… nyní se vracíme k našemu reportu o dění na NZ
Tato story bude shrnovat naše žití a užívání si a poznávání nových koutů na NZ od silvestra až do teď. Naše poslední zmínka končila odjezdem z Little Bay na severu poloostrova Coromandel. Tehdy jsme první den tohoto roku plánovaně jeli cca 130 km do městečka Thales, kde jak už jsme si den před tím slibovali, vzali placený kemp abychom dobyli všechny naše baterky (notebook, telefony a baterky do foťáku). Byl to takový normální kemp s bazénem, kuchyňkou, TV room, sprchama atd (název kempu - Holiday park) cena 16NZD/osoba. Vlastně ještě ten den při cestě do kempu jsme navštívili speciální Kauri strom, který měl být 1200 let starý a měl mít téměř čtvercový průřez (skoro to tak vypadalo). Měl to taky být čtrnáctý největší strom kauri na NZ.
procházka ke stromu byla naštěstí jen 10 minut dlouhá
trošku ten smrček vyčnívá co?
Tam jsem usoudil, že už jen chci vidět první dva největší a ostatní rád přeskočím neboť už na nich nic extra nevidím : )
Druhý den tohoto roku jsme vyrazili směr Auckland cca 100km daleko. Zde jsme chtěli dělat novou WOF (technická na auto) z čehož pak sešlo. Po telefonu jsme se s naším člověkem dohodli na jiným datum při naší zpáteční cestě z Northlandu. V Aucklandu jsme jen nakoupili potraviny a jeli dál na Northland. Toho dne jsme vybrali pro spaní městečko Orava což je cca 50km nad Aucklandem. Tradičně jsme okoukli pláže a místa dobrá pro kempování a následně jsme se vrhli na vaření večeře v jednom parku pro mládež. Při vaření večeře (stejk s bramborem a zeleninou) šel okolo kiwák venčící psa a obvyklejma otázkama (odkud jsme a tak) se tam s námi zakecal. Asi jsme na něj udělali dojem neboť nás pak pozval k sobě do baráku. Byli jsme z toho trochu zaskočený. Takovou pohostinnost jsme tu letos už nečekali. Dovečeřeli jsme a vyrazili k němu (jmenoval se Brian). Říkal, že jeho sin je v Americe na studiích a tak má dva volné pokoje s double postelema v přízemí. Byl to opravdu příjemné strávení dne. Nabrali jsme nové informace o místním životě jak kiwáků tak Maorů, protože jeho manželka je Maorka. Doporučil nám jaká místa na Northlandu (část NZ) nemáme minout a která radši ano. Ráno holky pomohli jeho manželce (jmenovala se Rangamaria což je maoursky modrá obloha) s tradiční americkokiwáckou snídaní (americký koláč se slaninou, Mapple sirupem a jahodama). Následovalo využití nabídnutého internetu ke spojení s ČR, společné foto a cesta dále na sever.
společné foto i s jejich psem
Po cestě jsme si udělali malou zajížďku ke kozímu ostrovu, kde mělo být nejlepší místo pro šnorchlování (námořní oblast se zákazem rybolovu). Tam jsme si celkem užili podmořského života díky hejnům barevných ryb, které se nebáli lidí. Tady jsme prvně použili obal na foťák na focení pod vodou. Fotky se nám moc nepovedly tak je tu ani nedávám. Snad se tam ještě někdy vrátíme a napravíme to.
Následující dva dny jsme kempovali v městečkách Kaiwaka a Paihia cca jsme ujeli 250km. Plán vycházel zatím bez obtíží tak jak jme si ho představovali. Další den jsme vyrazili do sousedního městečka KeriKeri známé také pěstováním kiwi a citrusů. Už předem jsme měli vytipovaný backpacker Aranga, kde jsme se poptali na možnost práce. Ale podle jejich slov bylo příliš brzo po svátkách a možnosti práce budou až za 3-4 dny. To nás přesvědčilo pokračovat v cestování na sever k nejsevernějšímu bodu NZ. Cesta to byla cca 190km dlouhá a času bylo až dost tak jsme nikam nepospíchali. První den cesty na sever jsme strávili pár hodin na pláži ve vsi Cooper Beach. Byla tu pěkná koupačka ve vlnách zachycená při příležitosti druhého použití obalu na foťák.
