… aneb jak jsme strávili víc jak měsíc na cestách v našem campervanu.
S našim návratem na NZ začala jedna z našich posledních dobrodružných cest za honbou po zajímavostech téhle čím dále více námi oblíbené země. Už při příletu jsme cítili nemilý 15-ti stupňový pokles teploty oproti Samoe, ale byli jsme moc rádi zpátky. Po těch pár dnech jsme se už nemohli dočkat civilizovanějšího světa s milejšími lidmi a hlavně naším jídlem. Rozdíl byl znám na každým kroku. Například v Christchurchu jsme jeli z letiště autobusem zadarmo neboť autobusák viděl, že jsme cizinci. Naneštěstí jsme v tom samém autobuse ztratil telefon, který jsem o dva dni našel ve ztrátách a nálezech autobusové společnosti. V ČR by byl určitě už dávno pryč. Následný dva dny jsme strávili rekonvalescencí kousek za Christchurch u jedné surfařské pláže. Zkrátka jsme popíjeli čaj a ládovali se prášky. Zatím co jsme na Samoe běhali v plavkách tak tady jsme nosili dvě vrstvy svetrů. Na první další pracovní den jsme měli na plánu navštívit imigrační úřad a vyřídit si prodloužení víz o další 3 měsíce. Na imigračním šlo všechno hladce, asiati kam se podíváš :). Pani na pobočce nám pomohla najít správný formulář, pak nám to ještě zkontrolovali. Všechno se zdálo perfektní. Jen pořádně nakoupit a vyrazit na cesty. Jen jsme měli blbý pocit z cestování bez pasů, který jsme museli nechat na imigračním. Co na plat. Vyrazili jsme tedy po východním pobřeží směr Jih riziko neriziko. Sedět v Christchurch a čekat než nám je vrátí nazpět nebylo v našem plánu. Nijak zvlášť jsme nepospíchali. Denně cestovat okolo sto až sto padesát kilometrů je až až. Druhý den jsme navštívili městečko Timaru. Centrum městečka Timaru má docela hezkou architekturu ikdyž antika a bílí mramor vypadá na NZ dost kýčovitě. Moc dlouho jsme se tu nezastavili. Radši jsme popojeli ještě 100km jižněji do městečka Omaru, kde jsme doufali, že uvidíme malý modrý tučňáky. Ti tady mají jednu z největších základen. Za 25NZD můžete shlédnout prima podvečerní vylodění velkého hejna tučňáků utíkající podél pódia do svých nor. Mi jsme to pro tentokrát vynechali. Čekat tu půl dne se nám nechtělo. Navíc nás doprovázel silný vítr a mráčků pořád přibývalo. Radši jsme vyrazili ještě o pár kilometrů dále k světoznámým Moeraki Boulders což jsou téměř dokonale kulaté bludné kameny povalující na pláži. V průměru mají od půl do jednoho a půl metru.
Trochu větší motorka :)
Značka přejeď si svého tučňáka.
¨Pláž kde se dají pozorovat vylodění tučňáků. Mi jsme samo nic neviděli. Asi jsme byli moc hladový na to čekat tam na ně.
Kameny na pláži. Lepší jsou asi při low tide (odlivu).
Rozhodně stají za navštívení.
Docela foukalo.
Míši jediná fotka s kameny. Tentokrát byla spíš fotografem.
Udělali jsme opět dlouhou sérii fotek a vyrazili jsme opět dál. Tentokrát na nás na mapě koukal nápis žlutoocí tučňáci na pláži. Míša zklamaná, že neviděla žádného toho malého modrého tučňáka v Omaru, úplně ožila. Zastavili autíčko hezky u označené stezky. Počasí a cesta se zdáli pořád dobré. Po cestě jsme teda museli přelézt dvakrát ohradník. Na konci byla opravdu pláž s označení pozorování vracejících tučňáků, ale žádného se nám nepodařilo zahlédnout. Asi bylo na ně moc brzy. Připlouvají později na večír, ale to jsme tehdy ještě nevěděli. Jedinou kuriozitou na cestě bylo je to, že Míša po roce na NZ začala konečně řídit auto :).
