Poznatky z pozorování domorodého druhu na NZ

Jelikož poslední naše články obsahovali pouze strohé nudné informace o našem bytí a cestování po NZ, rozhodl jsem se napsat krátký report o životě místních lidí nazývající se kiwi a o kuriozitách které nás tu provází (spíše se jen nad nimi pozastavíme a zasmějeme). Místní domorodci (kiwi a mauři) mají uctívají jejich národního ptáka kiwiho. Vlastně NZ je celej kiwi. Jeho podobizny jsou tady úplně všude, od igelitových tašek ze supermarketu až po jednodolarovou minci. Jistě jste o něm slyšeli a kdyby ne tak je dvakrát znázorněn na začátku tohoto blogu. Pták kiwi je takový roztomilý ptáček velikosti slepice. Je hrozně línej a tak jen chodí. Lítat umí stejně dobře asi jako tučňák :). Proč to tady píšu. Tenhle línej a populární ptáček tu na NZ má docela dost nepřátel jako psy, kočky, fretky, divoká prasata, horské kozy, possum, auta atd. Většina domorodců ptáka kiwiho v životě v přírodě neviděla živého. Výjimku tvoří jen ti co navštívili tvz. Kiwi house (kousek pod Hamiltonem) kde za 15NZD vám ho ukážou a nebo ti kteří žili v nějakém tom národním parku a měli známého správce parku (DOC).

takto jsme zachytili kiwíííího v museu v Aucklandu

Tady je malá cedule kiwi zabijáků

Pro změnu nejvíce nenáviděným zvířátkem na NZ je tzv. Possum. To je vačnatec velikosti kočky původem z Austrálie. Nějaký dobroděj ho sem přivezl před sto lety (nebo tak nějak) a od té doby se mu tu dost daří. Podle místních tyhle na pohled velice milý tvorečci spasou několik hektarů (cca 80 přesně si nevzpomínám) zeleně denně. Jeho jediným nepřítelem na NZ jsou místní domorodci kteří když tohohle milého tvorečka uvidí na silnici tak začnou kličkovat jak blázni jen aby ho dostali :). Je to jejich takoví neuznaný sport. Mrtvý possum dobrý possum. Mě osobně se tohoto tvorečka podařilo vidět živého (nerozjetého) zatím jen jednou. Bylo to u příležitosti zpestření práce v zahradnictví při stěhování nábytku našeho manažera. Ten den jsme celý den stěhovali nábytek z jeho starého domu v KeriKeri do nového domu cca 10km za městem. Při jedné cestě jsem ho uviděl (possuma) jak sedí u krajnice a roztomile tam klidně sedí a umívá si kožíšek. O půlhodinky jsme jeli nazpět a už tam ležel tuhej. Ptal jsem hned Tailora (našeho manažera) zda si dělá čárky když je přejede. Tailor nás ještě ten den svezl v jeho starým mercedesu z roku 1965. S humorem dodával, že ta hvězdice (znak mercedesu) na přední kapotě slouží jako zaměřovadlo posaunů :).

Mají je tu tak rádi, že prodávají i tyhle hezký pohledy :)

Na to se dá jen dodat jediné: Ještě že tu na NZ nevysadili rovnou klokany.

Cestování po severním ostrově – druhá část (cestování + práce)

… nyní se vracíme k našemu reportu o dění na NZ

Tato story bude shrnovat naše žití a užívání si a poznávání nových koutů na NZ od silvestra až do teď. Naše poslední zmínka končila odjezdem z Little Bay na severu poloostrova Coromandel. Tehdy jsme první den tohoto roku plánovaně jeli cca 130 km do městečka Thales, kde jak už jsme si den před tím slibovali, vzali placený kemp abychom dobyli všechny naše baterky (notebook, telefony a baterky do foťáku). Byl to takový normální kemp s bazénem, kuchyňkou, TV room, sprchama atd (název kempu - Holiday park) cena 16NZD/osoba. Vlastně ještě ten den při cestě do kempu jsme navštívili speciální Kauri strom, který měl být 1200 let starý a měl mít téměř čtvercový průřez (skoro to tak vypadalo). Měl to taky být čtrnáctý největší strom kauri na NZ.

procházka ke stromu byla naštěstí jen 10 minut dlouhá

trošku ten smrček vyčnívá co?

