Život pod Mt. Cook

Stojí přede mnou zase ta nejtěžší věc a to jak začít další report :)

Podle nadpisu bych měl přiblížit náš život ve vesničce pod Mt. Cook a odůvodnit proč že to tu chceme zůstat tak dlouho. Jak už jsme psal posledně tak tady vesničku tvoří jen hotel, DOC, backpacker, lodge a jejich zaměstnanci. Pro hotel a okolní zařízení tady pracuje opravdu široká škála lidí. Prakticky hotel funguje jen díky cizincům co tu  jsou ochotni pracovat. Potkáváme a popíjíme s národnostmi, který jsme před tím nikdy nepotkali. Největší komunitou jsou tady asi tradičně kiwíci (místní bílí obyvatelé NZ), následuje nemalá skupinka lidí z Fidži, Brazílie a Japonska. Ostatní národnosti jsou tu jen po pár kusech. Třeba jako mi z ČR, Tonga, Argentina, Německo, Švýcarsko, Čína, Korea, Thajvan, Thajsko, Nepál, Kanada, USA, Urugvaj, Španělsko, Rusko, Ukrajina, Čile, Itálie, Izrael, Bangladéš, Austrálie a další už nevím :). Tahle směsice lidí tu vytváří opravdu pohodovou atmosféru. Pro mě samotného to znamená nekonečnou zábavu. Rád si zajdu zahrát ping pong s holkama z Japonska, zahrát fotbal s klukama z Brazílie a Argentiny, zatrénovat rugby s klukama z Fidži nebo zajít lézt po skále s Japonským průvodcem. Nemůžeme říct, že preferujeme lidi z Asie, ale mnohdy nám připadají mnohem upřímnější. Poznávání jejich kultury nás stále nepřestává překvapovat. Co se týče počasí tak si koupání moc neužijeme. Ikdyž vesnička je na druhé straně Alp tak počasí odpovídá západnímu věčně deštivému. Srážek ročně tu je okolo devíti metrů. O 60km dále ve vesnici Twizel mají jen desetinu z toho. Občas nám připadá, že devět metrů srážek nám tu spadlo už několikrát :). Listopad jsme tu měli nádherný. Prosinec a půlka ledna nám tu propršela bez jediného hezkého dne. Dokonce na vánoce nám tu na kopcích nad námi sněžilo. Prostě jako tou dobou v ČR :). Co by člověk očekával mezi horami. Když už se naskytnul překrásný den tak jsem vytáhnul Míšu na nějakou tu procházku. Vyšlápli jsme si na jeden opravdu jednoduchý track Hooker valey. Aby Míša se mnou šla, musel jsme jí podat milnou informaci, že je to jen na půl hodinky. Míša to samo po půl hoďce prokoukla a další dvě a půl hodiny jen nadávala jak špaček :). Co ale člověk neudělá za nádhernou vyhlídku na ledovec Hooker s jeho ledovcovým jezerem a nejhezčím výhledem na MT. Cook.

Muller Lake s Mt. Footstool (2764m) a Mt. Sefton (3151m) v pozadí.

Cestou se musí přejít dva Zavěšené mosty. Míša opět neměla z nich radost.

Cesta je pořádně prošlápnutá od hord Japonců co tudy proudí každý den.

Tak takhle vypadá Hooker Lake a Glacier.

Jiný hezký den jsme pro změnu vyrazili objevit ledovcové jezero pod největším ledovcem Tasman. Naštěstí to byla jedna z aktivit pro turisty a tak nás skoro na místo dovezli autobusem a svezli lodí po jezeře mezi plovoucíma kousky ledovce. Tady Míša vypadala mnohem šťastněji :). Pilotka lodi Julia nám cestou povídalo spoustu informací o jezeře a ledovci. Jako, že voda má dva stupně, proto nemá cenu zkoušet plavat v případě vypadnutí, lake je 600 metrů hluboký s rozlohou jen 5x3km. Tasman glacier je 3km široký a 25km dlouhý. Po hodince jízdy a pár ochutnávek 300 let starého krásně modrého ledovce jsme se navrátili plni dojmů. Navíc jsme jako zaměstnanci ušetřili 2x135NZD. No neberte to když je to tak levné :).

Tasman Lake z vyhlídky.

Pohled do údolí na opačnou stranu.

Dole jsou vidět už připravené loďky. Nevypadá to zajímavě?

