Poslední cestování po zemi zaslíbené (NZ)

Ač se mi to píše těžce tak tenhle článek je jeden z posledních na téma cestování po NZ. Vidiny zakotvení na pár let v této námi oblíbené zemi jsou ta tam. V tomhle a ještě v jednom článku Vám jen přiblížím jak jsme si užili naše poslední měsíce na NZ. O tom jak se nám nakonec nepodařilo tu zůstat se zmíním později.

Naše celé dobrodružství tehdy začalo už po užívání si měsíce dovolený v Thajsku a na Taiwanu. Byl před námi poslední let Bangkok-Auckland. Na letišti v Bangkoku jsme poněkud pozdě zjistili, že jsme něco podcenily. Při odbavení na letišti v Bangkoku se nás ptali jak že to máme s vízy nebo jestli máme odletové letenky z NZ. Letecké společnosti letící na NZ mají povinnost tohle kontrolovat u cestujích = nařízení imigračního NZ (největší zlo na NZ :)). Samozřejmě že jsme ani jednu věc neměli. Taky proč? Cestujeme nezávisle bez velkých cestovatelských plánů a předem nakoupené letenky po celém světě by nám jen přidělávali starosti. Víza jsme neřešili neboť jako občani EU o ně žádat dopředu nemusíme. Slečna u přepážky měla své instrukce a mým povídáním se zlomit nenechala :). Řekli jsme si co naplat koupíme nějaké levné letenky, abychom měli pokoj. Do letadla směr NZ by nás nepustili bez zakoupení fiktivní letenky z NZ do AU. Na můj vkus to bylo až moc nervů. Bangkok má výborné, nové, moderní letiště, ale nechtějte se připojit na internet. Mi jsme po několika zeptání objevili jediné místo kde měli internet. Opět jsme ale neměli štěstí. Na zakoupení letenky jsme měli asi půl hodiny a zrovna jím spadnula síť. Nezbývalo lístky koupit na pobočce. Byly jsme v celku překvapeni až kolik může stát letenka u přepážky Auckland-Sydney. Normální on-line cena 200NZD, u přepážky 1500NZD/osoba. Jen doufám, že nám ty peníze vrátí až je zrušíme :).

Po příletu na NZ letiště Auckland jsme zažili druhé nemilé překvapení. Úřednice imigračního si nás tam hezky proklepla. Nějak jím vadilo, že jsme již na NZ nějaký čas pobili. Opominu aroganci imigračních úředníků jak si to troufáme mi „rusáci“ přijedst do „nejlepšího“ státu světa bez víz :) (Samozřejmě jsem to dost nadnesl, ale na druhou stranu jsme měl počítat se střetem s něčím takovým jako je nevzdělaná úřednice). Jejich neznalost a neschopnost je vskutku zarážející. Nejradši by nás na letišti otočila a poslala domu. Pokazili jsme jí jen její radost tím, že jsme měli cestovní plán, dostatek peněz a odletovou letenku. Nezbývalo jí než nás pustit. Na závěr nám vystavili „limitní víza“. Tím nám to poněkud zavařila v naší budoucím žádání o pracovní víza. Míša z toho byla pěkně přešlá. Já to bral poněkud dobře. Říkal jsem si no co, něco když tak vymyslíme. Toho dne jsme ještě vzali vnitrostátní letadlo do Christchurch, kde jsme pár hodin až do rána přečkali na letišti na náš autobus do naší vesničky u Mt. Cook. Musíme uznat, změna teploty oproti Thajsku byla ukrutná (Bangkok slunečno +32°C, Christchurch větrno, deštivo, pod mrakem +15°C). Mi jsme přiletěli poněkud na lehko. Šortky, tričko a žabky. Víc nás nenapadlo si vzít. Míše jsme hned v giftshop na letišti koupili mikinu :). Já si navlékl skoro všechno co jsme měl. Obléknul bych si na sebe i batoh, kdyby to šlo. Zahřívala nás jen vzpomínka na naše teplé oblečení co máme ve vesničce v našem autě.

Příjezdem do Aoraki Mount Cook village z nás spadl všechen zbývající stres. Konečně zpátky mezi milýma lidmi, kamarády. Martin z UK nás vyzvednul u backpackeru a dovedl do jeho nového domu. Měli jsme u něj a jeho přítelkyně Lili dohodnuté spaní na pár dní. Všichni byli rádi, že nás vidí zpět a mi byli rádi taky. Podle naší bývalí vedoucí Lindy z housekeeping jsme byli jediný co se vrátili. Nikdo jiný se sem nevrací. Od ní to vyznělo tak, že jsme se tomu ani nedivili :). Vyzvednuli jsme si naše auto u Sami, která ho střežila u sebe v garáži a konečně se navlékli do zimního/podzimního oblečení. Vyprávěli nám jak tu měli přes zimu půl metru sněhu a každý pracoval sotva jeden den v týdnu. Možná bylo lepší na pár měsíců vypařit. Ono spousta lidí to taky tak udělala. Pavel, jediný Čech ve vesničce byl měsíc na Samoe jako mi.

Pohled do údolí směr Mt. Cook. Celkem hezké počasí.

Návštěva hospůdky U Šemiho. Lili uprostřed je stále ve vesničce. Zato Hilda napravo je už zpět v Brazílii. Snad jí jednou navštívíme.