Tam jsem usoudil, že už jen chci vidět první dva největší a ostatní rád přeskočím neboť už na nich nic extra nevidím : )

Druhý den tohoto roku jsme vyrazili směr Auckland cca 100km daleko. Zde jsme chtěli dělat novou WOF (technická na auto) z čehož pak sešlo. Po telefonu jsme se s naším člověkem dohodli na jiným datum při naší zpáteční cestě z Northlandu. V Aucklandu jsme jen nakoupili potraviny a jeli dál na Northland. Toho dne jsme vybrali pro spaní městečko Orava což je cca 50km nad Aucklandem. Tradičně jsme okoukli pláže a místa dobrá pro kempování a následně jsme se vrhli na vaření večeře v jednom parku pro mládež. Při vaření večeře (stejk s bramborem a zeleninou) šel okolo kiwák venčící psa a obvyklejma otázkama (odkud jsme a tak) se tam s námi zakecal. Asi jsme na něj udělali dojem neboť nás pak pozval k sobě do baráku. Byli jsme z toho trochu zaskočený. Takovou pohostinnost jsme tu letos už nečekali. Dovečeřeli jsme a vyrazili k němu (jmenoval se Brian). Říkal, že jeho sin je v Americe na studiích a tak má dva volné pokoje s double postelema v přízemí. Byl to opravdu příjemné strávení dne. Nabrali jsme nové informace o místním životě jak kiwáků tak Maorů, protože jeho manželka je Maorka. Doporučil nám jaká místa na Northlandu (část NZ) nemáme minout a která radši ano. Ráno holky pomohli jeho manželce (jmenovala se Rangamaria což je maoursky modrá obloha) s tradiční americkokiwáckou snídaní (americký koláč se slaninou, Mapple sirupem a jahodama). Následovalo využití nabídnutého internetu ke spojení s ČR, společné foto a cesta dále na sever.

společné foto i s jejich psem

Po cestě jsme si udělali malou zajížďku ke kozímu ostrovu, kde mělo být nejlepší místo pro šnorchlování (námořní oblast se zákazem rybolovu). Tam jsme si celkem užili podmořského života díky hejnům barevných ryb, které se nebáli lidí. Tady jsme prvně použili obal na foťák na focení pod vodou. Fotky se nám moc nepovedly tak je tu ani nedávám. Snad se tam ještě někdy vrátíme a napravíme to.

Následující dva dny jsme kempovali v městečkách Kaiwaka a Paihia cca jsme ujeli 250km. Plán vycházel zatím bez obtíží tak jak jme si ho představovali. Další den jsme vyrazili do sousedního městečka KeriKeri známé také pěstováním kiwi a citrusů. Už předem jsme měli vytipovaný backpacker Aranga, kde jsme se poptali na možnost práce. Ale podle jejich slov bylo příliš brzo po svátkách a možnosti práce budou až za 3-4 dny. To nás přesvědčilo pokračovat v cestování na sever k nejsevernějšímu bodu NZ. Cesta to byla cca 190km dlouhá a času bylo až dost tak jsme nikam nepospíchali. První den cesty na sever jsme strávili pár hodin na pláži ve vsi Cooper Beach. Byla tu pěkná koupačka ve vlnách zachycená při příležitosti druhého použití obalu na foťák.

parking u pláže

hézké pláže se tu hledají dobře

Míša po zastavení na pláži vždycky vyběhne a hned si lehá. Mi jsme jí jen ozdobyli.

koupačka ve vlnách

blbnutí bylo prýma

Sedřený od blbnutí ve velkých vlnách jsme vyrazili ještě tak 30km severněji k prvnímu vjezdu na proslulou Nine mile beach (dlouhá je sice jen 90km) kousek za vsí Waipapakauri. Tato pláž není ledajaká. V časech odlivu moře se zde prohánějí pravidelné linky autobusů a zdejší lidé směrem na Capa Reinga což je maják na téměř nejsevernějším cípu NZ. Mi jsme se pouze ten den pokochali hučícím divokým mořem a západem slunce. Taky jsme ten den zkusili po vzoru místních domorodců sběr malých býlích lastur na pláži při odlivu. Večeře z nich byla tak trochu jiná. Prostě sea food s nevalnou chutí.

upozornění možnost spláchnutí auta při přílivu

na pláži se dá jedst 100 km/hod jako všude jinde na silnicích

Nejlepší highway na NZ.