parking u pláže
hézké pláže se tu hledají dobře
Míša po zastavení na pláži vždycky vyběhne a hned si lehá. Mi jsme jí jen ozdobyli.
koupačka ve vlnách
blbnutí bylo prýma
Sedřený od blbnutí ve velkých vlnách jsme vyrazili ještě tak 30km severněji k prvnímu vjezdu na proslulou Nine mile beach (dlouhá je sice jen 90km) kousek za vsí Waipapakauri. Tato pláž není ledajaká. V časech odlivu moře se zde prohánějí pravidelné linky autobusů a zdejší lidé směrem na Capa Reinga což je maják na téměř nejsevernějším cípu NZ. Mi jsme se pouze ten den pokochali hučícím divokým mořem a západem slunce. Taky jsme ten den zkusili po vzoru místních domorodců sběr malých býlích lastur na pláži při odlivu. Večeře z nich byla tak trochu jiná. Prostě sea food s nevalnou chutí.
upozornění možnost spláchnutí auta při přílivu
na pláži se dá jedst 100 km/hod jako všude jinde na silnicích
Nejlepší highway na NZ.
Tak vypadá nájezd na pláž. Těch dvou klíšťat na fotce se nevšímejte :)
pláž byla pri odlivu posetá mušlema
kýbl s mušlema odsouzených k sežrání
v pozadí jsou vidět Pavel s Domčou jak vyhrabávají škeble z písku
hezký západ slunce
skoro jak návštěvník z jiné planety co říkáte?
Stačilo povařit ve vodě. Chutnali jak gumové kuřecí co právě vám upadlo do pískoviště. Kečup a hořčice to napravili :)
Ten den jsme hezky zakempovali u jezera kousek (2km) od sjezdu na pláž. Míša a já (Honza) jsme z kempování ve stanu měli radost. Pavel a Domča museli před spaním v autě pobít armádu komárů (prý jích bylo okolo 50-ti) což jím na radosti nepřidalo : ).
kemping u rybníka
Druhý den po snídani nás čekal dlouhý cestovní den dobití nejsevernějšího cípu NZ (cca 100km tam a100km zpět do kempoviště). Řízení auta vyšlo ten den na Pavla. Já jsem cestou tam a zpět přebíral našich 1200 fotek. Ikdyž nás několik lidí upozorňovali na to, že Cape Reinga (maják) není nic extra, tak jsme tam dorazili a byli jsme příjemně překvapeni hezkou krajinou a pobřežím.
Tak to je ten maják na který denně putuje několik autobusů turistů
Maják a žlutý rostcestník se zdálenostma na některá města
k Londýnu to je něco málo přes 18-tisíc km
Místo Capa Reinga je Maurské posvátné místo kde odchází duše z onoho světa
Asi to není vidět, ale zde se střetává Tasmanovo moře a oceán tak to na moři vytváří pěknývlny
Jedna z mála fotek kde se Honza nechal vyfotit ve správné poloze ku ČR. Pavel vlastně tu stojí na hlavě :)
Ten den jsme taky ještě zvládnuli koupačku na Nine mile beach v obrovských vlnách. Z velkých vln jsme měli opravdu respekt. Ty největší byli dvakrát vyšší než mi, a ikdyž jsme je proskakovali tak nás vláčeli pěkných pár metrů zpět.
Nudný večer jsme si nezaviněně zpestřili seznámením se zásahovou jednotkou místních hasičů. Popsal bych to asi takto. V kempu jsme si udělali malý ohýnek v písku daleko od křoví na opečení několika toustů. Nikde žádná cedule zakazující oheň. Stará ohniště okolo nás. Tráva okolo nebyla vyšší než 2cm. V momentu kdy se sešeřilo přijel místní kiwák a popisoval něco jako, že to máme uhasit. Mi jsme mu řekli, že to jasně uhasíme ať nemá obavy. O osm minu později těsně po uhašení ohně jsme už viděli majáčky hasičů mířící přímo k nám.