Naše foto. Že nám to spolu pořád po tolika lety sluší co? :)

Ve vesničce jsme se dlouho neohřáli. Zůstali jsme jen tři noci. Zašli jsme s kamarády dvakrát do hospůdky a vyrazili směr nová dobrodružství. V městečku Twizel jsme ještě museli zaplatit novou registraci a projít novou technickou. Tentokrát to bylo vše v pořádku a pohli jsme pokračovat.

Napadá mě, že ne každý ví jak bylo s prací co by nám tu zaručovala pobyt tak na cca 3 až 5 let. Jestli jsme si pamatujete tak jsme na NZ v naší vesničce potkali mého spolužáka z vejšky Lukáše. Ten se tu snažil získat kvalifikovanou práci v oboru. Tenkrát jsme to měl za nemožné. Jemu se to podařilo. Našel práci v topenářské firmě v jednom nejjižnějším městě jižního ostrova Invercargill. Já jsem byl s Lukášem několikrát v kontaktu. Nabízel mi nemalou pomoc při vyřizování stejné práce pro stejnou společnost. O tom, že má o mě společnost zájem jsme věděl už při cestě na NZ. Mým a Míši cílem bylo co nejdříve se sejít s majitelem společnosti (CH Faul) a nabídnout mu mojí spolupráci.

Z naší vesničky do Invercargill to je cca 500km a tak jsme si dali dva dni na cestu, abychom si taky užili tu krásu. První camping jsme dali až za městem Queenstown u stejnojmenného jezera. Měli jsme radost z naše dalšího cestování v našem autě na NZ. Zaparkovali jsme na písečným břehu u krásného modrého jezera obklopujícího na vrcholcích zasněženými horami. Prostě krása. To nám scházelo. Uvařit si jídlo a čaj na krásném místě jako tohle.

Queenstown lake. Není to nádherné místo na camping?

Koukejte pořádně. Tahle velká konstrukce je na závlahu pastviny. Na NZ celkem pěžná. Co je jen neobvyklé jsou vlajky na ní. Jsou  tam vlajky států co tu právě hráli rugby. Takhle to tu prožíval každý.

Camping place. Lépe si to už představit nedokážu. 

Už jen to kafíčko.

Naskytli se nám moc hezká místa pro fotky. Právě tu kvetl nenáviděný keř corse dovezení anglány před sto lety.

Na druhý den jsme se spojili s Lukášem. Cesta byla hezká, ale mi jsme chtěli se sejít s John Faul ještě před víkendem. Přeci jenom jsme neslyšeli nic moc hezkého o Invercargill a nechtělo se nám v jeho okolí zůstávat přes víkend. Schůzku jsme nakonec dohodli na druhý den pátek. Přespali jsme výjimečně v kempu asi 10km za městem. Musíme říct, že město Invercargill nám nepřišlo tak hrozné jak jsme očekávali. Není to turistická pecka, ale město to není špatné. Kamarádi z Mt. Cook nám říkali, že tam budeme happy jen když budeme vyznavači fishing and Hunting (rybaření a lovení zvěře). S John Faul jsme se sešli okolo poledne. John se zdál být milý a rád že jsme přišel. Nic takového jak v Čechách. Žádnej namyšleném hajzlík co požaduje schopnosti supermana :). Náš mítink jsme dokončili se slovy, potřebuju pár dní na to probrat to s mými podvedoucími sekcí. Na večír jsme si zašli ještě s Lukášem na pivko a ještě to jednou probrali. Vycházelo to celkem kladně. John mě chce zaměstnat, ale musí propustit jednoho z neschopných lidí ze Srí Lanky, které tam má pár měsíců. Zkrátka měli jsme před sebou týden na cestování.

Na NZ jsme do té doby nenavštívili Fiordland a Cattelins což by měli být jedny z nejhezčích míst na jižním ostrově. Týden na návštěvu obou je málo a tak jsme vyrazili prozatím jen do Fiordland. Od lidí jsme už slyšeli o téhle oblasti mnoho. Největší národní park na NZ, nejméně obyvatel a mnoho krás a turistů :). Ve fiordland jsou jedny z těch nejhezčích treků (procházek v přírodě). Je tu i ten Mildford track co jsme si tehdy bookovali ještě před prvním příletem na NZ. Počasí jsme měli takové střídavé. Na polovinu jara to moc nevypadalo. Ještě že jsme v Invercargill koupili novou simkartu na připojení na internet. Mohli jsme tak kontrolovat předpověď počasí na další dny. Fiordland je známý častými dešťi. Mi jsme chtěli samozřejmě jen slunečno, aby se dali udělat krásné fotky. První naší zastávkou po Fiordland bylo nejjižnější místo NP, kde se nachází Humbridge track. Míšu jsme nalákal na tuhle několika denní túru jen pod záminkou pozorování Hektorových delfínů. Tyhle delfíni jsou nejmenší delfíni na světě a žijí jen u jižního ostrova na NZ. Na naší humbrindge track mají delfíni přebývat v malé zátoce u bývalé těžařské vesničky Port Craig. Túra je to z části soukromá tedy placená a tak jsme se vydali jen tzv. coast (pobřežní) trasou. Zuzka s Jardou co s námi pracovali minulou zimu na vinici tvrdili, že se do Port Craig a zpět na parkoviště se dá dojít za jeden den. Tím jsme i Míšu utěšovat, aby se z toho nechtěla vykroutit. Plán byl jednoznačný. Nabalit jídlo, spacáky, stan a dorazit krásně svěží do Port Craig kde si budeme užívat krásného pozorování delfínů. Asi po hodině chůze, kdy nám začalo trošku pršet se nám objevili první nedostatky. Batohy byli moc těžký a podle všeho nás čeká ještě alespoň 5-6 hodin chůze po né moc hezké cestě. Bláto všude a jako na NZ každá coast túra z kopce do kopce.