Tak vypadá nájezd na pláž. Těch dvou klíšťat na fotce se nevšímejte :)

pláž byla pri odlivu posetá mušlema

kýbl s mušlema odsouzených k sežrání

v pozadí jsou vidět Pavel s Domčou jak vyhrabávají škeble z písku

hezký západ slunce

skoro jak návštěvník z jiné planety co říkáte?

Stačilo povařit ve vodě. Chutnali jak gumové kuřecí co právě vám upadlo do pískoviště. Kečup a hořčice to napravili :)

Ten den jsme hezky zakempovali u jezera kousek (2km) od sjezdu na pláž. Míša a já (Honza) jsme z kempování ve stanu měli radost. Pavel a Domča museli před spaním v autě pobít armádu komárů (prý jích bylo okolo 50-ti) což jím na radosti nepřidalo : ).

kemping u rybníka

Druhý den po snídani nás čekal dlouhý cestovní den dobití nejsevernějšího cípu NZ (cca 100km tam a100km zpět do kempoviště). Řízení auta vyšlo ten den na Pavla. Já jsem cestou tam a zpět přebíral našich 1200 fotek. Ikdyž nás několik lidí upozorňovali na to, že Cape Reinga (maják) není nic extra, tak jsme tam dorazili a byli jsme příjemně překvapeni hezkou krajinou a pobřežím.

Tak to je ten maják na který denně putuje několik autobusů turistů

Maják a žlutý rostcestník se zdálenostma na některá města

k Londýnu to je něco málo přes 18-tisíc km

Místo Capa Reinga je Maurské posvátné místo kde odchází duše z onoho světa

Asi to není vidět, ale zde se střetává Tasmanovo moře a oceán tak to na moři vytváří pěknývlny

Jedna z mála fotek kde se Honza nechal vyfotit ve správné poloze ku ČR. Pavel vlastně tu stojí na hlavě :)

Ten den jsme taky ještě zvládnuli koupačku na Nine mile beach v obrovských vlnách. Z velkých vln jsme měli opravdu respekt. Ty největší byli dvakrát vyšší než mi, a ikdyž jsme je proskakovali tak nás vláčeli pěkných pár metrů zpět.

Nudný večer jsme si nezaviněně zpestřili seznámením se zásahovou jednotkou místních hasičů. Popsal bych to asi takto. V kempu jsme si udělali malý ohýnek v písku daleko od křoví na opečení několika toustů. Nikde žádná cedule zakazující oheň. Stará ohniště okolo nás. Tráva okolo nebyla vyšší než 2cm. V momentu kdy se sešeřilo přijel místní kiwák a popisoval něco jako, že to máme uhasit. Mi jsme mu řekli, že to jasně uhasíme ať nemá obavy. O osm minu později těsně po uhašení ohně jsme už viděli majáčky hasičů mířící přímo k nám.

Foto na důkaz toho že si neděláme z Vás prdel :)

Nejspíš jsme měli štěstí. Co jsme později zjistili tak za malý ohýnek nám mohly napařit i pokutu 2000NZD. Nám to jen vysvětlili a ještě pro jistotu ohniště pokropili. Hasič zvládal ještě jednou rukou při kropení ohniště ukazovat na mapě místa hezkých pláží. Později jsme zjistili, že na Northlandu pořádně nepršelo 3 měsíce tak jsou z toho tady dost vyplašený.

Až na ty hasiče pořád vše podle plánu. Příští den jsme se vrátili do KeriKeri a pro jistotu jsem zavolal jednomu klukovy co zde pracoval, aby nám poradil s prací. Doporučil nám jiný lodge na okraji KeriKeri, kde člověk co ho spravuje ví o pracích více než v Aranga backpacker. Zatím do teď si říkáme jak jsme s ubytováním udělali dobře.

