První track (čti trek), vaření a zase práce

Asi největším lákadle na Novém Zélandu je bezesporu krásná příroda, která je tu všude okolo nás. Mi jsme si hned po prvním pracovním týdnu naplánovali náš první výlet. Což taky dělat na farmě u karavanu když jsou okolo jen samé sady jabloní. Plán byl jasný. Ráno vstát, nasnídat se, zajedst do internet kaffe si pokecat s rodiči přes skipe, udělat velký týdenní nákup v PakńSave (místní nejlevnější supermarket) a pak vyrazit na nebližší track. Trošku jsme to časově nezvládli a tak jsme dorazili z nákupu na farmu před třetí celý hladový. Shodli jsme se, že bude nejlepší track odložit na neděli. Přeci jenom v novinách slibovali na neděli lepší počasí (22° slunečno). K obědu jsme si tradičně dali špagety se sýrem a kečupem (zdejší používají spíše výraz Tomato sauce). Tady bych rád názorně uvedl ceny jídla, aby bylo vidět, že pokrm ŠPAGETY je zde asi jedno z nejlevnějších jídel. Balení špaget 500g stojí 1NZD, 1kg sýra v akci 6NZD a 1 litr kečupu 2,8NZD (jde sice o nejlevnější kečup, ale chuťově jsou zde všechny hrozné neboť chuť degraduje přísadou hřebíčku). Ale dost už o obědu. Lepší byl štrúdl po obědě do kterého se pustila Míša. Ohodnotil bych ho známkou 2 (jako ve škole) napoprvé nebyl špatný a dal se dokonce i jíst : ). Následovalo dlouhé lelkování a zabíjení nudy vymýšlením co se dá udělat za jídlo z nakoupených surovin. Koupili jsme 5kg rýže, 10kg brambor, 2kg hovězího, 1kg kuřete, 2l mléka, 30 vajec, 10 balení trustového chleba, 3l vína (každá žena jedno balení), 3 balíčky kolínek, 2 balíčky vrtulí, zeleninu a pak co koho napadlo. Nechali jsme na nákupu oba páry cca 100NZD. Už jsme vařili rizoto, guláš, kuřecí polévku, obalovaný květák, květák na mozeček, houbovou mýchanici a podobně. Ikdyž pracujeme a peníze se hromadí na účtech nenecháváme nic náhodě a snažíme se žít skromně tak abychom ušetřené peníze použít na naše výlety nebo dobu kdy práce prostě nebude. Velké víkendové nákupy by nám měli ušetřit zbytečné kilometry (hlavně benzín) přes týden a ušetři by jsme měli na společném vaření plnohodnotných jídel. Asi se to z vašeho pohledu zdá být až přehnané co to tu píši, ale kalkulovat se tu vyplatí a hlavně všichni cestovatelé (češi, němci, francouzy atd.) to tu probírají. Všichni tu chtějí vidět co nejvíce za co nejméně peněz. Každá sranda tu něco stojí. Například nejznámější track (Mildford) vás vyjde na 150NZD/osoba. Zpátky k našemu malému nezpoplatněnému tracku. V neděli jsme hned po obědě (obalovaný květák s bramborem) vyrazili asi 25km jižně ke skalnatému pobřeží. V mapě to vypadalo moc hezky až jsme si mysleli, že půjdeme po vrcholku strmých skal (cca 50m vysoké) a budeme mít hezký výhled. První zaškobrtnutí bylo když lidé, kterých jsme se ptali na cestu, říkaly jak se tam jde po pláži a že nyní začíná příliv tudíž je nemožné tam jít. Nemožné pro ně nejspíš, ale pro nás to nic neznamenalo : ). Dorazili jsme autem na nejbližší bod a vyrazili na cestu. Pláž vypadala široká a voda daleko.

Po 20 minutách nás zastavili další otravní cestovatelé a snažili se nás opět odradit od cesty. Dokonce vtipně ukazovali, že místy je vody po kolena. Láry fáry jsme si říkali a šly dál. Po hodince cesty po pláži a bedlivého pozorování zvedající se vody nám nějak docházelo, že to s tou vodou nebude jen tak. Rozmýšleli jsme se jestli nespěchat nazpět nebo vyšplhat na nejbližším místě na útes. Nakonec se naskytlo místo pro výstup.

Byla tu fuška, celý zpocený jsme na vrcholku v lesíku odpočívali a sušili propocené věci.

Výhled to byl moc hezký.

Konečně jsme byli nahoře jak jsme prve chtěli tak proč to nejít vrchem. Ušli jsme pár stovek metrů a narazili na první překážku v podobě bytelného ocelového plotu.