Míša v plné polní.

Takhle jsme si to opravdu nepředstavovali. Jít s plnou polní skoro 20km. Do Port Craig jsme dorazili po víc jak 7 hodinách chůze. Stavět stan nás ani nenapadlo. Zalezli jsme do chaty a doufali že se nikdo z DOC neukáže kontrolovat zaplacení. Ani by jsme neměli jak. Peníze a vše nepotřebné jsem nechal v autě na parkovišti. Mobil by se nám býval hodil. Alespoň by jsme věděli jak nám to šlape. Běžně na každém treku na NZ je každých pár kilometrů cedule kde je uvedené vzdálenost do chat a čas chůze. Mi jsme cestou potkali jen dvě. Na jedné bylo napsáno Port Craig 4,5 hodin chůze a na druhé o půl hodiny chůze později Port Craig 5 hodin chůze :). Cesta lesem nikterak zajímavá skoro neubývala. Jediný co ubývalo bylo sil a nadšení z toužené túry.

Naše chata v Port Craig. Bývalá škola

Zlatá chata v Port Craig. Měli jsme štěstí a v chatě jsme byli sami. Krásně jsme zatopili v kamnech, dali sušit věci a uvařili večeři. Tahle chata bývala školou pro děti z vesnice. Dneska je to jediná zachovalá budova tady. Ostatní jsou pryč. Jediné co zůstalo jsou betonové krby na paloučku vedle jednoho backpackeru který byl hned vedle nás. Naštěstí zavřený. Byli jsme tu jediný široko daleko. Pravda tou dobou bylo ještě týden před sezonou. Míša ten den už nikam nešla ani se kouknout za delfíny. Chata byla asi 3 minuty chůze od zátoky. Já se tam šel ze zvědavosti podívat. Myslel jsem že tam skočím do moře a budu tam s delfíny dovádět jak tu lidi dělají. Moře bylo pěkně ledový a sotva jsme se vysvlékl do trenek hned mě začali žrát sandflies (malý otravný pakomárci). Byl jsem moc rád, že jsem se mohl zpátky obléct a utéct od tam tud.  Delfína jsem, ale zahlédout stačil. Stačilo párkrát zatlouct o sebe kameny. Jsou zvědaví a jakýkoliv zvuk je přiláká. Míša byla zprávou o spatření delfína nadšená. Musíme se tam ráno vydat říkala. Ráno jsme oba vstali s bolavými nohy. Museli jsme změnit plán. Ráno jsme se šli podívat na delfíny. Míša z toho byla nadšená ikdyž očekávala víc. Zabalili jsme si svačinku. Naše krosny nechali samotné na chatě a vyrazili jsme se podívat na další zajímavost. Port Craig před sto lety prosperovala jen z těžby dřeva. Žilo tam asi 200 lidí. Více méně jen dřevorubci. Humbridge track je známi především třemi dřevěnými mosty. Ten první byl od chaty jen 5km. Nohy boleli, ale udělat fotku mostu jsme museli. Navíc jít hned zpátky na parkoviště nepřicházelo v úvahu. Potřebovali jsme trochu odpočinku. Naštěstí tahle část cesty byla rovná, široká bez prudkého stoupání neboť jí tvoří bývalé kolejiště. Tedy zanechali dřevěné pražce a mezery vysypali hlínou. Po tom se šlo parádně. Po hodince lehké chůze jsme dorazili k prvnímu mostu (Sand Hill viaduct). Byli jsme z něj nadšeni. 17 metrů vysoký, 59 metrů dlouhý dřevěný most uprostřed lesa. Míše se skoro bála po tom přejít. Míšu jsme přemluvil, abychom navštívili i ten další, vyšší, větší o kilometr dál. Další byl Percy Burn viadukt z roku 1923, 36 metrů vysoký, 125 metrů dlouhý dřevěný most. Nemohli jsme uvěřit, že po něčem takovým jezdili plně naložený 90-ti tunový vlak. U Percy Burn viaduktu stojí další chata. Pro změnu tahle je opravdu zdarma. V mapách túry však není značená. Kdo se sem chce vydat ať přespí radši tady. Druhou noc s námi na chatě v Port Craig přespal ještě pár z Izraele. Poslední ráno jsme všechno zase zabalili a vydali se na pochod smrti zpět na parkoviště z našemu milovanýmu autíčku. Došli jsme s vypětím sil, promočený s přesvědčením, že to byla naše poslední túra na hodně dlouho.

Percy Burn viaduktu.