tak takto jsme to zprvu zakempovali

bazén v kempu využíváme téměř každý den

rainbow falls kousek od našeho kempu

nejlepší pláž v okolí cca 35 km daleko Matakauri Bay

Ubytování tu stojí 70NZD/os/týden/karavan nebo 107NZD/os/týden/bungalov. Zdejší správce Brian nám práci dohodnu už za 2 dny. Ještě před začátkem práce jsme chtěli zavolat do Aucklandu a dohodnout se na vyřízení WOF (technická na auto co nám už končila). Naštěstí jsme se zeptali tady Briana zda nezná někoho u koho by jsme to mohli udělat tady v KeriKeri a tím si ušetřili za benzín. On jen zalistoval v šanonu vizitek a řek ať si tam zavoláme a řekneme že jsme jeho kamarádi. Ten jeho kamarád má autoservis a WOFku nám udělal za 45 babek. Probíhalo to poněkud jinak než ve VTNZ (státní organizace co uděluje WOF). Jeden člověk se s autem jel projedst za roh, pak následovala kontrola žárovek jak ve filmu Vrchní prchni a pak už jen zapsání do PC a nalepení nové nálepky na dalších 6 měsíců (na delší dobu se tu nedává). Prostě pohoda která nám ušetřila nejen čas ale hlavně něco přes 120 babek.

garáž kde nám kluci udělali WOFku (Fred je ten chlap v modré košili)

Jinak nyní pracujeme všichni v zahradnictví s citrusy kousek (5km) od ubytování. První dny jsme přesazovali citrusy do větších nádob a další dny jsme buď pomáhali roubovat nebo připravovali stromky na roubování. Práce s kiwákama nám prospěla hlavně v anglině. Práce je to, oproti protrhávání jablek v Napieru, snadná a dobře placená (13,5NZD/hod hrubého). Co jsme tu s pár Čechami mluvili tak Češi tu jsou braní jako dobrý pracovníci s dobrou pověstí. Ostatní jako asiati nebo lidi z jižní ameriky jsou považováni za doplněk těch dobrých pracovníků, kterých se tu rádi zbavují.

přesazování malých stromků citrusů, holky plní pytlíky hlínou u stroje

muži (Pavel, já a Jeremi) přesazují

Teď počítáme jak tu budeme pracovat tak do 4. února tak abychom mohli po zakončení práce vyrazit jižně směr Auckland. Jedna zastávka po cestě v nejznámějším Kauri forestu, kde by měl být nejstarší a největší strom Kauri starý přez 2000 let. A pak už jen vyzvednutí Moniky v Aucklandu na letišti ve čtyři hoďky ráno.

P.S. Jak tu ten čas letí tak neslibuji, že se dostanu k napsání dalšího reportu. Snad jen kdyby se povedli nějaké ty fotky na pláži při blbnutí s novým bodybordem co mi Míša koupila k narozkám : ).

Cestování po severním ostrově – první část

Po dlouhém odmlčení jsem se vrátil k napsaní dalšího článku o putování po NZ. Mám plně nabytý notebook, trochu času a energie na psaní. Už je to skoro 20 dní co jsme odjeli z Napieru a vlastně ani nevím o čem psát dřív. Za tu krátkou dobu se toho stalo strašně moc. Máme zatím za sebou procestování východního pobřeží, střední části NZ okolo jezera Taupo, poloostrova Coromandel a téměř celý Northland. Ujeli jsme přes 2500km a poznali dvě kiwi rodinky, které nás u sebe velice rádi ubytovali.

Ale asi bych měl začít od začátku, aby jste si mohli udělat obrázek co se tu všechno dá vidět a co se tu dá zažít. V neděli po obědě (20.12.09) jsme naložili auto, navštívili Dejva abychom mu řekli „say hello“ a pak jsme vyrazili vstříc dobrodružství. První zastávka měla být po cca 70km na hezkém free camping místě u řeky kde jsme pár dní před tím chytaly ryby, ale nakonec se rozhodlo jedst ještě dál a najít nové nepoznané místo. Hezké místo se najít nám nepodařilo tak jsem to zakempovali ještě o 100km dále mezi silnicí a ohradou s býky v malé vesničce (Rangiwaea Junction) o čtyřech barácích. Napoprvé to nebylo nejlepší místo, ale bylo to asi nejměkčí místo pro stan co jsme (Honza s Míšou) kdy měli.

Naše kempování jsme měli vždy připravené tak, že pokud to šlo tak jsme (Honza s Míšou) stavěli stan a Pavel s Domčou spaly v autě. V opačném případě se věci v autě uklidili tak abychom se tam vyspali všichni čtyři.

cedule ozn track

Druhý den jsme vyrazili směr Tongariro track. Ujeli jsme dalších cca 150km. Okoukli jsme výchozí bod tracku, pokochali se zasněženou horou Mt. Ruapehu (2797 m.n.m.) a vyrazit hledat další free kempové místo tak abychom mohli druhý den vyrazit na celodenní túru Tongariro alpine crossing.

pohled na Mt. Ruapehu

zastávka u všudepřítomnného vodopádu

Místo pro kempování jsme našli v liduprázdném zimním středisku nějaké střední chlapecké školy na úpatí zasněžené hory asi 15km daleko.

kemping :)

Toto místo bylo v nadmořské výšce něco okolo 1200 m.n.m. Pro nás který si sebou vzali pořádný spacáky to moc neznamenalo, ale Pavel s Domčou docela klepali kosu : ). Zajímavá byla večerní hygiena v nádherné ledové horské říčce.