Dal se naštěstí projít zapasovanými vraty. Ještě než nás opustila myšlenka proč tam asi byl ten plot narazili jsme na mnohem horší překážku.

Tuhle rokli by jsme nepřeletěli ani na rogalu. Byla určitě 100 metrů široká. Míša unavená výstupem se už chtěla vracet nazpět. Přesvědčili jsme jí, že se vrátíme za plot a vydáme se nahoru podél plotu, protože dole určitě už bude vody po kolena.

Výstupem na nekonečný kopec jsme nic nezískali. Nahoře nás čekali jen pasoucí se ovce a pobíhající králíci. Králíky a ovce se nás lekli a tak jsme se zase posadili vyndali hořáček ohřáli konzervu fazolí a zapili pivem :).

Cesta vrchem na konec tracku diky dlouhým roklím byl téměř vyloučený. Po dlouhé procházce po pastvinách jsme usoudili, že cesta na zpět vrchem je taky hrozná. Nezbývalo než se vrátit odkud jsme a doufat, že voda nebude vysoko. Říkali jsme si, že v nejhorším rozložíme tábor, uděláme čaj a počkáme na odliv (každých 6 hodin). Cestou dolu jsme začali trošku houbařit (sbírali jsme jen hříbky).

 Míša po jednou řekla: Někdo na mě mává z druhé strany rokle. A opravdu mávali tak čtyři lidé. Vypadali jako turisti. Po chvilce jsme zaslechli jejich první větu. Znělo to jako KUDY SE TAM DOSTANEM. To nás trošku znejistili. Opravdu jsme zaslechli česká slova? Zavolali jsme česky AHOJ JSTE ČEŠI? A co by jste řekli? Tady na NZ jen samé Čechy : ) Poradili jsme jím jak obejít tuhle rokli a pak šli dál. Hrozně se loudali. Cestou dolu podél plotu nás dohnali neboť nevěděli jak přes něj. Šlo o dva páry lidí z prahy. Pracují v Hastings což je 15km od nás. Touhle dobou jsou všichni češi v této oblasti kvůli práci. Vzali jsme je sebou nazpět. Voda byla sice docela vysoko, ale až na pár míst kde jsme poskakovali na kamenech se to dalo jít suchou nohou. Po cestě k autům jsme se bavili o pobytu, práci, nákupu auta atd. Usoudili jsme z toho, že naše auto žere zcela normálně, ubytování máme a práci máme dobrou. Oni pracují na pletí borůvek (vysoké borůvčí jak člověk).

Pokračování příště. : )

Začátek práce

Uff dneska je pátek (13.11.) a máme za sebou první týden práce v sadu. Výplaty se tu dělají po týdnu tak jsme všichni zvědavý na naše konta v pondělí. Mělo by se tam ukázat částka 345NZD za každého. Zatím naštěstí nás nikoho nic nebolí a nemáme pocit, že je to strašně namáhavá práce. Práci tu máme zajištěnou do vánoc pak se uvidí. Zatím naší prací je protrhávání jablek tak aby za dva měsíce byla dobrá úroda. Prostě trhání malých jablíček tak, aby tam nebyly velké trsy jablíček. Předpoklad máme takový, že naše cesta bude směřovat stále na jih. Míši sestra (Monika), která má nás navštívit na začátku února, přesedne v Aucklandu na další letadlo a doletí rovnou na jižní ostrov.

