkých kamenů kde vždycky háček uthnete. Druhý den ráno jsme vstávali dost brzy. Rychlá snídaně a hurá ke kanceláři sledovat na obrazovce zda výlet zruší nebo ne. Po chvilce napětí jsme si říkali sláva, výlet zrušený není. Jen upozorňovali na velké vlny. Holky si vzali poslední prášek na žaludek a hurá zaplatit výlet.
Já jsem naštěstí výlet vynechal. Co mi holky vyprávěli tak byli jedni z mála co si prášek vzali. Z čtyřiceti lidi na palubě zvracelo skoro celou dobu polovina lidí. Ani si to nedovedu představit. Po dvou hodinách plavby viděli: albatrose, tučňáka a 3 minuty malou velrybu. Automaticky jim za tento výlet vrátili 80% z ceny lístku. Rozloučili jsme se s Pepou na benzině a jeli opět o kus dál.
Snídaně na vyhlídce nad městečkem.
Západ slunce
Takto začíná krátká procházka. Všude přítomné symboly velrybářů.
Pokreslená nádrž na vyhlídce.
Cestička v parku lemovaná velrybíma kostma.
Velrybí tématika je tu prostě všude.
Krajinka na pobřeží.
Takovou vlnu prostě nepřekonáte. Hrne před sebou spoustu malých kamínků co pěkně bolí.
Rybaření s Čechy. Lukáš mi vysvětloval jak na to.
Tak tohle je loďka na pozorování velryb. Je tu pouze jediná společnost.
Tak to hle jedna malá velryba zachycená Míšou.
Do odjezdu Monči zbývali čtyři dny. Následující zastávkou a zároveň kempovacím místem bylo městečko Blenheim. Po cestě k němu jsme mohli ještě několikrát pozorovat tlupy seals jinak se nic nového nestalo. Až na nového malého pavouka na předním skle od kamínku.
Tady vypadali živěji než v Kaikuře. Asi míň turistů.
Foto ukazatele nebezpečí ohně Při extréme jsme na northlandu dělali táboráček :).
Blenheim je městečko známe hlavně pěstováním vína. V sezóně se tu dá potkat spoustu čechů, němců a jiných levných pracovníků na plantáže. Mi jsme tu jen zakempovali v top ten hollyday parku za 16NZD/os/den. Druhý den dopoledne jsme navštívili místní parky, kde se konal mezinárodní mítink, prošli se ve městě a zase jeli dále. Blenheim nám nepřišel ničím moc významný.
Kempování. Tentokrát jsme rozložili i stan.
Foto u podia. Vlajka podobné té naší patří Filipínám.
Fontánka v centru.
Parníček. Majitel nás hned provedl a pokecal si s námi. Moc milí chlapík.
Uff tenhle článek mě už nějak zmáhá. Měl bych to nějak rychleji shrnout.
Z Blenu jsme jeli asi dalších 80km na sever. Kempové místo jsme nakonec operativně zvolili na vyhlídce blízko Havelock. Místečko pro přenocování pěkné leč nic zajímavého okolo. Navečír jsme vyrazili na naše první chytání ryb. Procházka na hodinku, pár minut krmení ryb škeblemi z háčků a procházka zpět. Večer nám spatřili jen dva místní kluci co si tu přijeli vypít flašku tvrdého a vykouřit jointa. Chvilku jsem byl připraven sednou za volant a odjedst, ale po deseti minutách odjeli. Ráno nás postupně probouzeli přijíždějící auta zvědavých lidí fotící krajinu pořád zprava do leva. Jeden se mě po chvilce zeptal zda jsem neviděl tsunami. Myslel jsem si, že si dělá legraci. Říkal něco o ničivé tsunami v Chile a jak má dvoumetrová vlna dorazil během chvíle na NZ. Kempovali jsme asi 50 metrů nad mořem tak mě to netrápilo.
Výhled do krajinky z lookoutu.
Náš kempík a snídaně u něj.
Po snídaní jsme vyrazili na cestu a poslouchali jak v rádiu o tsunami pořád mluví. Nakonec na NZ dorazila až okolo desáté dopoledne a byla příliš malinká než aby něco udělala. Preventivně jsme napsali do Čech, že nám nic není. Do odjezdu Monči byly už jen tři dny a mi jsme byly už 100km od Nelsonu odkud jí letělo letadlo. Naplánovali jsme si tedy jeden den v Nelsonu a předposlední kempování 15km před Nelsonem v Cable Bay. Tady jsme opět trošku bezúspěšně rybařili a tím pádem jsem musel já i šnorchlovat abych odháknul zaháknuté háčky na kamenitém dně moře. Navečír jsem si ještě s Mončou uděl hezký výlet na jeden kopeček.
Míšu to rybaření tady nějak vzalo.
Pastviny kam se člověk podívá.
Monča z výšlapu už nemohla. Musel jsem jí přesvědčovat jak je na vrcholu vidět hezký západ slunce. Když tam dorazila už bylo po západu :).
Cestou jsem si ještě musel vyfotit tenhle podprsenkový plot. Jinak jsme tu potkali plot oběšený boty a koly.
Konečně poslední Monči den s námi na NZ. Dorazili jsme do centra Nelsonu. Vyzvedli si jako obvykle mapu. Holky si dokoupili poslední dárky a suvenýry. Navštívili jsme místní knihovnu s free internetem, prošli se ke kostelu a udělali pár posledních fotek. Kemp jsme zvolili co nejblíže k letišti, abychom ráno neměli potíže a stres na cestě. Pro jistotu jsme si nacvičili cestu k letišti. Odlet Monča měla brzo ráno. Navečír si Monča zabalila krosnu, šli jsme se naposled projít po pláži a uvařili večeři. Jeden místní se nám na pláži pochlubil chycenýma velkýma sniperama (moc dobrá rybka). Popily jsme vínko, pojedli popcorn a šli spát.
Zkouška váhy krosny.
Ráno šlo vše jak jsme si to naplánovali. Dorazili jsme na letiště. Monča si vyzvedla letenku a už se jen čekalo. Holky byli tak nedočkavý až jsem se musel jít ptát jestli to myslí s odletem do Christchurchu vážně a nechtěli vyzvat cestující do Aucklandu. Odletem do Aucklandu pro Monču pobyt na NZ nekončil. Měla zamluvené ubytování na jednu noc. Takže zatím co Monča v Aucklandu nevěděla nudou co dělat tak mi jsme už pracovali na jablkách v Motuece. Ale o tom zase někdy jindy.
Monča šťastná že vše vyšlo a že se nás už zbaví.
Když to na závěr shrnu tak Monča tady díky nám viděla asi tak polovinu Zélandu, ujela okolo 3500km a vlastně viděla skoro všechno co se tady dá vidět a zažít.
Snad jsem vás tady neunudil k smrti. Já jsem se dopsání tohoto článku přemlouval tři týdny. Bylo to pro mě těžký si vzpomenout co bylo před měsícem.
Příští story bude už jen o práci.
KIA ORA