Ještě, že sluníčko tak peklo :).

Před spaním Pavel ještě udělal pár palačinek na druhý den na cestu a šlo se spát. Další den nás čekalo brzké vstávání a 20km dlouhý Tongariro Alpine crossing s převýšením přes 700 metrů.

foto před výstupem

výstup byl občas náročný

všudepřítomné toalety

Tenhle track je považován na severním ostrově NZ za nejlepší z nejlepších. Není to natáčením Pána prstenů (Mordor a hora osudu), ale hlavně pozoruhodnou vulkanickou krajinou s nádhernými horskými jezery. Třeba Mt. Ruapehu vybuchla naposled v 1995 a chrlila popel a lávu ještě rok. Mt. Ngauruhoe (hora osudu) vybuchla naposled v roce 1975. Oblast národního parku Tongarira je na první pohled pustá krajina kde je jen kamenní a chroští maximálně po kolena, ale jinak je to moc hezká procházka na deset hodin. Auto jsme zaparkovali v cca 1100 m.n.m. a nejvyšší bod výpravy byl v necelých 1900 m.n.m.

XXXX

zase nějaké ty springs

pořád to samé

hezká cedule co? To bylo v cca 1400 m.n.m.

kolem cca 1600 m.n.m. jsme se už rádi oblékly čepice a bundy

 

kontrola plánu

pohled na Mt. Ngauruhoe

 pohled na hezký Red kráter

jinak moc hezký výhled i počasí

Hezká horská azurová jezera. Škoda že jen tam všude smrděla síra jak se kouřilo z vulkánů.

hromadná fotka u příležitosti svačinky u jednoho z jezer

troška sněhu na hoře :)

udělali jsme asi 700 fotek

významné přispění na nejvyšší stavbě v okolí

tak jsme vypadali před výstupem

příjemný výšlap v popelu nám trval asi hoďku a třičtvrtě

tak to jsme někde okolo 2100 m.n.m

A tady jsme už na trcholu. Byla tam docela tma neboť jsme stály v mraku.

okraj kráteru

Pavel a já (Honza) jsme si to ještě prodloužili o tříhodinový výšlap na Mt. Ngauruhoe (2287 m.n.m.), která má na vrcholku trochu sněhu a kráter cca 60 metrů hluboký. Jelikož tenhle track netvoří smyčku tak jsme se rozhodli, že dojdeme do poloviny k horským jezerům a zpět. Start a konec tohoto tracku jsou od sebe vzdáleny po silnici cca 40km a to se nám nechtělo stopovat : ). Celý zmožný z celodenní náročné túry jsme sedli do auta a vyrazili hledat místo pro kempování. Původně jsme chtěli kempovat u jezera Rotoaira, ale jedna hodná pani nám řekla, že to nejde a že vůbec neví kde by to šlo. Řekla přesně:“ No, no, no kemping here, no, no, no“. V tu chvíli (v devět hodin večer) jsem nevěděl jestli mě paní více pobavila plně rozvinutou větou nebo zda mě více naštvala : ). Ale asi mě více naštvala neboť jsem ještě pár kilometrů opakoval s humorem její větu. Co na to říct. V tu chvíli jsem nesouhlasil s tvrzením, že všichni kiwi jsou tu hrozně milý lidé.
Tou dobou jsme si říkali jak je to na NZ docela blbý s kempováním mimo placené kempy, neboť všechny pozemky jsou buď oplocené pastviny, skály, buše nebo státní parky se zákazem kempování. Všichni souhlasili jak ČR je pohodová a nespoutaná země, kde každý může kempovat téměř všude.

