Indonésie – Jáva a Sumatra

… cesta za dobrodružstvím i … však se dočtete …

Prvních 14 dní v Indonésii se nám blíží ke konci a my se po příjezdu zpět na Bali připravovali na náš další přesun blíž k domovu. Připraveni z pročítání blogů ostatních lidí jsme koupili Indonésko-Anglický slovník, obrnili se na přesun mezi další odlišnější lidi a odlehčili batohy co se dalo. Na poštu v Kuta (Bali) jsme donesli dvě tašky (8kg) cetek/nepotřebných věcí a nechali to poslat. Pani na poště nám ukázala jak ze dvou rozbitých krabic a pytle (nejspíš od rýže) s trochou čalounického umu dokáže vytvořit balík. Doma to jistě ocení až to za 3 měsíce přijde :). Obešli jsme pár místních turistických agentur a koupili na druhý den dva lístky směr sousední ostrov Jáva do města Probolingo

Opět trocha omáčky než začnu. Jáva leží západně od Bali a jihovýchodně od Sumatry. Je centrem dění celý Indonésie, najdete tu největší města (včetně hlavního města Jakarty) a taky většinu indonéskýho průmyslu a obchodu. Víc než 130 milionů obyvatel dělá z Jávy nejlidnatější ostrov světa (60% obyvatel Indonésie), hustotu osídlení má větší než Holandsko.

Malý přehled největších ostrovů indonésie.

Cesta mini busem do Probolinga trvala včetně krátkého přesunu trajektem 10 hodin. Tady v Indonésii celkem krátký přesun. Náš minibus byl prvních pár hodin klimatizovaný a jinak vše bylo celkem OK. Při naší půlnoční zastávce na večeři se náš řidič na popud několika lidí z autobusu rozhodl klimatizaci ještě vylepšit. My jsme nechápali proč když nám vzadu fungovala dobře. Po půl hodince marného snažení opravit klimatizaci jedním šroubovákem a sadou stranových klíčů jsme zaslechli jak řidič a nějaký pomocník z cestujících přešli na domorodý způsob a začali do toho mlátit rukama. Nám bylo jasné, že to kluci opravovali až to pos… rozbili :). Další půl hodinky už jen zmatkovitě pobíhali okolo auta a hledali kde jen soudruzi z Japonska ukryli pojistkovou skřínku. Zkrátka nic nenašli a my po zbytek cesty jeli s otevřenými okénky což především trochu nachlazené Míše neudělalo vůbec dobře. Ráno nás náš řidič, co vůbec neuměl anglicky, vyhodil v Probolingu u jeho známého co má cestovní agenturu. Ten nám jako tradičně v Indonésii ochotně nabídl zajištění celého našeho výletu na Bromo. Stejně ochotně jsme mu poděkovali se slovy: Umíme si to zařídit sami 3x levněji. Tedy z cesty po Indonésii první cestovatelská rada: Místním se tu nedá vůbec věřit a cena čehokoliv se musí několikrát smlouvat. Dá se každá cena dělit třemi nebo čtyřmi, aby se člověk dostal na reálnou cenu. Malé zapadlé město Probolingo jsme měli v plánu opustit co nejdříve. Naším cílen dne bylo dorazit k jednomu z nejprofláklejších vulkánů Indonésie a to Bromo. Dostat se do 46km vzdálené turisty vyhledávané vesničky Cemoro Lawang se zdál být problém. Vesnička leží vysoko v horách a cesta neumožňuje jízdu velkým autobusům. O pár dní později jsme vydedukovali, že nic takového jako velký autobus po Indonésii běžně nejezdí. V Probolingu jsme očividně byli jediný bílí turisti na míle daleko. Všichni by si nás i rádi vyfotili kdyby měli čím. Většinou mají jen nový skůtr Honda nebo Yamaha a skromný barák. Probolingo a celá tahle oblast těží z Broma a turismu okolo něj. Taxikáři, motorkáři a majitelé dodávek nás na místním autobusáku naháněli s nabídkou svezení do Cemoro Lawang. Samo za turistickou cenu. Šli na nás s dobrou taktikou. Vyslechli jsme si pár básniček jak tam nic nejezdí. Mi je všechny nejprve laskavě a potom už po jejich odmítli. Nechali nás 2 hodinky vycukat a pak nám čistě náhodou nabídli taxi už se dvěma pasažéry. Odjezd prakticky hned a za poloviční cenu taxi. To byla první naše chyba na Jávě. Zaplatili jsme jím požadovanou cenu a oni nás naložili do 40 let staré dodávky. Po 5 minutách jízdy k nám přistoupilo 8 místních babiček s pytli rýže, košíky zeleniny atd. Ty samo platili 10x méně :). Po hodince a půl nepřetržité cesty po kopce jsme dorazili do naší horský vesničky Cemoro Lawang.