Naskládali jsme naše věci do auta, které jak jinak na nás i po třech dnech na parkovišti uprostřed ničeho čekalo v pořádku. To je NZ. NZ je na 99% bezpečné místo až na pár míst jako jsou velká města (jsou tu na všehovšudy 3 –Auckland, Wellington a Christchurch) a městečka s nezaměstnanými maury (ty jsou hlavně na severu nad Auckland). Ten večír jsme se ještě přesunuli cca o 150km severně k prima městečku Te Anau. Dali jsme prát naše mokré, špinavé věci ve veřejné prádelně a mezi tím jsme si odskočili nakoupit potraviny na dalších pár dnů. U prádelny jsme prohodili pár slov s francouským párem. Doporučili nám free camp u řeky 6km před městem. Moc hezké a klidné místo. Kdo by sem chtěl vyrazit tak ať 6km před Te Anau vezme odbočku na Queenreach St. Než se nám dopralo prádlo jsme ještě dali na jejich doporučení a zaplatili si on-line projížďku v Mildford Sound kam jsme měli namířeno druhý den. Vybrali jsme si jak jinak t nejlevnější cestovku Jucy Cruise (on-line cena v akci 35NZD/os).

Mimochodem jak jsme zaparkovali krásně u břehu řeky vzpomněli jsme si na povídání o jedné né moc oblíbené řase s názvem Didimo. Tu sem někdo přivezl na rybářském náčiní asi před 7 lety. Řasa se jím tady trochu rozmnožila a zaneřádila některé řeky jako právě tuhle. Řeka je sice stále průzračná, modrá s mnoha pstruhy, ale kameny jsou potažený takovou béžovou slizkou hmotou, která nejde už pryč. Trochu smutný pohled. Míša uvařila večeři, otevřeli jsme si lahvinku vína a kochali se prima podvečerním počasím. Ptačí zpěv doplňoval výhledem na zasněžené hory a skákající pstruzi lovící mušky nad hladinou. Hned nám bylo o něco lépe :).

Cestou kousek od Te Anau. Místa na která se nedá zapomenout.

Na druhý den byla naplánovaná dlouhá a jedna z nejhezčích cest na NZ do vesničky Mildford Sound. Dali jsme na doporučení a nabrali plnou nádrž v prý poslední benzínce v Te Anau. Čekalo nás cca víc jak 300km. Bylo velice důležité zkontrolovat předpověď počasí na tenhle den. Oblast Mildford Sound je známa častými dešti. V létě prší 19 dnů v měsíci. Ročně tu spadne 9000mm srážek. Tedy asi jako v naší vesničce na Mt. Cook. Dobré počasí  = dobré fotky :). Cesta na Mildford Sound vede podél krásných jezer, zelenými údolími mezi kopci se zasněženými vrcholky a deštnými pralesy. Podél cesty je mnoho možností vzít DOC kemp na nádherných místech za 6NZD/os. Cestou tam jsme poobědvali na jednom z nich. Není nic lepšího než zastavit uprostřed přírody, nabrat vodu z horského potůčku, uvařit oběd a kochat se výhledem na NZ.

Mirror lakes. Místečko na cestě do Mildford Sounds.

Zastávka před Honmer tunelem. Stále spousta sněhu.

Naše místo nejen na vaření oběda, ale i na kempování cestou zpět. Mě se zdá perfektní. 

Vše bylo krásně načasované. Do vesničky Mildford Sound jsme dorazili půl hodiny před odplutím. Nakoupili pohledy a udělali pár fotek. Počasí nám vyšlo parádně. Slunečno s pár mráčky na obloze. Naše menší loďka Jucy Cruise pro cca 30 lidí nás vzala na dvouhodinovou okružní cestu po fiordu jak to tu dělá každá cestovka (jsou tu 4). Cestou jsou mohli pozorovat kolmé stěny až 1600 metrů vysokých hor vyrůstajících přímo z moře, několik vodopádů, pár líných tuleňů a jednoho fiordlenskýho tučňáka :). Viděli jsme proslulý Mitre Peek což je nejvyšší vrchol zdejšího hřebene hor. Prý ho vidí jen asi 10% návštěvníků. Nám to nepřišlo tak úchvatné. Jen jsme si řekli OK just let´s make a picture. Míša očekávala plovoucí delfíny podél lodi, kteří podle průvodkyně nejsou zase tak častými návštěvníky fiordu. Náhodou jsme se všimli, že ve vsi, kterou tvoří jen jedna kavárna, backpacker, hostel a přístavní budova mají i benzínovou pumpu ani né tak drahou (2,25NZD/litr benzínu). Při normální ceně 2,13NZD/l to není už tak zlé. Pro porovnání na Mt. Cook byla cena 2,45NZD/l.

Takhle vypadají loďky co tu vozí turisty.

Mitre Peak z pobřeží.

Každá z lodí při zpáteční cestě zajíždí pod vodopád. Teda né tenhle ale jiný. Lidi jako blázni se tam nechají celý promočit.

Ten nejvyšší vrcholek je právě Mitre Peak.

Teplo moc nebylo. Zahřívali jsme se radši kafem,ale lepší než pozorovat hezkou přírodu z kabiny. 

Zase ty tuleni rozplácnutý na kameni.

Fiordlandský tučňák. Nebyl z turistů moc nadšený. Kapitán lodi posílal echo dalším lodím. Chudák byl asi celý den centrem pozornosti.

Pohled zpět na vesničku Mildford Sounds. Nic nevidíte? To bude tím že je tak malá o kopce okolo tak velký :) 

Výlet byl prima, teď nás už jen čekala cesta zpět. Asi 25km před vesničkou je jedno nepříjemné stoupání zakončené známým Honmer tunelem. Trochu problém pro naše auto co se rádo přehřívá při přejíždění horských sedel. S naší zkušeností jsme to vzali statečně a auto před tunelem nechali vychladnout. Tunel je přes kilometr dlouhý, pěkně strmý směrem od vesnice, vysekaný do skály a uzounký tak pro dva osobáky. Kiwíkům tenhle tunel trval 50 let vysekat. Neradi by jsme jím ho ucpali naším zavařeným autem :). Při čekání před tunelem jsem si krátil čas focením krajiny a papouška Kea, který na sebe nedal dlouho čekat a přistál na autě.