Nakonec Míše řízení přišlo lehké. Řídila dobře na to, že to bylo její první řízení od řidičáku :).
Při cestě na jih se nám každý den zhoršovalo počasí, víc deště a větší zima. Na další den bylo v plánu navštívit Dunedin. Přespali jsme tedy před městem a až druhý den dopoledne vyrazili do centra. Dunedin je tady na jižním ostrově NZ druhým největší městem. Na informacích v centru jsme se moc dlouho neohřáli. Vyzvedli jsme si tradičně mapu města, poptali se na zajímavosti okolo a nakoupili v supermarketu. Nejvíc jsme se těšili na návštěvu centra Albatrosů, který je na konci poloostrova asi 30km za městem. Tohle místo je prý nejlepší místem na světě pro jejich pozorování. V tamním centru nás tak trochu zchladili. Moje představa vidět obrovský hejno Albatrosů (asi jako Gannetů u Napier na severním ostrově) přistávající nad naším autem byla milná. Nejlepším časem pro pozorování Albatrosů je v únoru (né v září) a to je možné vidět až dokonce 12 párů :). Zasmáli jsme se a opět trošku zklamaní vyrazili dál. Musíme sem prostě vyrazit jindy. Cestu na jih nám zkomplikovalo chladné počasí. Už pani na informačním centru nám nedoporučovala jedst níž do nejjižnějšího města Invercargill. Cesta je prý zasněžená a přes noc je dokonce zavřená. Nám se moc nechtělo měnit naše cestovní plány. Přespali jsme tedy na rozcestí za městečkem Milton vyčkávajíc změnu počasí. Změna počasí opravdu přišla, ale k hošímu :). Silný vítr s deštěm pěkně houpal s autem. Operativně jsme změnili náš plán a vyrazili radši do vnitrozemí do městečka Alexandra. Podestě jsme projížděli sněhovou bouří. Dokonce pár kilometrů jsme jeli po hezky zasněžené cestě.
Sních kam se podíváš.
Naštěstí na konci cesty na nás čekalo sluníčko. Alexandra je tady na NZ známá hlavně sady s třešněmi a meruňkami. Okolo listopadu a prosince se tu mluví převážně česky, německy a španělsky, protože probíhá sklizeň ovoce :). Mi jsme se tu zastavili jen na prima horkou sprchu v místním bazénu. Skoro celý další den jsme strávili mezi Alexandra a Cromwell u prima jezera teda spíš přehrady.
Camping u Lake je naprostá pohoda. jen kdyby tak nefoukalo.
Když tedy nám nevyšla cesta až na jih tak jsme odbočili do vyhlášeného centra adrenalinových sportů tedy do města Queenstown. Hodně lidí o tomhle městě mluví jako o ráji na NZ. Každý si tu najde to svoje. Adrenalinové sporty, zimní sporty, rušný noční život, hezký jezero, hory. Nás Queenstown nijak neohromil. Možná právě protože tu byla pořád zima. Město vypadá tak trochu jak letovisko pro bohaté. Prostě všude obchody a hotely. Doplnili jsme opět naše zásoby v supermarketu. Poptali se na informace o možných tracích na DOC a hurá opět na cesty. Město není příliš nakloněné pro „freedom camping“. Pro přespání jsme radši zvolili přespání na začátku Routeburn track asi 70km za městem. Míša ukuchtila prima buřtguláš a já teplý čaj do termosky. Přespávání v našem vanu nám každým dnem připadalo víc prima. Asi jsme si zvykli na NZ teplotu a na každodenní změnu výhledu z okna po probuzení. Po ranní vstávačce jsme usoudili, že počasí není tak hrozné jak to vypadalo. Teple jsme se oblékli, nabalili jídlo a pití a vyrazili na jeden z nejoblíbenější track na NZ. Na DOC nám doporučili jít jen první etapu k první chatě. Dál prý je sněhu až po pás. Cesta nakonec byla zhruba na 3 hodinky. Sněhu bylo někdy i po kotníky. Na chatě jsme si uvařili nudlovou polivku, dopili čaj a pokecali s jedním Francouzem co tu na NZ pracoval jako učitel ve Wellington.
Dva svetry, mikyna a bunda v batohu. Počasí nic moc.