Pokračování cesty za prací do Napieru

Naposled jsme vyprávěli o cestě do Raglan a Kawhia a nyní budeme popisovat pokračování cesty. Po probuzení v kempu v Kawhia jsme se tentokrát v poklidu nasnídali, neboť jsme byli v kempu skoro sami. Je vidět, že je tu jaro a všichni se na kempování teprve chystají. Říkali jsme si jak to tu mají s prázdninami. Jestli je mají v červenci a srpnu nebo v lednu a únoru. Nakonec já (Honza) jsem si vzpomněl jak nám jeden Čech co tu žije povídal cosi o hlavní sezoně v lednu a únoru. Prý tu nejen turisti, ale i místní kupují větší auta (vany a obytná auta) neboť běžná rodina tu má čtyři děti a více. Ale zpátky k naší cestě. Po snídani a uklizení auta jsme se vydali podívat na pláž kde jsou termální prameny. Už bylo tak po deváté hodině a byl příliv tak jsme opět prd viděli. Co na plat, alespoň že to počasí se zlepšilo. Nasedat, zadat do navigace město Taupo, zakroutit očima nad počtem kilometrů (177km) a vyrazit. Tuhle cestu odřídil Pavel a Honza navigoval (kontroloval navigaci zda opravdu říká to co ukazuje) . Cesta byla stále kopcovitá plná pasoucího zvěrstva s výhledem na nádherné kopečky. Cestu jsme téměř ujeli na jeden zátah jen s jednou krátkou zastávkou na vrcholku kde byla vyhlídka s odpočívadlem. Po příjezdu do města Taupo, které leží uprostřed severního ostrova NZ u jezera Taupo, jsme zastavili u obchodu Vodafonu. Navigace v telefonu Pavla pěkně odrovnává baterku (vydrží navigovat cca 3hoďky). Jelikož je to naše jediná podrobná mapa, tak jsme se rozhodli koupit auto nabíječku. Policisty co zaparkoval vedle nás jsem se já (Honza) zeptal na kempování v městě. Poradil nám obrátit se na informační centrum. Ty tu na NZ fungují perfektně. V informačním středisku mají vždy volné brožury o blízkém okolí s mapou. Slečna nám na otázku kde kempovat s možností přespání v autě zakroužkovala na mapě čtyři kempy. Na druhou otázku, kde je to nejlevnější nám do mapy připsala, které jsou zcela zdarma. Vybrali jsme si ten co leží u řeky Huka s tím, že se pak podíváme na vodopády Huka a na měsíční kráter (Crater of the moon). Vyrazili jsme se podívat do kempu a byli jsme velice nadšení z průzračně modré vody. Takhle čistou vodu doma netočíme ani z kohoutků. Ne nadarmo je tato oblast vyhlášená jako pstruhová. Běžně se tady chytá na mušky. Nikdy jsem nevěděl, že pstruh může mít třeba až 60cm na délku. Tady by Mirek mohl chytat pstruhy na jedničkový háček (moc se v tom nevyznám, ale myslím si, že je to velikost asi jako háček na věšení ručníků) jen k tomu přivázat atrapu velké vážky. Hned jsme okoukli ceny prutů v obchodech. Bylo to něco mezi 45NZD až něco přes 1000NZD. Rybařit by jsme tu docela chtěli. Jednak by to bylo celkem levné a chutné jídlo a také troška zábavy po práci. Hned první den v Taupo jsme se šli po pozdním obědě (dojídání číny a uvaření pár vajec) kouknout na vodopády Huka. Vodopády vypadaly parádně. Jsou to takové dlouhé mohutné burácející peřeje zakončené asi devíti metrovým vodopádem. Skoro až k neuvěření, že tahle voda se tu sjíždí na raftech nebo na takových plovácích. Samozřejmě turista za tuto atrakci sáhne do kapsy dost hluboko (něco mezi 50NZD až 100NZD přesně nevíme). Nám podívání zatím stačilo . U kráteru už měli zavřeno tak následoval návrat do kempu, večeře, rozložit postel a jít spát do auta. Ráno po lehké snídani (čaj a tousty s marmeládou nebo nutellou) jsme ještě vyrazili na ten měsíční kráter. Smířili jsme se vstupným 6NZD a prohlédli jsme si pláň kde jsou díry do země různé velikosti. Z některých vycházela jen pára a v dalších bylo vidět ještě vařící se bahno. Docela jsme cítili jak se nám zahřívají podrážky u bot od země. Dalším naším cestovatelským plánem mělo být Tongariro což je cca 50km jižně. Nakonec jsme po posledním tankování (62NZD = 40l benzínu) usoudili, že bude nejlepší se vydat rovnou do města Napier (cca 125km) a vynechat zajížďku (100km) do Tongarira. Cesta do Napieru vedla po místní dálnici číslo 5. Nic neobvyklého tedy až na jízdu pár metrů po štěrku a jednom hezkým vodopádu. Po příjezdu do Napier jsme kontaktovali našeho budoucího zaměstnavatele Stuarta z firmy Mr. Apple. Ten nás vyzvedl u informačního centra a zavedl na farmu kde nás ubytoval v karavanech (cena ubytování 85NZD/týden/osoba). Blíže o ubytování napíšeme zase příště.