Honmer tunel ze strany od vesničky Mildford Sounds. Mi tu chladíme.

Papoušek Kea sedí na zpětným zrcátku a čeká že něco dostane od Míši.

 Po půl hoďce jsme se vydali do tunelu, který by jsme nakonec projeli i bez zastávky. Sluníčko mezi horami zapadalo poněkud brzo a tak jsme na přespání vybrali DOC kemp kde jsme dopoledne vařili oběd. Sluníčko tu vydrželo o půl hoďky déle než v kempu o 5km blíže.

Tak i takhle se prožívá Rugby. I sochy oblečené v dresu All Blacks.

Mise Mildford Sound byla splněna a nám nezbývalo než se vrátit do Invercargill, kde byla dohodnutá druhá schůzka s John Faul ohledně práce. John mě požádal o zaslání portfolia na druhý den, kdy jsme se měli sejít. Nikdy jsme si portfolio nedělal tak jsem měl co odpoledne dělat. Ráno jsme se zastavili u kanceláře trochu náhodou, abychom si upřesnili schůzku. On jím tady moc dobře nepracuje mobilní servis a tak až před kanceláří nám došla s 4 hodinovým zpožděním zpráva, že máme přijít. John nás naložil do jeho BMW a vzal nás spolu s pár lidmi do jednoho staromládeneckého loveckého salónku. Něco jako starý lovecký klub. Tak jsme si sedli a probrali všechno co se týkalo práce s ním, Lukášem a dvěma jeho výše postavenými lidmi. Zdálo se to z mého pohledu dobré. Viděli i slyšeli, že nekecám a umím co umím. Poté jsme ještě společně popili pár piv v baru a na závěr si plácnuli. John si vzal jen ještě další čas na probrání téhle záležitosti s jeho právníkem. Mi jsme opět nechtěli ztrácet čas čekáním a tak jsme vyrazili na další týden na druhou stranu od Invercargill do krásné oblasti Catelins. Což je malá (cca 150-200km dlouhá) pobřežní oblast plná hezkých pláží, kopečků a hlavně zvířat co jsme chtěli vidět jako lvouni a žlutoocí tučňáci. Na první den v Catelins jsme pro spaní zvolili místo zvané Curio bay. Tahle vesnička je známa právě žlutookými tučňáky a  nějakým zkamenělým lesem. Les nás vůbec nezajímal :). Mi jsme chtěli vidět a fotit další druh tučňáků co jsme tu dosud neviděli. Kdo je chce vidět vidět musí vyčkat na podvečír po páté hodině odpolední kdy se vracejí z lovu. Mi jsme tam byly v době jejich stavění hnízd a příprav na páření. Opět jsme očekávali trochu víc. Něco jako velké hejno dovádějících tučňáků jak z national geographic. Ve skutečnosti jsme jích viděli asi 7. jednoho jsme tu pro vás vyfotili. Na závěr jsme zahlédli asi pět delfínů proplouvajících okolo. Oblast Catelins je pěkně větrná. Rackové měli nejen co dělat, aby letěli kam chtěli, ale i stát na místě. Po cestě dál jsem navštívil ještě pár vodopádů a snažil se udělat hezké fotky. Posuďte sami.

Název vodopádu doplním později. Je to jen pár km od Curio Bay.

Žlutooký tučňák v Curio Bay.

Vodopád cca 8km před Purakaunui Bay.

Následnou zastávkou byla úžasná surfařská zátoka Purakaunui Bay. Podle našeho názoru nejhezčí místo v Catelins. Naše auto jsme zaparkovali přesně u pláže s nádherným pískem a výhledem na moře. Opět trochu větrno, ale když jsme si uvařili a zalezli do auta tak jsme měli nádherný výhled. Na téhle zátoce žijí lvouni neboli jedni z největšího druhu tuleňů s hřívou okolo krku. Samci váží až 300kg a když se jím něco nelíbí vydávají zvuk jak lvy. I zuby mají hezký :). Mi jsme je krásně s hrnkem kafe pozorovali dalekohledem z auta. Já se vydal i na lov hezkých fotek s teleoběktivem. Jelikož jsme tou dobou nevěděli, že jsme na tom nejhezčím místě, vydali jsme se ještě dál. Navštívili jsme Cannibal Bay, kde jsme nafotili další lvouny a přespali až na konci Catelins kousek od majáku Nugget Point. Celkem hezký maják a hezké skalní útvary okolo. O 500 metrů dál je jedno pozorovací místo žlutookých tučňáků. Byli jsme tam asi ve špatný čas. Viděli jsme jen jednoho dovádějícího tučňáka. Mi jsme měli už tučňáků dost a tak jsme se dlouho nezdrželi. O pár kilometrů dál jsme rozbili tábor pár metrů od pláže. Foukalo to pěkně studeně a sandflies byli všude okolo.

Ligthhouse Nuget Poin.

Skalní útvary za lighthouse.

Jeden z prvních lvounů na Cannibal Bay. Přibližovat se k ním není moc bez bezpečný. 