Cesta vypadala v pohodě. Jen občas trochu strmá.
Sněhu směrem k chatě přibývalo.
Míši obléíbená swing bridge.
Míša po téhle procházce řekla, že má na dlouho vybráno. Taky jsme tu po cestě potkali jednoho Argentince co bydlel s námi v Kerikeri. Jinak počasí nám pořád nepřálo. Návštěvu fiordland a hlavně vesničky Mildford Sound jsme už odložili natrvalo. Cesta byla zavřená na několik dní kvůli sněhu. Následovala tedy cesta nazpět na sever. Dalším městečkem co jsme chtěli navštívit byla Wanaka. Tohle městečko se nám líbilo daleko více naž Queenstown. Wanaka je spíš taková větší vesnice. Jeden supermarket, pár obchodů, restaurací, menších hotelů a backpackerů. Počasí tu bylo pro změnu moc hezký. Nad hezkým jezerem se vyjímali zasněžené hory okolo. Vyprali jsme si oblečení v místní veřejný prádelně a vyrazili za městečko směr další track.
turecký záchod.
šikmá věž. Míša jí drží jednou rukou.
Já musel použít obě.
Molo za infocentrem.
Deset kilometrů za městečkem jsme narazili na prima kempové místo. Rozložili jsme auto, dali sušit oblečení přes ohradník a uvařili opět špagety. Jak Míša slibovala tak druhý den jsme musel na Rob Roy track vyrazit sám. Tenhle track mi doporučil ještě ten Izraelec co jsme ho potkal v jeskyni. Track končil moc hezkou vyhlídkou na ledovec s dvojicí cheeky Kea (drzý Kea).
Sušení prádla na ohradníku.
Neni to hezké místo na camping?
cesta k tracku.
Podle tohodle červeného auta jsme vždycky věděli zda ford přejedem nebo ne. Po cestě jsme jich měli asi 5.
Začátek tracku.
Posledních pár set metrů bylo po jak jinak než po sněhu.
Kea vyčkávající na jídlo.
Výhled na ledovec na konci tracku.
Tyhle dvě Kae byly asi mládě a dospělí.
Krávy brodící se z jedné pastvy na druhou.
Kea jsou místní horký papoušci o velikosti do 46cm, kteří žijou jen na jižním ostrově NZ. Jsou tak už zvyklí na lidi, že jako vábičku můžete použít pytlík od brambůrek. Já je nalákal tak blízko až mi skoro odlétli s tričkem co jsem sušil na kameni. Po návratu z výletu Míša trochu žárlila na moje setkání s papouchy. Slíbil jsem Míše, že je ještě někde najdeme. Tahle oblast se nám tak líbila až jsme tu přespali ještě jednu noc. Další destinací naší cesty byl už Mt. Cook. Na cestě jsme se stavili v městečku Omarama. Nabrali jsme benzín a nakoupili nové návnady na rybaření. Míša byla už od obce Roxburgh rybářsky navnaděná. Tam tehdy chytila prvního malého pstruha a taky stratila naší nejlepší návnadu. Teda hned za městečkem Omarama jsme zastavili na kempovém místě u řeky. Zatím co já jsme vařil oběd (bramborová kaše a párek) Míša trochu rybařila. V jednu chvíli přiběhla a ať si vezmu nůž, že něco vytáhla. Nakonec se Míše podařilo vytáhnout skoro 60cm dlouhého duhového pstruha. Další oběd a večeře tedy byl pstruh :) Nejlepší byl udělaný na páře s rýží u lake Ohau. Na další den jsme už dorazili do Aoraki Mount Cook village. Taková malá vesnička s hotelem Hermitage pod nejvyšší horou na NZ Mt. Cook (3754m.n.m.). Počasí se zdálo až do vesničky hezký, ale tady přeci jen jsou alpinské hory zadržující mračno. Zašli jsme tu na dvě krátké procházky. Jednu s názvem Kea point, kde jsme očekávali střetnutí s cheeky Kea což se nakonec nestalo. A druhou s vyhlídkou na ledovec Tasman glacier a ledovcový jezero pod ním. Když už jsme taky byli tady tak jsme se zastavili poptat na práci v místním hotelu Hermitage. Na recepci nám zavolali manažerku přes pokojské. Ta nám na rovinu řekla, že nás bere, ale že potřebuje vidět naše víza. Dohodli jsme se tedy na kontaktování až je obdržíme. Následující tři dny jsme cestovali už na zpět do Christchurchu. Po cestě jsme se zastavili už jen v městečku Lake Tekapo a další pár nevýrazných městečkách. Kousek za městečkem Geraldine jsme už zkoušeli volat na imigrační jak to vypadá s našimi vízy. Pani na telefonu mi řekla jen, že naše žádosti s pasy byli poslány do ČR :) ,protože bylo něco špatně. V tu chvíli jsem myslel na nejhorší. Nedalo se nic dělat. Bylo pátek odpoledne a tak jsme ještě naše cestování o dva dny protáhli tak, abychom byli v Christchurch v pondělí ráno na imigračním. Dva dni přemýšlení co je špatně, cestování mezi kopcema a rybaření v horských jezerech.