Vesnička v nadmořské výšce 2200 m.n.m. se již okolo druhé odpoledne zahalí do mraku.

Vesnička leží na okraji obřího kráteru vulkánu Gunung Tengger (ten má v průměru 8-10km) v nadmořské výšce cca 2200m.n.m. V tomhle kráteru vyrostli kdysi další 3 vulkány. Gunung Batok (2440m.n.m.), Bromo (2392m.n.m.) a Kursi (2400m.n.m.). Mimo jiné v tomto Bromo-Tengger národním parku i další dva vulkány. Gunung Pennanjakan (2770m.n.m.) na který každý ráno před východem slunce (4 až 6 brzo ráno) proudí desítky turistů a vulkán Gunung Semeru (3676m.n.m.) na který všichni mají namířené foťáky. Při rozbřesku se všem naskytne krásný pohled na nevšední scenérii. Prý jednu z nejhezčích na světě. Osvícené sopky a mračný opar okolo nich se zdá být pro mnoho turistů úžasná podívaná. Místní si na přísun turistů rychle zvykli. Mimo pečlivého pěstování zeleniny na strmých, úrodných polích nabízejí všemožné služby.

Gunung Tengger vulkán s ostatními vulkáný uvnitř kráteru.

Opravdu jeden z nejhezčích pohledů do krajiny. V nadmořký výšce 2700 m.n.m. jsem v sandálích a kraťasích trochu klepal kosu. Ale stálo to za to. Doporučuju sbalit batoh, dát v práci výpověď a vyrazit sem na pár týdnů relaxovat od evropskýho stresu :)

Líný turisti se na vyhlídkový bod se nechávají odvézt kolony džípů nebo, jen na motorce. Ostatní (těch je málo) jako já to zvládnou od hotelu po svých za 1,5 hodky. Trochu stoupák, ale s trochou odhodlání a baterkou se nechá jít. Už ve vesničce je přes den poněkud zima a ráno na vrcholku vyhlídkového bodu pořádně přituhuje. Čepice, rukavice, kalhoty a bunda nejsou k zahození. Jen škoda že jsem s toho nic nemě l:-) v batohu. Míša tuhle podívanou vynechala. Byla trochu nachlazená a vstávat kvůli tomu za tmy se jí nechtělo. Ono si tam jenom vyšlápnout v žabkách, bez pořádného oblečení by jí neudělalo dobře.

Tyhle toyoty vozí ty chromější a obtloustlejší turisty o těch 500 metrů víš.

Mezi bod při výstupu na view point.

Cestu lemují políčka s moc hezkou cibulí a jinou zelenou.

V dálce je už vidět můj výchozí bod. Vesnička na úpatí kráteru. Cca 200 metrů sráz dolu.

Místní farmáři žijí skromně.

Barák o čtyřech stěnách, políčko zeleniny a motorka - základ indonézana. 

Vykopávání brambor. Moc jích tu ale neměli.

 Okolo poledne jsme zašli na oběd do blízkého Warung (malá restaurace). Tady jsme si náhodou uvědomili, že proběhla změna času oproti Bali (– 1 hodina). Já jsem tedy nevstával ve čtyři ale ve tři hodiny ráno. Tak proto se mi zdálo, že jsem měl spoustu času a turisti nikde :-)

Odpoledne jsme se už jen flákali, užívali horského sluníčka, neobvykle čistého vzduchu (to není všude v přelidněný Indonésii) a čekali na nás transport zpět do Probolinga. Ve 3 hodky pro nás přijela asi 40 let stará oprejskaná dodávka. Čekal nás jeden z vrcholných zážitků třetího světa. Jízda v přeplněné dodávce pro 12 lidí. Zdejší řidiči pravděpodobně i majitelé těchto aut (minibusů) neznají slovo PLNÝ. A tak cestou stavěli každému co se zdá být cestující až nás jelo nekecám 26. Čtyři na střeše, jeden vlál na schůdkách z boku a zbytek uvnitř plus pár krosen turistů a košíků se zeleninou. Co jsme slyšeli tak mohlo být ještě hůř. :)