Tak takhle vypadá krystal 300 let starého ledovce. Chutnal stejně jako led z mrazáku :)

Loďkou se objíždí tyhle plovoucí kousky glacieru. Každý týden jsou tu jiný. Třeba po zemětřesení v Christchurch se tu utrhnul jeden kilometrový :)

Fotka od Julie jako z prospektu :)

Jako nejlepší aktivita co jsme tu absolvovali je rozhodně let letadlem tzv. Skiplane. Na tuhle aktivitu je už poněkud horší se dostat. Míst v letadle není tolik a tak se musí čekat a volat až se nějaké to sedadlo uvolní. Pro nás to znamenalo navštívit 4x letiště (5km od baráku) a 2x volat v jednom dnu. Naše úsilí se nakonec vyplatilo :). Let nad Tasman údolím s přistáním na ledovci rozhodně stál za to. Za 45 minut letu jsme udělali 300 fotek a natočili 10 minut videa. Na ledovci jsme strávili 15 minut kocháním se neskutečné sněhové horské krajiny. Ještě tam jsme se rozhodli příště vyzkoušet vrtulník. A jako obvykle jako zaměstnanci jsme nemuseli platit 2x375NZD což nás samozřejmě těší :).

Pohled na naší vesničku z letadla. Pohoří Mt. Wakefield (2011m) rozděluje údolí na Tasman a Hooker.

Z letadla jsme měli překrásný výhled na popraskaný ledovec. Procházka by tam byla úžasná. Někdy jindy :)



Fotaka s letadlem po přistání na horní plošině Tasman glacier byla téměř nutností.

Letadlo bylo pro devět pasažérů a jednoho pilota.

Foto po zdařeném přistání zpátky na letišti.

Nejpopulárnější aktivitou jsou tady stále chození po tracích okolo hotelu. Někteří lidi si vyšlápnou třeba jen na hodinový výlet, někdo zase vyrazí na tříhodinový nebo pětihodinový a nejodolnější jdou na několik dní. Když se opravdu nudíme tak Míšu vytáhnu na nějakou tu procházku. Hezkou procházkou byl výlet na Red Tarns. Což je výlet na hodinku. Já s Míšou a pár pivama jsme to šly dvě a půl hoďky. Aby se člověk dostal až na konec musí zvládnout asi 2500 vysokých schodů. Míša to chtěla vzdát už někde uprostřed. Musel jsem Míše dodat odvahy. Řekl jsem, že pivo v batohu co nesu já je jen pro vítěze na kopci :). Co si myslíte, došla tam? Co utahaný a vysílený člověk neudělá pro jedno vychlazené pivo. Překvapeně jsem se nakonec musel oželit jedno pivo :).

Takové schody do nebe.

Zmožená Míša.

Pohled z vyhlídky na naší vesničku v údolíčku.

Zasloužená odměna :) jedno zrzavé :)

Občas nám to tady příjde nudný a jindy je tu zase tolik párty, že je musíme vynechávat. Asi nejsme už nejmladší chodit 4x týdně na narozeninové nebo rozlučkové párty. Oficiálních párty jsme tu měli zatím jen tři, Halloween, vánoční a silvestrovská.

Sice Hallowen neslavíme, ale nechali jsme se přemluvit.

Poslední pořádná fotka než jsme došli na vánoční párty a vypili všechno co se dalo :) Následný fotky jsou nepublikovatelný :)

Vánoční foto. Míša měla jen jedno vánoční přání a to, abych se pořádně oholil. To jsem jí jednou za rok mohl slíbit :)

Nesmím opomenou napsat taky pár řádků o našem ubytování a jak že to tu máme s naším vařením. Naše ubytování bych hodnotil jako jedno z nejlepších co jsme tu na NZ měli. Bydlíme ve Staff 4 (jak tenhle barák nazývají), kde je 6 pokojů. Mi máme jeden z těch největších s překrásným výhleden na ledovec. Občas se nemůžu vynadívat. Platíme každý 105NZD týdně s tím, že v ceně jsou i veškerá jídla. Co na to říct. Vaří tu dobře a tak jsme nabrali nazpět to co jsme tu ztratili a ještě to kilíčko navíc. Já se snažím spalovat kalorie v posilovně a Míša u televize :) Ale ne, to by bylo ode mne ošklivé. Míša cvičí doma, když jsem v tý posilovně :). Pro nadšence tu pravidelně pořádají hubnoucí soutěž tzv. BIGGEST LOSER po vzoru Ameriky. Což je dobře, protože některé holky se tu hravě dají splést s hrochem oblečeným do uniformy :) Jejich odvaha si obléct šortky nebo minisukni se nedá ani popsat.

Pohled z okna jak ho tu vidím každý den ze sofa. Většinou ale koukám druhým směrem na kabelovku :)

Občas se u nás sejdem a něco popijem. Tady jsou holky Japonský Naomi a Aoi a pár z Thajvanu Eric a Lulu.

Foto jídelny pro zaměstnance s trochou vánoční výzdoby.

Tak tady jíme když je venku hezky. Jinak domorodec z Fidiži se jmenuje Devito a maká jako kitchenhand a kiwík (sakra ta paměť) maká jako manažer přes Panorama restaurant.