Míši úlovek. Pěkný ne na začátnečníka ne?
Zastávka u lososové farmy. Krmení.
Skákali pro žrádlo jak delfíni.
Oběd kousek od ledovcového jezeza pod Mt. Cook.
Ledovcové jezero. Tasman glacier.
Trocha radosti do života.
I Míša si jumpla.
Pod kopcem je vidět náš hotel.
Všechny ptáci na NZ se dají krmit. Přijdou si dost blízko.
Jaro je tu!
Po 14-ti dnech jsme se vynořili opět na imigračním a nevěřili by jste co jsme tam zjistili. Naše žádosti s pasy nakonec nebyli poslány do ČR, ale byli naštěstí u nich v office. Přiložili nám k tomu jen vysvětlení. Vyplnili jsme prý špatný formulář a nepřipojili jsme dvě pasové fotky. Nadával jsme jak špaček. Vždyť formuláře nám pomohla vybrat jejich kolegyně a úplnost vyplnění nám zkontroloval jiný jejich kolega. Naštěstí jsme přišli v čas. Další den bychom poplatek 100NZD museli platit znovu. Vyplnili jsme tedy správný formulář, připojili fotky a vyrazili dál cestovat. Nejbližší termín vyřízení byl opět 14 dní. Co se dalo dělat. Vyrazili jsme objevit Banks Peinsula což je polostrov hned za Christchurchem. Po 70km jsme dorazili na konec poloostrova do francouského historického mestečka Akaroa. Pár lidí nám o tomhle místě vyprávěli jak je to tu hezké. Nám to až tak překrásné nepřišlo. Prostě městečko ve francouském stylu, dlouhé molo s jachtami, obchůdky a kavárny. Mi jsme přespali pod majákem a druhý den jsme posnídali hezky na konci mola. Následující den jsme poobědvali o pár kilometrů dál u moře, navrátili jsme se do Christchurchu a začali hledat jednu německou hospůdku Hindenburg. V hospůdce prý pracuje jako kuchař jeden prima Čech, který každé sudé úterý vaří českou kuchyni pro českou komunitu. Hledání nám zabralo asi hoďku. Na konci hledání nás, ale čekalo zklamání. Hospůdka byla už dva dni zavřená. Oni totiž městský statici obcházejí po zemětřesení všechny stavby a kontrolují jejich stav. Spousta jích je zavřená a mezi nimi je i tahle hospůdka. Obešli jsme ještě otevřené hospůdky v okolí a ptali se na Františka (tak mu tady říkají Češi). Nikdo samo o takovém člověku nikdy neslyšel. On se totiž jmenuje Petr, což jsme zjistili až pár dní na to :). Jinak jsme se v Christchurch také setkali s našimi oblíbenci z Čech, Andrejkou a Ondrou. Ti měli jako mi dokončené cestování po jižní části jižního ostrova a chystali se další den na souostroví Tonga. Zašli jsme do parku, snědli pár německých klobásek a tradičně pokecali kde co jsme potkali hezkého.
Neobvyklá snídaně na konci mola na lavičkách.
Jiné molo v městečku Akaroa.
Royal duck s asi deseti malými.