Nevím jestli jsme to tu už někde napsal, ale když jsme přiletěli na NZ probíhalo tu právě mistroství světa v rugby. Tedy národním sportu novozélanďanů. Ty to samozřejmě dost prožívali a očekávali že jejich národní tým ALL BLACKS vyhraje. Vlajky a nápisy All Blacks byli vidět všude. Mi jsme byli v Catelins v době jeho finále. Říkal jsme si je škoda nevidět finále a oslavovat s nimi. Pro místo následné noci jsme zvolili opět Purakaunui Bay. Vedle nás zaparkovali kiwíci s obytným autobusem a velkým karavanem. Večer před finálem chlapík z autobusu obešel všechny v okolí zda nechtějí koukat na finále v jeho autobusu. Na mou otázku zda opravdu může sledovat televizi v místě kde není ani signám na telefon odpověděl: Mám sky TV. Tedy kabelovku přes satelit. Míše se jít k někomu nechtělo. Já se jak jinak vetřel. Lidi byli jak jinak než přátelský jako vždy na NZ. Popil jsem s nimi pivo cider a kouknul se na celkem nezáživný finále. All Blacks nakonec francouze ve finále porazili, ale bylo to jen o jeden bod a prakticky nedělali nic jiného než bránili. Ikdyž mám NZ rád, přál bych titul frantíkům. Kiwíci z toho nadšení taky nebyli. Prakticky ani neoslavovali. Já byl rád, že ač uprostřed přírody jsem mohl vidět finále. Ráno se nám na pláži vylodilo víc lvounů a já udělal pár hezkých fotek. Nebylo jích tu moc. Tři samci a jedna samička. O to to bylo zajímavější. Samci o samičku pořád soupeřili. Mi jsme tu nakonec přespali ještě další noc a odjíždět se nám nechtělo.

Purakaunui Bay.

Takhle vypadá rozlobený lvoun. Párktát se na mě rozeběhnul a spustil řev. 

Boj samců o tuhle jedinou samičku. 

Naše kempové místo v Purakaunui Bay. 

Při zachycení signálu, který v Catelins není skoro nikde, jsme zavolali Lukášovi jak se to rýsuje v kanceláři. Zda už John něco ví a tak. Lukáš mi jen připomněl kiwáckou pohotovost, která se nám až do téhle doby celkem líbila. John Faul nic do té doby nepodniknul. Řekl jsme si OK je na čase ho navštívit do třetice a zjistit jak to opravdu je s termíny. John mě ujistil o jeho zájmu a povídal něco o tom jak je složité vyhodit někoho na NZ a nahradit ho jiným. Na mou otázku kolik času to zabere mlhavě odpověděl měsíc. Nic co jsem chtěl tou dobou slyšel. Prakticky jsme na NZ už procestovali všechno a cestovat se nám dál už jen tak nechtělo. Vymyslel jsme několik plánů. Jeden byl odletět do Sydney do Austrálie a počkat tam na vše potřebné na podání žádosti o skills visa na NZ ambasádě. To díky naším nepříznivým vízům, které nám neumožňovali podání žádosti v zemi. Díky bohu, že jsme to nepodnikli :). Druhým plánem bylo zůstat na NZ a jít pracovat na farmu do obdržení všeho potřebného na odlet do Sydney. Tenhle plán Míša slyšet nechtěla, ale nevybranou jsme jí nedal. Peníze jsou zlo co musíme teď vydělat. Po telefonu jsem kontaktovat Karl. Tedy našeho manažera sadu v Motuece kde jsme pracovali před rokem a půl. Jako zkušení cestovatelé po NZ jsme věděli kde a kdy hledat práci. Karl nám řekl, že protrhávání jablek začne asi za 2 týdny. To nám dalo spoustu času pro cestování na sever ostrovu což je z Invercargill do Motueky cca 900km. Zavolal jsem Martin do naší vesničky a dohodnul naše další setkání. Tentokrát na týden. Cestou nahoru do Aoraki Mt. Cook village tedy naší vesničky jsme to vzali poněkud rychleji. Přespali jsme cestou jen u Queenstown lake, kde se nám zase moc líbilo. Moc při cestování nesledujeme zprávy a tak spousta vyvrácených stromů nám naznačila větší větrný poryv. V podvečer dalšího dne jsme se s lidmi z vesničky sešli v městečku Twizel na jednom z posledním lezení po umělé stěně kam jsme jinak jezdili každý týden. Bylo moc fajn zase protáhnout svaly s kamarády. Jinak ve vesničce jsme trochu sobecky minuly jednu slavnost a to svatbu našich přátel Mayuko z japonska a Maxe z Argentiny. Alespoň jsme jim dodatečně popřáli hodně lásky, štěstí, zdravý a podobně.

Mayuko.