Jinak v Cemoro Lawang jsme potkali náhodou dva Čechy, Petra a Ivu se kterými jsme si prima pokecali. V Probolingu jsme pojedli večeři v dalším Warung kde obsluha neuměla a ni slovo anglicky a vyčkali na náš skoro luxusní minibus. Cesta z Probolingu do Yoyakarty (neboli zkráceně Jogjy) zabrala 8 hodin. Tam jsme dorazili brzo ráno, ještě před hulákáním mešit. Nechali jsme se vyhodit blízko vlakového nádraží v ulici Malioboro. Z průvodce a od Petra a Ivy jsme věděli, kde hledat levnější Losmeny (Indonésky guesthouse). Na jeden (UTAR losmen) jsme si počkali do rána. Ubytování opět skromné se snídaní a wifi internetem. Jinak Jogja leží uprostřed Jávi, má cca půl milionu obyvatel a uvádějí ho v průvodci jako centrum umění ale hlavně jako dobrou základnu pro navštívení okolních míst. Nás lákalo nejvíc navštívení dvou chrámů. Největšího buddhistického chrámu jižní polokoule Borobudur a Hinduistického chrámu Prambanan. Po kalkulaci zbylých dnů v Indonésii, jsme se rozhodli tu zůstat jen 2 noci. Půjčili jsme si tu skútr a první odpoledne vyrazili do bližšího  (17km) chrámu Prambanan. Už po pěti minutách jízdy , jsme si uvědomili jaké to bude šílené dobrodružství. Tisíce motorek, pravidla a ukazatel žádný. Orientovat se podle kreslený free turistických mapy a lidí co neuměli slovo anglicky je zážitek k nezaplacení. Uvedu příklad pro pobavení. V mapě byla hlavní cesta kreslena stále rovně a tak když jsme dorazili na „T“ křižovatku, zastavili jsme u nejbližšího stánku a poptali jsem se jednoduše. "Di mana Prambanan" neboli Kudy do Prambanan po jejich :). Slečna ukázala nejprve zpět a do leva. To se mi nezdálo být dobře. Zeptal jsem se jí tedy jestli to náhodou není na druhou stranu. Slečna pokývala hlavou a ukázala přesně obráceně. Rovně a doprava :).

Pro ukázku přikládám mapu podle které mě Míša navigovala. Uznejte, že naše orientace musema být bezvadná :) Míši navigace v mobilu tu nějak nechtěla fungovat.

Když jsme po půl hodině motocyklového závodu dorazili k chrámu byli jsme radostí bez sebe. Zaplatili jsme parkovné (3000 rupií) a vstupný do chrámového komplexu (137000 rupií/os) a šli okouknout tu chloubu. Prambanan komplex byl postaven okolo roku 832 n.l. Jedná se o soubor několika větších chrámů a více jak 200 malých. Byl několikrát poničený zemětřesením nebo blízkou a jednou z nejaktivnějších sopek světa Mt. Merapi. Dneska je k vidění asi 8 hlavních chrámů a ruiny (hromady kamení) z těch ostatních. Největší z nich SHIVA měří 47m na výšku a tak není divu, že po posledním zemětřesení je ve špatném stavu a pro veřejnost uzavřen. Popravdě chrámy jsou zvenčí moc hezky zdobený reliéfy, ale uvnitř téměř nic není. Pro nás bylo moc hezký to tu navštívit, ale očekávali jsme větší údiv nad něčím takovým co nikdo jen tak nemůže vidět na vlastní oči.

Prambanan chrámový komplex patří pod UNESCO.

Detail reliéfů na jedné z hlavních věží. Je vidět, že tuhle památku již několikrát skládali dohromady po serii zemětřesení.

Největší z nich SHIVA měří 47m.

Při návštěvě komplexu jsme měli jednu studentku jako průvodkyni. Ta nám ochotně vyprávěla co jednotlivé výjevy znamenají.

Druhý z nejzachovalejších chrámů Prambananu.

Poslední z chrámů. Každý má svůj název, ale ty si po roce a půl už nepamatuju.

Po cestě zpět jsme se zastavili i na náš první Mc a následně úspěšně našli cestu zpět k našemu losmenu.

Druhý den v Jogye jsme po snídani naskočili opět na nás skútr a vyrazili z města. V plánu dne bylo navštívit druhou a patrně nejlepší stavbu Indonésie monument Borobudur. Ten leží cca 40 km severně od města. Píšu od města, ale ostrov Jáva je tak zalidněn až se zdá, že jsme město nikdy neopustili. Až na pár rýžových polí jsou všude baráky podél silnice. Cedule označující začátek a konec města/vesnice tu neexistují. Nepřetržitá zástavba má i své dobré stránky. Jako když jsme si to tak štrádovali směr Borobudur a mě se zdálo, že jedem po prázdný pneumatice. Hned jsme zastavil a náhodou 5 metrů od nás byl servis :). Kluci neměli do čeho píchnout a tak se hned pustili do výměny děravý duše. Nová duše plus práce koštovalo 60 kaček :). Za 5 minut bylo hotovo a my mohli jedst dál. Jiný případ výhody stánků u silnice bylo když nám došel benzín. Stánky s benzínem jsou taková Indonéská kuriozita. Mají tu jen jeden řetězec benzínek (státní společnost). Benzín kdekoliv v Indonésii stojí přesně 4500rupií/litr, ale benzínek je poskromnu. Místní to vyřešili prodávání benzínu ve vlastních stánkách rozlitý po litrech ve flaškách. Stánky jsou každých pár metrů. Což se nám dvakrát vyplatilo když nám přesně u nich došel benzín. Sice o korunu dražší, ale při ceně 10kč/litr to nikdo neřeší (ani já ne).