Pravděpodobně jsem zapomněl někde napsat, že tu s námi pracují ještě 4 další Češi. Radka s jeho koleginí (sakra ta paměť) jsme tu potkali jen asi dvakrát. Pracují v jednom nezávislém kaféčku tak se moc nepotkáme. Zato Pavla a Ivetu tu potkáváme víc jak jednou za týden. Ty pracují v jedné z restaurací v hotelu. Nejvíc jsme se tu zatím skamarádili s jedním párem z Thajvanu. Eric a Lulu (jak si dali přezdívky) pracovali s námi na housekeepingu 3 měsíce a pak se vydali pracovat na Queenstown. Na poslední schůzce jsme jim slíbili, že se pojedeme za nimi do Thajvan podívat.

Skoro bych opoměl popsat náší jednu z posledních aktivit. 4WD track. Je to vlastně svezení takovým prdítkem kolem tasman lake až na prima vyhlídky na glacier. Rozhodně všechny aktivity jsou tu drahé, ale stojí za to. Za tuhle bych asi 2x75NZD nezaplatil. Ale co? Mi jsme přeci zaměstnanci :)

První výlet byl jen v Jeepem kilometr za stěnu ledovce.

Řidič tenkrát byl Vili. Ten je už touhle dobou v Austrálii. Hrozně prima chlápek.

Včera jsme to navštívili po druhé. Tentokrát s tímhle Argo prdítkem. Naklepaný ledviny máme do teď :) byla to docela prdel.

Také posledně jsem psal o našem usídlení na hotelu Hermitage pod Mt. Cook. Ale asi jsem zapomněl dodat na jak dlouho to tu ještě vidíme. Původní plán byl zůstat na NZ jen rok a půl, ale nějak jsme si to rozmysleli. Po roce a čtvrt jsme požádali o další prodloužení. Tentokrát o rok. Cítíme, že spěchat zpátky do ČR není tak nutné. Na hotelu nám rádi napsali smlouvu ještě na rok a pomohli s vyřízením papírování. Jediný co jsme museli dodat byla zdravotní prohlídka (rentgen plic, odběr krve a kontrola u doktora = 450NZD/osoba) a výpis z rejstříku trestu. Všechno se to jako obvykle zdálo snadné a bezproblémové. Skutečnost opět byla jiná. Když opominu zdlouhavé papírování tak po dvou měsících co byly naše žádosti na imigračním zasáhlo, jak asi všichni víte, zemětřesení právě Christchurch. Tedy co teď máme? Máme otevřená pracovní víza na dalších 6 měsíců s tím, že naše žádosti jsou stále v procesu. S jejich schválení už ,ale nepočítáme. Co bude se uvidí.

Co se dá dělat. Můžeme tu jen čekat na víza a užívat si hezké krajiny. Tady jsme si vyšel na Kea poin s Aironem z Kanady. Kdo to nepoznal, fotíme se ale japonci s véčkama :)

Na závěr bych měl přidat jednu prima „zábavnou“ story. Život v naší vesničce střediskový by se občas dal popsat jako Sodoma Komora. Většina lidí tady jsou mladí volní lidi co mají rádi párty. Zkrátka páruje se to tu každý týden jinak. Míšu to nechávalo klidnou až do doby kdy jednoho dne se holky z Německa rozhodli udělat žebříček nejpohlednější chlapů co tu pracují. Nazvali ho TOP10 (nejlepších deset). Všechno by bylo v pohodě, kdyby jako TOP ONE nezvolili mě. Prakticky všechno bylo v pohodě do doby něž to Míše pořádně vysvětlila Iveta z restaurace. Vlastně jí řekla ať mě nikam nepouští samotného a pořádně mě hlídá. Co vám budu vyprávět. Iveta mi to pěkně zavařila. Míša mě pak několik týdnů nechtěla pouštět z domu bez řádné výmluvy :).

Ještě pár fotek na závěr:

Jak už jsem psal tak tyhle horský papoušci Kea nás tu poslední dobou navštěvují dost často. Takhle jsem je tady pozoroval nedávno ožírat naše auta před barákem. Byl to mladý šestičlený gang.

Vlastně jim nejde jen o auta. Oni zkouší úplně všechno. Jednou jsem se tu bavil když jsem je viděl zápasit z těsnící gumou na střeše kolem větracích komínků. Dá se říct, že posledních pár týdnů nás tu budí jejich řev každý den okolo sedmé. Je to skoro jak stávíní se slepicema :) Míša z nich je mrzutá.



Takového malého gekona si Míša jednoho dne přinesla domů. Polomrtvý ležel u cesty. Po dvou dnech to naštěstí s ním vzdala. Ještě, že nenašla mládě jestřába jak jeden chlápech z hotelu. To by bylo ródeo. Pár dnů staré mládě vypadalo fakt obrovsky. Srovnatelné s mladou tří měsíční slepicí.

Minulý týden jsme se tak nudili až jsme si zavolali na Horse Tracking. Dvě a půl hoďky na koních nám opět pěkně namasírovali záda a naše půlky.

Tak KIA ORA Bro, a zase někdy :)