park s toaletou

Ten den jsme to prvně vyzkoušeli tvz. městský kemping v městečku Turangi pod jezerem Taupo. Druhý den po snídani jsme nabrali rozumy v místní infocetru o okolí a vydali se 5km západně do vesničky Tokaanu kde mají termální lázně. Zaplatili jsme 5 bags a hurá do bazénu s teplo vodou (cca 39°-42°C). Jelikož bylo dva dny před Vánoci tak veřejný bazén byl úplně prázdný je pro nás.

prostě pohoda jezz

Následovala procházka parkem kde měli bublající bahno a jezírka s vroucí vodou, prostě termální oblast. Prostě nic extra pro mě se procházet ve vedru v oblasti páry.

bublající bahno

Ještě ten samí den jsme se přesunuli nahoru podél jezera Taupo do našeho vyzkoušeného free kempu v Taupo poblíž vodopádů Huka.

Po cestě jsme zastavili na jedné výhlídce u jezera a nakrmili tradičně hejno dravých kachen (Míši záliba).

Krmení pokračovalo i v kempu : ).

Následující den (24.12.09) bylo krásných 28°C ve stínu a mi jsme razili cca 150km směr nejznámější město s termálními jezery a gejzíry na NZ. Město Rotorua dle našich informací je nejvíce navštěvovaná turistická oblast, kde navštívení každého termálního parku stojí okolo 35NZD což odpovídá něco málo přes hodinu procházky mezi bublajícím bahnem, vroucí vodou a jedním gejzírem za všude přítomného siřitanového pachu (smrad jako kdyby se ve městě vyboural kamion naložený půkavci). Jelikož ten den byli Vánoce a mi jsme chtěli strávit štědrý den v poklidu, tak jsme se na místních informacích poptali na placené kempy. Pani nám ochotně na předem zakoupené mapě města ukázala na dva kempy téměř v centru. Rovnou jsme vyrazili okouknou ten levnější neboť druhou variantou byl Top 10 Holiday park, který je tradičně docela drahý. Mělo to jen jeden malý háček. Když jsme už chtěli odbočit do ulice kde kemp byl, tak jsme narazili na policejní pásku. Zaparkovali jsme o ulici dál a vyrazili se k hloučku lidí zeptat co se to tam děje. Bylo nám řečeno, že někdo nahlásil přímo v našem kempu bombu a že kontrola může trvat hodiny.

hlouček lidí a policejní auta

Trochu nás to zarazilo, ale jelikož jsme měli hlad tak jsme vyrazili k místnímu jezeru Rotorua si udělat oběd. Tradiční špagety byli zpestřeny trochou kabaretu kdy místní černá kočka přiběhla jen tak a odběhla s rackem v tlamě. Míša se hned šla podívat jak to safari pokračuje dál v křoví, zatím co mi jsme umývali nádobí.

tradsiční oběd batůžkářů na NZ

Následoval nákup ingrediencí na tradiční štědrovečerní večeři v našem oblíbeném supermarketu (Pak´n Save) a hurá ke kempu kde jsme očekávali konec zátaras. Ale ono nic!! A stále se nevědělo kdy ta maškara skončí. Už jsme zvažovali druhý otevřený kemp ležící o 200 metrů opodál. Cena 17NZD/osoba nás nutila k přemýšlení nad kempem DOC (kemp ve správě národního parku) 30km za městem. Už jsme téměř odjížděli za město kdy se policejní auta začala rozjíždět. Hurá hurá!! Kemp se už vyklidňoval od pyrotechniků a speciálních pojízdných strojů na dálkové ovládání : ). Zprvu jsme neměli dobrý pocit, když jsme to viděli, ale cena 10NZD/osoba/noc s vyhřívaným bazénem v ceně nás uklidnil : ).

Všichni jsme byli z kempu nadšeni. Nevím jestli díky uzavření kempu na půl dne nebo jestli to bylo Vánoci, ale až na párek němců, Holanďanky (káča nevěděla kde je ČR), dvou kluků z Malty (kluci byli v Praze na pivku tak věděli kde je ČR) a ještě asi pěti lidí, jsme tam byli samy. Ve velké vybavené kuchyni jsme připravili tradiční bramborový salát (ten dělal Pavel) a obalili hovězí řízky (Míša a Honza), rybu (Domča) nebo prostě jen stejk (Pavel). K tomu si dali pivko (Míša a Honza) nebo víno (Pavel a Domča) a pak s pivkem hurá do lázně na pár hodin.