Jinak cestu k Borobudur jsme kupodivu zvládli bez problémů a bloudění. Když jsme dorazili do stejnojmenné vesničky pocítili jsme jaké je pěkné vedro (cca 32°C ve stínu). Já si radši koupil tradiční farmářský klobouček upletený z bambusu. Míša si navlékla saron (tradiční šátek) přes hlavu, ale splynout s místníma se nám nepodařilo :) ba naopak. Ostraha nás automaticky poslala k okénku pro bohaté turisty. Vstupný pro turisty 15USD a pro Indonésany 1,5USD.
 Po zaplacení nás ještě do vybavili tradičním šátkem okolo pasu (asi se jím zdálo, že dostatečně neplaveme ve vlastním potu :) a vpustili dál. Borobudur je největší buddhistický monument na jižní polokouli a největší turistický lákadlo Jávy. Byl postavený na konci 8. století. Jedná se o pětistupňovou pyramidu se snad tisícovkou soch budhy. Každé patro je zdobeno reliéfy vyprávějící jakýsi příběh. Budhisti si to každý rok vyšlapují patro po patru ve směru hodinových ručiček až na vrchol monumentu – tvz. Cesta očištění. Taková procházka okolo je prý cca 5km dlouhá a tak jsme si to radši pěkně zkrátili jako ostatní. Ono Borobudur je postavený z lávových kamenů (šedočerné barvy) a ty za slunečného dne topí jak kachle. Do toho pekelné sluníčko a hordy místních studentek natěšených nás vyzpovídat nebo jen se s námi vyfotit. Po prvních sto fotkách jsme se museli už schovávat :).

Borobudur

Šátek okolo pasu a tradiční klobouk mi stejně nepomohl splinout.

Reliéfy lemující všechny stěny pěti pater vyprávějící jeden příběh.

Zahalená Míša po chvilce neměla chuť se pohybovat na sluníčku.

A byla moc ráda, že se se mnou může vyfotit :)

Další zajímavostí Borobudur je jeho obnova. Borobudur byl pár let po dokončení opuštěna a víc jak tisíc let nechán svému osudu. V roce 1973 spadl pod UNESCO a ty ho vyzvedli z podmáčeného kopce. Tedy kámen po kameni přesunuli celý monument na nové betonové základy. Prý to stálo 21 mil. Dolarů.

Nejznámější prvky Borobudur jsou tyhle obrácené zvony se sedícím budhou uvnitř na vrchní plošině pyramidy. Nejhezčí při rozbřesku.

Pózování pro místní turisty co si myslí, že ty co jsou bílí jsou rockové nebo holywoodské hvězdy. Už víme jak moc mají ty hvězdy radost když se nemůžou zbavit fanynek :)

Každá ze stran chrámu má schodiště až na horu.

Budhů je zde požehnaně.

Strávili jsme tu asi dvě hodinky a nebylo to špatný. Udělali jsme pár hezkých fotek a vyrazili zpět. Pro oběd jsme zvolili jednu z pidi místních restaurací. Holky uvnitř neuměli ani slovo anglicky. Objednali jsme si naslepo jedno ze třech jídel z celého jídelníčku. Kupodivu dobrá nudlová polévka s knedlíčky a cosi neidentifikovatelného :) Než jsme dorazili zpět do Jogji absolvovali jsme jízdu v místním slejváku. Ještě, že jsme měli pláštěnky a bylo přes 30°C. I tak jsme byli prima mokrý. Odpoledne se nám už nechtělo něco dělat. Prošli jsme se po vyhlášené Malioboro, kde jsou stovky stánků se vším možným. Jeden týpek nás odchytil a pozval nás na trochu kultury. Ukázal nám techniku jak místní tvoří obrazy tvz. Batiky. Moc prima to vidět, ale na konci nám jako obvykle nabízel něco k prodeji. My jsme mu opět slušně říkali jak si nehodláme koupit jednu z jeho batik (obraz na bavlněném plátně) za 200 dolarů. Marná snaha. Uvědomili jsme si, že pro Indonésany bílí turista automaticky znamená být pohádkově bohatý (tisíc dolarů je nic). Trochu jsme ne ně dostali averzi.