Vyprávěli jsme jím o spoustě popadaných stromech v parku co jsme spali a ptali se co se vlastně stalo. Prý se po NZ prohnal tajfun nebo tak něco. V místní jediné hospůdce jím od té doby chyběla čelní prosklená osmimetrová stěna, kterou si vítr vzal sebou. Chudáci byli pár dní bez hospody U Šemiho. Managment hotelu se rozhodl provizorně otevřít hospůdku v hotelu v prostorách coffee shopu do doby než se to spraví. Což tu může znamenat měsíce :). Hotel právě procházel rekonstrukcí tedy jeho starší křídla Mt. Cook a Wakefield. Při té příležitosti jsme si hodil jeden den brigádku za 100 babek. Počasí jako obvykle v údolí mezi horami nic moc. Deštivo a celkem chladno. V nejhezčí den jsme se rozhodl dokončit výstup na Mt. Wakefield, který byl stále na vrcholku místy pokryt sněhem. Míša si myslela, že to dá se mnou, ale asi po 15-ti minutách to vzdala. Kolena jí stále boleli z naší túry Humpridge tracku. Našla prima místo na slunění, kde na mě čekala až se vrátím. Já se za tři a půl hodiny vrátil s vypětím sil. Jedno koleno mě začalo bolet už před vrcholkem a druhé následně při cestě zpět jak jsem to první šetřil. Výlet to byl moc pěkný. Některá místa se mi zdáli i mě dost riskantní, třeba když jsem přecházel zasněžený hřeben. Tenhle kousek sněhu se mohl se mnou utrhnout a mohl jsem strávit kilometr v kotrmelcích neboť obě strany tvořili začátek lavinových polí :). Ikdyž i posledně když jsem lezl zmrzlou stěnu jen s dvěma ostrými kameny nahrazující mačky a cepíny nebylo save :).

Večer jsme stačili s kamarády zajít v týdnu ještě několikrát do hospůdky a ještě jednou na lezení v Twizel. Se všema jsme se rozloučili se slovy snad se ještě uvidíme když vyjde práce v Invercargill. Naše cesta za prací do Motueky mohla začít. Počasí se poslední den pořádně ochladilo a mi se ráno probudili do sněhové nadílky. To jsou změny počasí na polovinu jara. To jsme tu minulý rok neměli. Snad je to jen tady v údolí říkali jsme si.

snížek v půlce jara.

V chumelenici jsme jeli ještě dalších 250km až k východnímu pobřeží. Navečír jsme zaparkovali u břehu řeky, kde jsme už mohli chodit v šortkách a tričku. To nám vyhovovalo mnohem víc. Východní pobřeží okolo Christchurch je jak už víme né moc lákavé a tak jsme pro cestu zvolili jinou trasu. Minuly jsme Christchurch bez zastávky, odbočili jako na Hanmer Spring a jeli inlandem do Kaikury. V jednom hezkým údolí (cca 50km před Kaikura) jsme zabočilo za mostem k říčce kde jsme si užívali krásného prostředí bez lidí. Do Motueky to už nebylo daleko (cca 200km). Po cestě jsme nemohli minout se zastavit v Kaikura a nezahrát s tuleni 20km za městem.

Kuriozitka. Prasátka pasoucí se na zelené pastvině.

Kemping u mostu. Očista v čisté říčce jako obvykle.

Most a naše místo na levém břehu. 

Kaikura a tradiční fotka s velrybou.

Zastávka 20km za Kaikura na hrátky s tuleni.

Jako v Zoo, ale bez bariér. 

Hezká vnitro zemní cesta směr Kaikura.

V městečku Blenheim po cestě jsme se ještě zastavili v cherry orchard u Terryho a poptali jsme se po práci. Na tomhle místě jsme se ptali po práci přesně před rokem. Měli jsme kontakt na tuhle práci od Tondy (česání jablek v Motuece). Terry nám řekl, že má teď dost lidí a práce začínají za týden. Vzal si čas do večera na rozmyšlenou zda by nás vzal nebo ne. Na večír jsme dorazili do Motueky. Tou dobou jsme už věděli, že Terry o nás stojí. Sešli se s kamarádem Karlem z Rod fry sadu. Ten nás moc rád viděl. Předali jsme mu dárky co jsme celou dobu vezli až z Čech a vypili s ním kafe. Podle všeho práce tady měli začít za dva týdny. Jen trh s jablky se hodně propadl a farmáři se snaží ušetřit kde se dá. Prý vysoký kurz NZD vůči ostatním měnám a nová obrovská konkurence ze sadů z Číny. Navíc druh jablek Jazz což bylo nejdražší jablko se propadl na minimum. Sousední sad dokonce zbankrotoval. Měli jsme před sebou další minimálně týden na cestování né-li dva. Mezi tím mi zavolal Lukáš z Invercargill. Přitlačil na Johna a popohnal celý ten proces. Smlouva pro mě je už vytištěná a čeká se jen na podání inzerátu do novin. To kvůli imigračnímu jako důkaz, že místní kiwíci o tuhle pozici nemají zájem. Míša i já jsme z této zprávy byli přímo nadšeni. Hned večír jsem chtěl už kupovat letenky do Sydney a plánoval jak to bude. Lukáš mě po skypu trochu zklidnil. Proces zabere ještě tak týden nebo víc. Máme si užít cestování nebo pracovat na letenky.

Nelson a jeho nejhezčí pláže na jižním ostrově. Tady se dá opravdu i koupat bez umrznutí ...

Zastávka v Kaiteriteri. Jako obvykle když jsme pracovali v Motueka. 

Po zhodnocení pro a proti jsme vyrazili směr Blenheim. Práce tu měla začít dříve. Cestou zpět jsme se rozhodli objevit krásy jedné z mála námi nenavštívené části severa jižního ostrova NZ a to Marlborought Sound. V brožuře DOC jsme našli free campy na moc hezkých místech. Na jednom z nich jsme poznali jednu Němku jménem Uršula. Trochu nám tahle holčina připomínala jednu holku z Motueky Marcelu. Tedy hipík. Fajn holka.