vyhřívaný bazén v lodgi

Co Vám budu vyprávět. Vánoce se povedli nadmíru. Ani se nám odtamtud nechtělo. Následující den jsme jen navštívili park opět s vroucím smradlavým bahnem a vodou, pak Maurskou vesničku kde mě pustili do kostela jen v kraťasech a pak jsme ještě navštívili sekvojový les (kamanské borovice - sekvoje tu prý rostou třikrát rychleji). Ostatní atrakce typu Hell gate a podobně byly 25.12.09 tradičně uzavřeny.

pořád to samé - nuda

foto u sekvoje

Maorská vesnice byla liduprázdná což nás 25.12. nepřekvapilo

Dalším cílem našeho cestování bylo město Tauranga s nádhernými plážemi. Po cestě k městu jsme navštívili ještě jedny vodopády Okere Falls, kde se místní koupali. Docela jsem jim v tom horku záviděl.

a zase nic extra :)

Ostatní se tvářili dost kysele a tak jsem se mohl koupat jen ve svém potu v autě : (. O hoďku na to jsme dorazili na předměstí Taurangi do milionářské oblasti Papamoa Brach, kde jsme to zaparkovali u pláže, povečeřeli tousty ve vajíčku a rozhodli se i tam přespat.

Oblast Tauranga je známá pěstováním kiwi a tak jsme se rozhodli zde hledat mimo jiné i nějakou tu práci. Všude nám bylo nakonec řečeno, že práce ve zdejší oblasti začíná až druhý týden v lednu. Míša si tu ve městě splnila svůj sen v podobě výletu na lodi za delfíny (Honza musel jedst taky). Sranda stála 135NZD/osoba. Celodenní plavba s vousatým kapitánem, skákání z lodi v zátoce a pohled na skákající delfíny podél lodi stálo to za to.

foto vyžraných delfínů

foto s jednou z námořnic

kapitán lodi

skákání z horní paluby v jedné ze zátok

fotka na přídi jak v Titaniku

foto zase další přerostlé sardinky plující podél loďky

Pavel s Domčou zatím objevili ve městě free internet a lelkovali při sledování filmů na počítači v parku. Po třech nocích v Tauranga a vědomí, že práce v oblasti vypadala ještě dost daleko rozhodli jsme se cestovat dále na poloostrov Coromandel. První zastávkou bylo městečko Waihi, které je známé historií těžby zlata a 200 metrů hlubokým funkčním lomem.

stará budova už bez čerpadel vody z lomu

funkční povrchový zlatokopecký důl hluboký cca 200 metrů

Městečkem pro přespání byla zvolena Whangamata. Opět nádherné místo, hezké pláže a probíhající malý free air open fest sponzorovaný CocaColou. Oblast Coromandel patří mezi tradiční holiday místo pro kiwáky z Aucklandu, kteří tu tráví dovču mezi Vánoci a novým rokem. Zkrátka popili jsme pár plechovek limožky, zahráli si volejbal, vykoupali se v moři, nechali si nakreslit obrázek na tělo, poslechli muziku a zase hurá dál.

holky hrály docela dobře

oblíbené šnorchlování. Míša ukazuje velikost kraba kterého viděla

ranní čajíček na pláži

malůvky na tělo byli zadarmo :)

hezké pláže tu jsou na Coromandelu všude

Následující naplánovaná zastávka byla severněji v městečku Whitianga o cca 100km dále. Dle průvodce jsme neměli minout pláže Hot water beach, kde jsem sebou plácnuli u vody a dále Cathedral Cove což je moc hezké skalnaté pobřeží vhodné pro šnorchlování a potápění. Tady jsme jako obvykle udělali sadu hezkých foteke. Co se NZ nedá vytknout jsou všude přítomné a čisté veřejné záchody. I na autem nepřístupném místě (35 minut pěšky) jako jsou tyhle pláže mají záchody moc hezky zakompované do krajiny.

moc hezká oblast

autem nepřístupné pláže

Cathedral Cove - díra do skály pod kterou se prochází

gaučing na pláži nád uchvátil

toalety na pláži - prostě super nápad

Kempování jsme přesunuli radši za město neboť v příměstských městečkách mají všude u pobřeží cedule nekempovat doplněné častými kontrolami nejen policistů, ale i správců pláží (jedna hlídka nás upozorňovala na „NO camping“ ve Whangamata).