Ondra a Andrejka v Chrisu v parku. Okolo tam jezdí gondoly s turisty.
Po rozloučení, ještě trošku frustrovaný ze zavřené hospůdky jsme nechtěli dál čekat v Christchurch a tak jsme vyrazili navštívit Norah a Ian do Renwicku, kde na nás čekal modem poslaný od Zuzky a Jardy. Setkání to bylo nadmíru příjemné. Pokecali jsme o Samoe, vyzvedli modem, vrátili zapomenuté klíče a půjčené boty do vody. Ian nás hrozně nadchnul na navštívení Papau New Guinea. On tam několik let žil a tak vyprávěl o všech možných zvířatech. Na závěr dodal, že bůh musel být zkouřený když tuhle část světa tvořil :). Nabídnuté přespání jsme zdvořile odmítli a jeli přespat na naše oblíbené rybářské místo u řeky. Druhý den ráno jsme zkontrolovali naše šance na práce na vinici a na jatkách. Jatka nevyšli a práce na vinici byli až za 14 dní. No nic, vyrazili jsme tedy navštívit naše staré známé do Motueka, kde jsme pracovali v sadu. Karl a Ange náš přivítali doma. Pokecali jsme o našem dobrodružném životě u kafe. S prací na sadu to byla stejná písnička.
Pták Tui u Karla na zahradě. Právě tam sál nektar z květů.
Práce začínají až za pár týdnů. V základu to pro nás znamenalo jediné, čekat na víza a do té doby objevovat neobjevené. Vzali jsme to tedy okružní cestou spět do Christchurch přes Murchison a termální lázně v Hanmer Springs. V Hanmer Springs jsme nakonec strávili dvě noci. Vykoupali se v asi deseti různých termálních jezírkách a vyšlápli na kopeček za městečkem. Cestování s možností se téměř všude připojit na internet bylo prima. Jediné co jsme museli bylo hledat místa se signálem (což na NZ není jednoduché) a stále dobíjet laptop. Následujících několik dní jsme strávili nudněji už v Christchurch. Obešli jsme pár pracovních agentůr, restaurací a hledali naše budoucí ubytování. Hodně času jsme trávili v knihovně u hlavního mola u pobřeží Christchurch. Německá hospůdka nám nedal spát. Jednoho dne jsme při návštěvě centra Christchurch zašli podívat se jestli na dveřích hospůdky nevisí nové informace. Byli jsme se opět poptat ve vedlejších hospůdkách už tedy na Petra. Slečna za barem moc toho o něm nevěděla, ale ochotně mi ukázala majitele té německé hospůdky Hágena, který se v tu chvilku naštěstí mihnu kolem. Hágen byl docela zaneprázdněný zařizováním October festu. Tahle slavnost byla tady na plánu ještě před zavřením hospůdky a tak jí zorganizovali na ulici mezi hospůdkami. Hágen mi dal číslo na Petra s tím, že ho tady můžu za dva dni potkat za grilem. Celý nadšený jsme tedy odložili cestování a vyčkali do slavnosti. Petra neboli jak mu tady Češi přezdívají Františka Dobrotu jsme opravdu na slavnosti potkali. Musíme říct, že se jedná o prima chlapa starého jako já. František na NZ žije už 6 let a domu se vrátit nehodlá. Dali jsme si pár německých pivek a klobásek. Potkali jsme tu dál ještě další dva Čechy. Leoše a Petru. Leoš dělá v Greymouth na bagru pro doly a Petra dělá myslím v grafickém studiu. Tihle lidi z české komunity tady žijou už spoustu let. Oba byli moc přátelský. Podle nich celá česká komunita v Christchurch je prima. Nikoho tu nezajímají takové malichernosti jako politika nebo kdo kolik bere peněz. V Austrálii tomu tak prý není. Jak jsme tak kecali tak Leoš mi dal kontakt na dva Čechy co v Christchurch podnikají ve stavebnictví. Po třetím pivku jsme se s nimi rozloučili a vydali se přes víkend do hor do vesničky Arthur´s Pass.
Hanmer Springs spa.
Spaní u Murchison´s old train station.
Bridge by Hanmer Springs.