Pobřežní cestou podél severu jsme projeli městečkem Piston, které se nám zdálo už hezčí než jsme si pamatovali z tehdejšího vylodění před skoro dvěma roky. 

Picton a jeho hlavní přístaviště. Jeden z trajektů právě koní plavbu.

Dali jsme si tu prima sprchu a pokračovali dál pobřežní cestou do Blenheim. Kdo tudy ještě nejel tak ať ani nejezdí. Mi jsme se tu skoro pohádali :). Ona cesta byla asi 30km dlouhá, pořádně klikatá, z kopce do kopce a jen štěrková. Tedy dalo se jedst asi jen max 40km v hodině. Diky bohu za free camp v Robin Hoob bay. Sem jsme dorazili a dál se nám už nechtělo. Zaparkovali jsme auto hned na stráni nad pláží. Opět jedno z moc hezkých míst. Výhled přímo luxusní. Míša se tu dočetla na ceduli o možností spatření delfínů nebo velryb. Prakticky už potom nic jiného neděla a jak sledovala moře. Na stejné místo dorazila i Uršula. Uvařili jsme společné jídlo a popili víno. Někdy je hezké cestovat s více lidmi. Při západu slunce jsme se ještě prošli po pláži nebo po okraji skal. Celá zátoka je plná mušlí. Hlavně těch černých, které tu jsou všude běžně. Výjimkou jsou mušle Paua, které jsme tu sbírali. Né tedy na jídlo, ale ty prázdné. Ty jsou jedním ze symbolů NZ. Až se někdo z vás rozhodne sem vyrazit asi to bude jedna z prvních věcí co tu najde v giftshop. Je to taková jednoduchá mušle s modrozeleným perleťovým zbarvení. Teda po vyleštění a nastříkání bezbarvého laku :). Po ránu jsme tu našli na pláži vyplaveného metr a půl dlouhého úhoře o průměru bicepsu kulturisty. Míšu hned chytla rybářská vášeň. Sice nic za několik hodin rybaření nechytla, za to v moři nechala pár háčků a olůvek. Po dvou hezkých dnech jsme zajeli do Blenheim se připomenout k Terrymu a poptat se kdy tedy začínáme. Terry nám oznámil, že sezona se díky studenému počasí opožďuje a mi máme další týden na cestování. Nabízel nám ať u něj na sadu zůstaneme, ale mi zvolili radši týden kempování opět v Robin Hood Bay. Nakoupili jsme zásoby v městě a vydali se zpět. Trochu jsme probírali jak to s námi bude. Začít pracovat nebo ne
? Práce možná začne jen pár dní před dokončení příprav na práci v Invercargill. Říct Terrymu, že nastoupíme a budeme u něj pracovat až do silvestra se nám nechtělo. Terry vypadal moc fajn a lhát se nám nechtělo. Nechali jsme tomu volný průběh. Snad se ještě před začátkem práce ozve Lukáš s dobrou zprávou. Pár dní jsme kempovali v Robin Hood Bay a užívali si volna, sluníčka a sandflies :). Ve čtvrtek jsem zavolal Lukášovi jak to vypadá v kanceláři a zda už podali inzerát do novin. Tedy spíš zda už se jím nikdo neozval a mohli pokročit dál. Vytisknout pro mě dopis pro imigrační pro žádost o Essentials skills visa. Dostal jsem od něj špatnou zprávu. Prý se od té doby nic nestalo. Proces podávání inzerátu do novin byl na popud John pozastaven na dobu neurčitou. Lukáš mi na rovinu řekl, nemůžu víc pomoct. Trochu se to tu změnilo k horšímu. John nemůže jen tak lehce vyhodit jednoho nebo spíš oba týpky ze Srí Lanky. Zkus zavolat Johnovi. Telefonát ve mně zbudil dojem, že pracovní nabídka je ta tam. Připravoval jsem nešťastnou Míšu na plán „B“. Tj. pracovat co to jde na sadu s třešněmi, vydělat dost na cestování, prodat auto a pokračovat na naší cestovatelský cestě Austrálie, Asie.

Tradiční vaření na cestách. Tady se kuchtí bramborové placičky.

Není co dodat. Kafíčko a nádherný výhled do Robin Hood Bay.

Nevím jestli jsem někde uvedl fotku jako tuhle. Takhle vypadá cedule od DOC.

Kosatka byla poněkud rychlejší než naše příprava foťáku. Tady je už půl kilometru daleko.

Užívali jsme si našeho týdenního pobytu v campu v Robin Hood bay. Sluníčko, odpočinek a moře. Teda moře pekelně studený. I kiwíci si brali na sebe dvě vrstvy neoprénu, když se šly potápět pro cryfish nebo paua. Nám jeden z místních taky ukázal jak lovit Paua a jak je vařit. Celkem prima chlapík. Cestoval po světě s česal ovoce. Taky na NZ dělal s jednou Češkou, která byla mistryní světa v orientačním běhu. Jméno jsem zapomněl :). Skoro bych zapomněl. Jak jsme tak seděli na u břehu moře a popíjeli kafíčko Míša zahlédla cosi velkého v moři. Když se to trochu přiblížilo rozpoznali jsme kosatku (anglicky Orca). Míša z toho měla velkou radost. V sobotní odpoledne jsme všechno zabalili a vydali se do Blenheim za naší práci na třešňovém sadu. O tom jak jsme tu byli spokojení vám popíšu v posledním NZ reportu.