Následující den bylo 31.12.09 a mi jsme opět po týdnu chtěli zakempovat k nějakém prima placeném kempu na severu poloostrova. Zastavili jsme se tedy ve stejnojmenném městě Coromandel v infocentru s otázkou zda by nám mohla na mapě vyznačit kempy. Pani se na mě podívala a jako první vyndala nějaký papír na kterém se psalo, že nikde na poloostrově Coromandel se nesmí Free kempovat a dále mi to ještě jednou zopakovala i s pantomimou naznačující uvozovky se slovy FREE. Po dlouhé době jsem byl zmaten zda se mám smát její pantomimě nebo se naštvat. Zeptal jsem se jí zda vypadám tak špatně a že se ptát na PLACENÉ kempy. Pani se mi pak snažila ve čtyřech větách omluvit, že to tak nemyslela (měla štěstí, že jsem neměl po ruce popelník :) ). Následně nás informovala o všech kempech v okolí. Obávala se pouze toho, že jestli jsme si nezamluvili 3 dny předem místo v kempu, tak budou plné. Poděkovali jsme jí a vyrazili místních malokrámků na nákup. Naštěstí jsme toho moc nepotřebovali. Krámky profitovali z cestovního ruchu a z toho, že jsou na konci světa (hovězí i za 30NZD/kg). Jak jsme míjeli jeden plný kemp za druhým, propadali jsme zoufalství. Na pocitu zoufalství nám přidávalo o velice teplé počasí a 30km dlouhá štěrková cesta. Večeři jsme si začali dělat nad malou obcí Little Bay na malým odpočívadle u silnice s vidinou strávení silvestra tam. Obrat k lepšímu nebo spíš mnohem a mnohem lepšímu trávení silvestra nastalo tím kdy jsem já (Honza) se šel projít dál po cestě kde jsem slyšel nějakou hudbu. Hudbu jsem sice nenašel, zato na lesní kauri cestě jsem narazil na místní kiwáky jak kontrolují stav staré betonové hráze. Po prohození pár vět typu odkud jsme a že jsme nenašli volný kemp, nám navrhli strávení silvestra u nich v Little Bay. Snažil jsem mu říci jak je to od něj hezký a že nemůžeme být jim na obtíž, ale Kevin (asi 40 let starý chlap) pořád říkal jak budou rádi když s nimi strávíme jejich tradiční silvestr. Došel jsem pro ostatní a jeli jsme za nimi k jejich baráku.

dring na pláži

Kevin rád ukuchtil snídani

 

snídaně - vajíčka, slanina, francouzský chleda a Mapple syrup

terasa z výhledem do zátoky

Vlastně je to jejich chata u pobřeží na které tráví dovolenou. Jinak bydlí kousek od Hamiltonu. Byl tak Kevin, jeho manželka, jeho neteř, jeho sestra s manželem a jeho matka nebo tak něco. Jelikož to nebyla nikterak velká chata tak Pavel s Domčou spali v autě před garáží a Míša a Honza spali na madracích v garáži. Ve vedlejší místnosti byla sprcha a záchod. Na velkém balkonu jsme popíjeli pivko a vodku s džusem. Povídali si tak různě o ČR, NZ a čekali na ohňostroj, který místní člověk odpaloval z lodi v zálivu cca v 10 hodin večer. Podle jeho slov ohňostroj ho vyjde každý rok na 8000NZD tak to nebyl žádný chudák. Po ohňostroji jsme všichni vyrazili na pláž jako všichni lidé z Bay a popíjelo se a klábosilo u ohně na pláži. Pavlovi tam všichni popřáli k 21 narozkám a snažili se ho přimět k tomu aby se svléknul a běžel do moře neboť to je tradice na 21 narozeniny. Druhý den ráno jsme se ještě tradičně nasnídali a pokochali se výhledem na záliv. Neteř Kevina Shely nám na kameře ukázala, jak byla ten den ráno v zálivu vidět velryba. Míša byla z toho nadšená.

společná fotka s kiwákama

parking u baráku

kayaking je tu dost oblíbaná činnost

Snídaně se skládala s francouzského chleba s jablečným sirupem, opečená vajíčka, slanina, banán a čaj s mlékem. Po snídani jsme se rozloučili, vyměnili si kontakty na sebe, udělali společnou fotku a vyrazili na pláž šnorchlovat. Další plány počítaly s cestováním do Thames a dále do Northlandu přes Auckland, ale o tom zase někdy jindy.


ČUS BUS