Tedy druhá cestovatelská rada: mluvit anglicky jen když to potřebujete. Zásadně nereagovat na pozdrav a otázky typu „Jak se máš, Odkud jsi, Kam jedeš atd. Prakticky předstírat, že anglicky neumíte a nerozumíte. Místní bez tak nezajímáte. Zajímají je jen vaše peníze a tohle je jen obchodní trik k navázání komunikace a první krok jak z vás ty peníze dostat :).

Ale ne. Možná jsem to přehnal. Tohle se týká jen cestovatelů co hlídají svůj rozpočet a nechtějí plnit své krosny cetkami. Turisté na týdenní dovolené s tisíci dolary se to netýká :). Náš poslední den v Jogjy jsem zajeli ještě na skútru okouknout slavnostní tance v sultánském paláci. Palác nic moc, tance celkem hezký.

Hezky nazdobené tanečnice a tradiční hudba. 

Zdejší saltánství bylo kdysi jedno z nejbohatších z celého okolí. Do dneška Jogja je centrem obchodu a kultury na Jávě kam jezdí i bohatší Indonésani z daleka.

V poledne jsme vrátili skútr a vzali bicak na ptačí trh. Bicak je místní levný povoz. Kolo s velkou zastřešenou přední sedačkou. Tu naší poháněl snad 70-letý děda. Míše ho bylo místy líto. Mě pak taky, když to bylo do kopce a on nás musel chvíli tlačit. Bylo to asi tvrdě vydělaných 80 kč :-)

Jinak ptačí trh byl super, tisíce ptáků, pár štěňat, koček, ještěrů, hadů, opic a veverek. Asi by se tu dalo dohodnout koupit cokoliv možná i slona:-)

Rykšáci čekají na rito. Někdy mi připadalo že v tom snad i bydlí.

Ptačí trh.

Štěňata na prodej. Míša byla opět ve svém živlu.

Obarvená dvoudenní kuřata? No jasně :)

Nikde jsem tu nepopsal jak místní v Jogje jsou ulítlí na chování ptáků. V našem ubytování jich majitel měl po guesthousu asi 8 klecí. Ráno je vždycky přinesl a pověsil. Je to zřejmě místní záliba zakotvená z historie sultánství. Musím uznat, že všechny byli moc pěkný a krásně zpívali.

Sova i ježek albín byly hojně k vidění.

S časovou rezervou jsme se vrátili do našeho hotelu a vyčkávali na autobus do Jakarty. Už první den jsme si koupili lístky na další dálkový minibus a lístky na letadlo Jakarta – Medan (sumatra).  Ještě v pět odpoledne jsme netušili jak stresující den nás čeká ….

Tedy třetí cestovatelské pravidlo v Indonésii : Nevěř místním ani pozdrav natož větu „ vše je OK “:-) Umí lhát s kamennou tváří. Stejně tak náš prodejce lístků na autobus, který mě ujišťoval, že zpoždění je běžné a ani náhodou neudělali chybu při objednávání minibusu. Na to následoval jeden přesun na zaplivané noční autobusové nádraží, půl hodina čekání, rozčilování, dohadování, jízda zpět z autobusáku na vlakové nádraží, dohadování lístků a stres. Ikdyž to nakonec dopadlo dobře a my jeli 8 hodin celkem hezkým vlakem. Nikomu bych to nepřál zažít. Do Jakarty jsme dorazili brzo ráno. Lidi tam už uměli trochu anglicky a tak nám bez problémů ukázali autobus na letiště, kde jsme měli 5 hodin času. Pojedli jsme nejhorší jídlo v Indonésii a pokecali s jedním Indonésanem žijícím 7 let v Austrálii. Ten nám sám řekl, ať je z Indonésie tak místní lidi a celý systém nemá rád. Z Jakarty jsme místní nízkonákladovou leteckou společností LionAir přeletěli na největší ostrov Indonésie a to Sumatra do města Medan.

Sumatra je šestej největší ostrov světa. Na dýlku měří přes 1.700 kiláků, širokej je asi 400 km. Podél západního pobřeží se vypíná vysoký a strmý horský pásmo, na východě jsou převážně bažiny. Rovník rozděluje ostrov na skoro přesný půlky. Rozsáhlý plochy původních sumaterskejch lesů už musely ustoupit plantážim, furt je ale Sumatra z velký části pokrytá deštnym pralesem, kterej je domovem spousty vzácnejch a ohroženejch zvířat, např. dvourohýho nosorožce, sumaterskýho tygra nebo slona indickýho.