Poslední Míši rybaření.
Tenhle spot jsme navštívili už tenkrát s Mončou, ale tentokrát jsme tu strávili krásné dva dny. Navštívili jsme Devil´s falls a užili si do sytosti místních cheeky Kea, který nám tu přistávali na střeše auta. Jednoho jsme i proti pravidlům nakrmili kiwi. Jsou tu opravdu tak cheeky (drzí), že plátky kiwi brali i z ruky. Když došlo kiwi tak zkoušeli ochutnat všechno co je na autě z gumy. Cestou na zpět do Christchurch jsme navštívili ještě jedno místo s hromadou pěkných kamenů blízko vesnice Castle Hill. Ten večer jsme přespali u Lake Lyndon blízko Perters Pass. Počasí se zdálo pořád pěkné. Nikde to nevypadalo na sněhovou vánici co nám slibovali. Ráno jsme se probudili a nestačili jsme se divit. Na autě ležela dvou centimetrová vrstva sněhu. Bylo to poprvé co jsme tu na NZ viděli pluhaře. Snídani jsme si radši jeli udělat trošku níž do městečka Sprigfield.
Začátek národního parku Artur´s Pass.
Devil´s Falls
Krmení Kea. Kiwi jim jelo.
První Kea nám přistála na autě.
Následovalo jí dalších pět :).
Tyhle Kea nenechají nic na pokoji.
Zkouší sežrat gumy od stěračů.
Gumu nad dveřmi.
Gumu na veřích a tak podobně.
Picture na Castle Hill.
Na celkem prostý krajině tyhle kameny vyčnívají na dálku.
Ranní probuzení do sněhu. Van to vzal bez problémů.
Zastávka ve Springfield o deset minut později.
V pondělí ráno jsme taky zavolali Liborovi co má stavební firmu v Christchurch. Ten mi řekl, že mě jasně bere, ale že hledá jen dělníky na stavbu. Dohodli jsme začátek na příští týden. Nám tedy nezbývalo nic jiného než vyčkat několik dní v bloody hell Christchurch. Práce pro Libora by asi byla v pohodě, ale pořád jsme si v hlavě přemílal radu od jednoho kluka z Veltrus. Ten mi říkal abychom nikdy na NZ nedělali pro Čechy. Zkontrolovali jsme tedy ještě pracovní nabídky na internetu. Navštívili jednu agenturu, kde by mě taky vzali a poslali životopis do jedné architektonické kanceláře. Jinak po několika volání na imigrační se nám podařilo dostat přímé číslo na úřednici co měla na starosti naše žádosti. Ta už byla vstřícnější. Za dva dni jsme měli zpátky pasy s prodlouženými vízy na další tři měsíce. Spadl nám kámen ze srdce. Zbývalo jen se rozhodnout kam vyrazit za prací. Renwick a vinice? Motueka a sady? Aoraki Mount Cook Village a Hotel hermitage nebo zůstat v Christchurch a pracovat na stavbě a dál hledat práci pro Míšu? Rozhodování nakonec bylo jednoduché. V arch office to vypadalo, že mě nevezmou. Zůstat v Chrisu a doufat, že něco najdeme pro Míšu se nám nechtělo. Pracovat na sadu nebo na vinici už taky nebylo co by jsme chtěli. Navíc se nám ozvala Linda (manažerka z Hermu) a nabídla nám práci už od pondělí. Dali jsme tomu volný průběh. Vyrazili jsme tedy do hotelu Hermitage s tím že se ještě uvidí co dál. Rozpůlili jsme si cestu (cca 400km) na dva dni. Přespali opět u Lake Opuha, druhý den poobědvali u Lake Tekapo a na večeři dorazili do Aoraki Mount Cook Village. Tady na nás už čekala smlouva a klíče od vašeho ubytování. Co na to říct. Tady je to prostě pohodička. Vařit už nemusíme a lidi jsou tady naprostý pohodáři.
Kostelík v městečku Lake Tekapo.
Mt. Cook z dálky. Tak takle to podobně vidíme poslední 3 měsíce každý den.
Ale o tom zase jindy v jiné story.
Sajonaro
Žádné komentáře:
Okomentovat