Odjezd z Lantana lodge a cesta do městečka Raglan a Kawhia

Dnes nás čekal odjezd z Aucklandu z našeho dosavadního ubytování v Lantana lodge. Rozloučili jsme se s managerem Rayem (čti Rádžem) a japonskýma holkama co tam pracovali. Míša nás i s jednou (Mačko) ochotně vyfotila. Nasedli jsme do auta, zadali do navigace Hamilton (cca 125km) a vyrazili jsme. Do Hamiltonu po cca hodince a něco jsme dorazili v pohodě bez jakéhokoliv údivu. Nakoupili jsme toustový chleba, marmeládu a nutellu. Zadali jsme do navigace další bod naší cesty a chvilku váhali kam se máme vydat. Do Raglán to bylo cca 50km a do Kawhia cca 80km. Obě městečka se nám na mapě zdáli daleko blíže. Při uvážení počasí (pod mrakem a s přeháňkami) se nám moc nechtělo do Raglán na koupání ve vlnách, ale nakonec jsme si řekli, že se tam dá stavit a pak pokračovat do Kawhia na termální prameny neboť je to při cestě. To jsme ještě netušili jakou to cestu jsme si vybrali. Mám za to, že pán s kterým jsem si nad mapou povídal o naší cestě v Hamiltonu mě (Honzu) na cestu z Raglanu do Kawhia upozorňoval, ale prd jsem mu rozuměl. Mluvil docela rychle a tak jsem nepostřehl o které cestě mluvil. Cesta do Raglanu byla vcelku v pohodě. Překrásná pahorkatá země posetá kravičkami, ovečkami a sem tam koňmi. Vypadá to tu jako by se pán prstenů tady točil úplně všude. Honzu a Pavla trápila trošku spotřeba auta, protože cesta vedla pořád nahoru a dolů. Snaha o vyřazování na každém kopečku se snad projeví při dalším tankování. Jinak v Raglanu jsme se moc dlouho nezdrželi. Byl odliv, pod mrakem a foukalo. Takže žádné koupání ve vlnách, ale jen svačinka a přenastavení navigace směr Kawhia. Ukázalo to dalších 50km (zkratka). Po 15-ti km jsme udělali malou zastávku u vodopádu. Moc hezký vodopád asi 50m vysoký. Návrat na parkoviště a hurá dál. Po necelým kilometru se cesta změnila z asfaltové na štěrkovou. Já (Honza) jsem si říkal, že nejspíš tu dělají opravu silnice a že asfalt bude hned za zatáčkou. Po ujetí cca 5km po štěrkové cestě jsme se smířili se stavem cesty s tím, že podle navigace jedeme správně. Tady jsme pár kilometrů dokonce jeli na vypnutý motor, abychom ušetřili benzín (tady by z nás měl táta radost). Po dalších zábavných ujetých 5km jsme dorazili k valu jež naznačoval konec silnice z důvodu sesunutí cesty do řeky. Naštvaní jsme se u toho vyfotili se slovy po štěrkové cestě už nikdy nepojedeme. Obrátili jsme auto a jeli nazpět na asfalt. Na první křižovatce jsme odbočili směr Kawhia a říkali jsme si, že to byla nějaká chyba navigace. Po ujetých 5km jsme se ocitli opět na štěrku. Po zahlédnutí prvního místního člověka se Honza radši šel optat na cestu. Tady jsme poprvé poznali trpkost místního humoru. Místní farmář sekající trávu povídal s úsměvem a plechovkou piva, že jedem správně, že tato cesta je dobrá a že se po ní dá jet docela rychle. Pro nás to znamenalo jízdu 25km po štěrku s nejvyšší rychlostí 40km/h. Tento zážitek plně doufáme, že již nikdy nebudeme muset opakovat. Po příjezdu do Kawhia jsme se podívali k moři (byl odliv). Bylo už něco kolem sedmé večer tak jsme se stavili ve dvou kempech. V prvním kempu nás paní přesvědčovala, že jsou nejlevnější v okolí. První stál 14NZD/osoba a v druhým 8NZD/osoba. Vzali jsme samozřejmě ten levnější. Pani správcová nám ochotně vysvětlila, jak to je tu s těmi termálními prameny a kdy to je nejlepší tam jít. Doporučila nám vstát ve čtyři ráno a vyrazit na pláž s lopatami. Musí se tu za odlivu vykopat jáma na pláži, kde vyvěrají spodní teplé proudy. Připravili jsme si lopaty, navečeřeli jsme se, vysprchovali a šli spát do auta. Ráno ve čtyři tu pršelo, tak z toho všeho sešlo. No hlavně, že je dobrá nálada a líbí se nám tu. Další bod výpravy je Taupo. Hobitiště (kde se natáčel Pán Prstenů) jsme vynechali neboť to je zajížďka asi 150km. Jinak zatím vás zdravíme.

zdar a sílu.