 Medan leží na severovýchodě Sumatry a popravdě je to pro turisty jen tranzitní město bez zajímavostí či přírodních krás. Na letišti nás přivítalo zase o něco teplejší počasí a vlhkost (blíž k rovníku). Vzali jsme taxi na místní autobusák, dohodli jsme cenu jednoho z nejhorších minibusů v Indonésii a vyrazili na víc jak dvouhodinovou (80km) cestu do vesnice Bukit lawang. Tedy vyhlášená vesnice blízko národního parku Gunung Leuser, kde je jedno ze dvou míst na světě s výskytem orangutanů ve volný přírodě. Jízda autobusem opět zajímavá. Autobus plný až po střechu. Na střeše seděli 3 kluci bez jakékoliv podpory. Se stylem jízdy řidiče se doteď divím jak se tam udrželi. Schopnosti řidiče jsou nepopsatelný. Brzda, plyn, rychlá myška a klakson každé 2 vteřiny, tak tomu bylo víc jak 2 hodiny.

Malá vesnička Bukit Lawang. Tenhle most je prý důsledek vlády investovat peníze do rozvoje. Stejně tak jako výstavba velkého podniku na lisování palmového oleje. Greepeace nejsou moc rádi z vývoje zdejšího olejového průmyslu. Ten zapříčiňuje kácení pralesa a pěstování palmových plantáží a tím spojeným úbytkem přirozeného prostředí pro orangutány a tygry sumatésrké.

Sušení prádla jak jinak než na střeše na sluníčku.

My jsme byli z toho pěkně otrávený ono 24 hodin na cestě nás pěkně unavilo. Míšu v autobuse něco pěkně pokousalo. Nejspíš malý paraziti typu čmelíci. Já seděl hned vedle a nic. Míša měla víc jak 100 kousanců. Tady se nám hodil fenistil a ditiaden co jsme celou dobu vozili sebou. Už v autobuse se k nám přifařil jeden z místních a hned nám nabízel ochotně pomoc při hledání ubytování a túry v džungli (1den = 25euro/os). Ubytování jsme měli fajn a nejlevnější z celé naší cesty po Indonésii (50 tis rupií/noc). Jeho několikadenní túru džunglí jsme odmítli. Jednak jsme neměli oblečení do džungle ani chuť se potácet zpocený z kopce do kopce, ale hlavně jsme nechtěli podporovat tenhle špinavý business.

Malá vsuvka na vysvětlenou. Normální místní si běžně mnohem těžší prací vydělávají 30-50tis rupií denně (kvalitní zedník 50tis rup., recepční 30tis rup., atd). Osobně mi přijde nefér, když tyhle typové rádi kasírují 600tis rupií za dvě osoby na pár hodin se slovy to jsou naše pravidla. Vím, že si při čtení tohoto článku musíte kroutit hlavou. Z Čech se to může zdát absurdní. Co to je 25euro, ale každý kdo je v tom podpoří jen kazí cenu pro ostatní a hlavně dělá velký rozdíly mezi lidmi. Už známe jak dokáže turismus změnit fajn skromný lidí na náladový obchodníky.

Příklad pracovitého Indonézana. Tenhle s tričkem HULK nese pytel cementu co si před chvilkou sem přivezl na motorce. Teda na motorku jích dal hned několik :)

Ve vesničce jsme nakonec strávili 3 dny. Celkem hezky jsme si tu odpočinuly. Míša si vyléčila kousance a při tom horku neodmítla mou nabídku sjíždění řeky na duši od nákladáku :-)

Tohle je místní speciální atrakce. Vesničkou protéká téměř čistá horská řeka, s mnoha peřeji a zákruty. za 10 000 rupií jsme si půjčili na den větší duši s výpletem uvnitř a dvakrát sjeli kus řeky. Při teplotě 30°C uprostřed džungle je to nejlepší co dělat.

Duše z náklaďáku. Když jsem ji vracel tak určitě přibyla nějaká další záplata.

Samozřejmě jsme chtěli vidět, i ty oranžový opičáky a tak jsme druhého dne zaplatili 20 000 rupií/os za možnost vidět krmení orangutánů v Rehabilitation centru. I když nás místní od toho odrazovali (nejspíš jedna ruka s průvodci) viděli jsem asi 2 samce a 5 samic. Z toho 3 měli na sobě přisátá vykulená mláďata. Orangutani jsou prý nebezpečný (3x silnější než člověk). Mě přišly roztomilý, dokonce jedna okolo nás prošla ve vzdálenosti půl metru a nic. Mimo orangutanů jsme viděli spoustu makaků a opičáky s jménem Thomas Nose.

Orangutaní mamina s mimčem.

Jeden ze samců. Jinak slovo ORANGUTAN je z indonéštiny (bahasi).