Foto na důkaz toho že si neděláme z Vás prdel :)
Nejspíš jsme měli štěstí. Co jsme později zjistili tak za malý ohýnek nám mohly napařit i pokutu 2000NZD. Nám to jen vysvětlili a ještě pro jistotu ohniště pokropili. Hasič zvládal ještě jednou rukou při kropení ohniště ukazovat na mapě místa hezkých pláží. Později jsme zjistili, že na Northlandu pořádně nepršelo 3 měsíce tak jsou z toho tady dost vyplašený.
Až na ty hasiče pořád vše podle plánu. Příští den jsme se vrátili do KeriKeri a pro jistotu jsem zavolal jednomu klukovy co zde pracoval, aby nám poradil s prací. Doporučil nám jiný lodge na okraji KeriKeri, kde člověk co ho spravuje ví o pracích více než v Aranga backpacker. Zatím do teď si říkáme jak jsme s ubytováním udělali dobře.
tak takto jsme to zprvu zakempovali
bazén v kempu využíváme téměř každý den
rainbow falls kousek od našeho kempu
nejlepší pláž v okolí cca 35 km daleko Matakauri Bay
Ubytování tu stojí 70NZD/os/týden/karavan nebo 107NZD/os/týden/bungalov. Zdejší správce Brian nám práci dohodnu už za 2 dny. Ještě před začátkem práce jsme chtěli zavolat do Aucklandu a dohodnout se na vyřízení WOF (technická na auto co nám už končila). Naštěstí jsme se zeptali tady Briana zda nezná někoho u koho by jsme to mohli udělat tady v KeriKeri a tím si ušetřili za benzín. On jen zalistoval v šanonu vizitek a řek ať si tam zavoláme a řekneme že jsme jeho kamarádi. Ten jeho kamarád má autoservis a WOFku nám udělal za 45 babek. Probíhalo to poněkud jinak než ve VTNZ (státní organizace co uděluje WOF). Jeden člověk se s autem jel projedst za roh, pak následovala kontrola žárovek jak ve filmu Vrchní prchni a pak už jen zapsání do PC a nalepení nové nálepky na dalších 6 měsíců (na delší dobu se tu nedává). Prostě pohoda která nám ušetřila nejen čas ale hlavně něco přes 120 babek.
garáž kde nám kluci udělali WOFku (Fred je ten chlap v modré košili)
Jinak nyní pracujeme všichni v zahradnictví s citrusy kousek (5km) od ubytování. První dny jsme přesazovali citrusy do větších nádob a další dny jsme buď pomáhali roubovat nebo připravovali stromky na roubování. Práce s kiwákama nám prospěla hlavně v anglině. Práce je to, oproti protrhávání jablek v Napieru, snadná a dobře placená (13,5NZD/hod hrubého). Co jsme tu s pár Čechami mluvili tak Češi tu jsou braní jako dobrý pracovníci s dobrou pověstí. Ostatní jako asiati nebo lidi z jižní ameriky jsou považováni za doplněk těch dobrých pracovníků, kterých se tu rádi zbavují.
přesazování malých stromků citrusů, holky plní pytlíky hlínou u stroje
muži (Pavel, já a Jeremi) přesazují
Teď počítáme jak tu budeme pracovat tak do 4. února tak abychom mohli po zakončení práce vyrazit jižně směr Auckland. Jedna zastávka po cestě v nejznámějším Kauri forestu, kde by měl být nejstarší a největší strom Kauri starý přez 2000 let. A pak už jen vyzvednutí Moniky v Aucklandu na letišti ve čtyři hoďky ráno.
P.S. Jak tu ten čas letí tak neslibuji, že se dostanu k napsání dalšího reportu. Snad jen kdyby se povedli nějaké ty fotky na pláži při blbnutí s novým bodybordem co mi Míša koupila k narozkám : ).
Žádné komentáře:
Okomentovat