Na místní strážce už jsou trochu zvyklí.

Možná jsem tu nenapsal, že tahle stanice vznikla v důsledku navrácení orangutanů o lidí zpět do džungle. Ty se v Indonésii před mnoha lety zakázalo chovat v domácnostech.

Jinak v džungli žijí mimo jiné i divoký tygři a sloni. Posledního dne jsme u nás v restauraci potkali skupinku holek z Čech, hodili jsme s nimi řeč u pivka. Holky jsou z cestovky a dělaly průzkum terénu pro zapojení Sumatry do jejich nabídky. Jedna z nich Gábina je indonéská spojka a žije na Bali, ostatní žijí v Praze. Jméno cestovou nevíme, holky ho tajili. Jinak pěkné zpestření posledního večera, pivko, český pokec a živá hudba. Co podle jednoho amíka z Havaje, zpěv neměl nic společného s angličtinou, jinak ale hezký :-)

Skoro bych zapomněl na Moniku, další Češku v lokále, ta žije na Bali 10 let a pověděla nám mnoho o mentalitě Indonésanů. Prý nejsou chudý, jen tak vypadají. Prý nejsou líný jen mají na všechno svůj systém, který ostatní nechápou. Pro příklad uvedu stavební míchačku z naší vesnice. Viděl jsem jí obsluhovat zhruba 5-6 lidí (u nás by stačil jeden člověk). Sebrat jim prý jednu osobu tak se barák nikdy nepostaví :). V předvečer opuštění vesničky jsme se s Monikou domluvili na společné cestě k Lake Toba. Říkal jsem si, že to tu přeci jen zná lépe a nám to ušetří nervy při hledání navazujících autobusů a dohadování jejich cen. Ráno po snídani jsme viděli Moniku a říkali si jak bude všechno OK, ale chyba lávky. Monika nás tak trochu po Indonésky vypekla. Jela turistickým minibusem zatím co my běžným starým oprejskaným.  Měl jsem na ni chvíli vztek když jsem jí viděl míjet v autě s jejím Indonéským průvodcem (přítelem). Mohla alespoň něco kváknout, my bychom to pochopili. No nic chybami se člověk učí. My si tedy dopřáli 3 hodinovou cestu k prasknutí narvaným minibusem. Následně hodinku v Medanu jízdu v dodávce nazývající veřejný autobus. Zakončili jsme to 5 hodinovou jízdou v jednom z nejhorších, nejšpinavějších autobusech plný kouřících místních lidí. Dnes mi to už přijde OK, ale tehdy mi Míša hodně nadávala. Proč my nevzali ten hezký nový minibus. Pointa byla opět v penězích, minibus stál 150 000 rupií/os, a naše dobrodružná cesta 50 000 rupií/os. Což znamená úsporu peněz za ubytování na 3 dny v hotelu na Lake toba pro dva lidi. jinak kdo plánuje cestu sebetrýznění a poznávání nejdivočejší Indonésie ať jede na Sumatru :-)

Odpoledne toho dne, jsme přijeli právě včas. Poslední loď na ostrov Pulau Samosir ležící uprostřed Lake Toba měla před vyplutím. Nasedli jsme, zaplatili 7000 rupuí/os a klidnou plavbou vyrazili směr k našemu nejklidnějšímu místu Sumatry. Už na lodi nám místní kluci nabízeli ubytování, ale my si to jako obvykle prvně okoukli na porovnání. Nakonec jsme zůstali v Samosir Cottage. Což se ukázalo jako nejlepší volba. Celkem hezký pokoje , výhled, balkon, internet a padesát metru ke koupání v moc hezkým jezeru. Jezero je v prastarým gigantickým kráteru sopky (největší kráter v jihovýchodní ásii) a měří napříč 100 km. Náš ostrůvek uprostřed jezera měří 15 x 40 km. Dá se při trošce odhodlání za jeden den object. Píšu s trochou odhodlání neboť při další naší expedici na skútru jsme okusili místní neudržované silnice. Jsou to asfaltky zasypané větším kamením s vyjetými dvěma pruhy pro motorku.

Návštěna blízkého tržiště. Koupili jsme tu trs banánů, meloun a nějaké cetky. Samozřejmě že jsme tu byli jediný turisti.

Prodej místní čerstvých ryb z jezera.

Jediná cesta okolo ostrova lemovaná políčky s rýží.

Tradiční stavění a tvar střech pro střední Sumatru. V městě Bukitingi blíž rovníku to mají dotažené až do tvaru bůvolích rohů. 

Míša a náš skútr.

fotka toho jak si místní dokážou naložit skútr.

ááá lepení duše. Opět jsme píchli. jen nejbližší mototechna byla docela daleko a já už byl docela naštvaný z tlačení skútru. Alespoň jsem viděl techniku lepení od místních domorodců. Zalepil to za cca 35 kaček.

Ukázka zpracování rýže místních přez ulici naší restauračky.

Nabídka naší restaurace. Takhle to vypadá na Sumatře téměř všude. Člověk se nesmí bát :)

 Jinak na ostrově není co dělat, jen relaxovat, plavat a pozorovat místní domorodce při sklízení rýže. Na ostrově vládne křesťanství a tak nás ráno nebudil žádné kvílení z mešity :-). Potkali jsme tu „svatého“ muže z kanady jménem Jameson. Ten nám mimo jeho vyprávění z bible (nevím proč) taky pověděl něco o místních. On tu mimochodem na ostrově bydlel 1 rok a tak více chápe jejich žití. Pracují tu prý 12 hodin denně 7 dní v týdnu za 30tis. rupií za den a tudíž je moc netrápí co si turista myslí nebo co je pro ně důležité. Nám to znělo jako výmluva jejich neochoty se o něco zajímat :). Na ostrově jsme zůstali 3 noci. V předvečer naše dalšího cestování jsme měli možnost shlédnout taneční vystoupení s živou hudbou. S lidmi u stolu jsme se shodli, že trojice zpěváků vypadali jak vystřižení z Mexické riviéry. Chyběli už jen ty sombréra.

Zpěváci večerního vystoupení.

Jinak Lake Toba je absolutně nejpohodovější místo Sumatry. Né nadarmo sem jezdí i místní na dovolenou (prý i jedna známá česká zpěvačka).

Pobřeří ostrova u přístavu lemují hotely všech cenových relací. Poslední informace nazávěr Lake Toba je 905 m.n.m. a tak tu pro nás bylo prakticky dokonalé podnebí. Něco jako v létě v ČR. Žádný přehnaný vlhko a vedro.

Nám se čas do odletu z Indonésie krátil a tak jsme plánovali poslední a nejdelší přesun. Tentokrát na střední Sumatru do města Padang. Když jsem před dvěma měsíci kupoval naše letenky z Indonésie. Myslel jsem si jak bude prima přejedst rovník po zemi. Opět malá chybička :). Opustili jsme náš paradise na Lake Toba a koupili si lístky na cestu hrůzy do Padang. Co jsem četl a slyšel, tak jsme se měli na co připravovat. Autobus jede cca 18 hodin (cca 400km) po cestách i bez asfaltu. Všichni uvnitř kouří, polovina zvrací a následně tlačí autobus uvízlí v bahně :). To se nám nakonec nestalo :). Nikdo nezvracel, kouřilo jen pár a mi s autobusem nezapadli. Stejně jeden z nejhorších zážitků. Po obědě jsme dorazili do Padang. Celý vyčerpaný a hladový. Venku bylo pěkný rovníkový dusno. Tady už nikdo neuměl anglicky a to nám docvaklo po hodině jízdy v tzv. veřejným autobusu. Řidič ve vytuněný 40let starý dodávce s pidi volantem odpovídal na všechny naše otázky jen OK :). Celou tří hodinovou story hledání cenově odpovídajícímu ubytování pro klid duše zkrátím. Zůstali jsme nakonec v Brigitte House za dvojnásobnou cenu než v hotelu na Bali nebo Gili T. Padang je špinavá díra světa a doporučujeme sem ani nejezdit. Vedlejší město Bukittingi je prý lepší. Leží sice přímo na rovníku, ale v chladnější horské oblasti s výhledy na okolní sopky. Bukittingi je oblíbená destinace turistů z Malajsie. My jsme do Padang jeli prakticky jen kvůli letišti. Místní pláže a moře špinavostí odrazují i místní od navštívení. A to je co říct :).

Poslední Indonéský den jsme strávili nabíráním energie na další cestování pro změnu sledování DVD v našem klimatizovaném pokoji. Brzo ráno jsme posnídali tousty a pro jistotu taxikem se vydali na letiště.

Tím končí naše dobrodružství v Indonésii, navždy si budeme pamatovat naše krásné zážitky a i pekelné chvíle.

Opět shrnutí a pár rad na závěr:

Indonésie je země mnoha kultur a náboženství. Plná lidí co jsou rádi za návštěvu i plná hajzlíků co hlavně bílý vidí jak chodící bankovky :). Zemně odpadků, ale i exotické krajiny. Doporučujeme před cestou zvážit + a -, přečíst si co se dá, připravit si lepší plán než jsme měli my a hlavně se připravit na cestování v zemi s mentalitou lidí připomínající Indii :).

Teď se flákáme po Malajsii, ale o tom zase příště.