Mount Eden, One tree hill a návštěva podvodního světa Kellyho Tarltosna

Náš pobyt v Aucklandu je vlastně jedna taková vstupní dovolená. Práci víme, že tu sehnat nyní nelze nebo alespoň ne na dlouho a tak se spíš flákáme a zaplňujeme náš volný čas cestováním a poznáváním nejdůležitějších míst v blízkém okolí. O nejbližší atrakci v podobě War musea jsme už psali. Další oblíbené místo jsou dvě nejvyšší vyhaslé sopky Mount Eden a One tree hill. Nyní slouží jako parky s přírodní vyhlídkou na město a okolí. Zásadním plusem na těchto výletech je to, že člověk vyrazí tak trochu do přírody, nemusí jezdit daleko a nemusí platit vstupné. Obě sopky jsou cca do 5km od našeho backpackeru. Pro zajímavost město Auckland se rozkládá na více jak 50-ti vyhaslých sopkách :). Výlety začínaly obvyklým způsobem. Za prvé snídaně, za druhé přesvědčit ženskou část naší výpravy, že opustit pokoj je nutné a že se dá na kopec vyjedst autem až na vrchol :). Abychom se trošku prošli (chlapy) tak bylo zapotřebí zaparkovat trošku níž se slovy DÁL TO UŽ NEJDE ZAPARKOVAT. Ženy trošku hudrovaly (tedy až na vrchol, kde bylo vždy parkoviště) než se rozhlédly a usoudili jak tu je krásně. Na obou kopcích to dost fouká a tak se na vrcholu moc dlouho, v kraťasech a tričku, vydržet nedá. Oba kopce se udržují volným spásáním ovcemi, proto při výstupu na vrchol se prochází přes zábrany/oplocení. Oba kopce mají v historii svůj význam. O Mout Edenu toho moc nevím. Pro nás to byl takový hezký kopeček s velkým kráterem uprostřed. Moc prima pro válení sudů :). Posadit, napsat pár pohledů co jsme koupili, vyhnout se nájezdům japonských a indických turistů, pokochat se a vyrazit směr parkoviště.

pročítání průvodce

dobrej kráter

One tree hill (http://www.cornwallpark.co.nz/) je kopec na kterém kdysi žilo cca 5000 Maurů (původní obyvatelé NZ) než je vybili. Pak tam vysadili stromy myslím jako symbol úcty. Ty stromy už tu ale nejsou, protože Mauři je vykácely na protest proti okupaci jejich území. Poslední strom někdy v roce 2001 pokácel nějaký Maurský aktivista. Dnes je tam jen obelisk s pamětní deskou. Foto bylo nutné :). My jsme si pak na kopečku našli závětří a trošku si odpočinuli, tentokrát bez pivka. Pivko je tu dobré kupovat jen v akci (1,5NZD) jinak je tu drahé (3NZD a více za třetinku).

hezký výšlap

mají tu moc hezké stromy

póza bojovníků

hezký výhled, ale větrno

odpočinek v závětří

Poslední (tedy našim prvním) výletem bylo navštívení podvodních světa Kellyho Tarltosna (http://www.kellytarltons.co.nz/) vybudovaného s bývalých podzemních nádrží. Vstupné bylo sice dražší (31,5NZD nebudu radši přepočítávat), ale výsledek byl dobrý. Sice mě budí pořád noční můry z placení vstupného, ale naštěstí to platila za mě Míša. Měli to rozdělené na tři části (žraloci, tučňáci a rejnoci). (http://www.kellytarltons.co.nz/upload/Document/Attraction%20Map.pdf)

free autobus kellyho Tarltosna

projížďka okolo tučňáků

nádrž se žraloky

Nemo a Doris

Celkově moc hezké. Na konci nás chtěli stáhnout o prachy za fotky (nejdříve o 35NZD potom o 25 a naposled to zkusili o 15NZD), které tu každému udělají na památku. My jsme zvolili variantu stažení fotek z netu, díky opsaní kódu na fotkách.

Jinak dnes (neděle) Pavel vařil čínu s rýží (ženy nudle a kolínka) z hovězího masa, které nám zbylo ze včerejších stejků. Čína se mu celkem povedla. Občas jsem si připadal jak, když jím syrové curri :).

Zítra nám tu končí ubytování a tak vyrážíme cca 400km na jih do městečka Napier, kde máme předběžně dohodnutou práci v jablečném sadu pro společnost Mr Apple. Práce by měli začít od 9.11. tak se dolu budeme courat pár dní a kochat se krajinou. Předběžně máme naplánovanou pláž s hezkými vlnami u vesnice Raglán na západním pobřeží, dále pláž s termálními prameny u obce Kawhia, dále navštívení hobitiště z pána prstenů o obce Matamata, dále zastávka u jezera Taupo a možná stihneme i jednodenní track na horu Tongariro (2797m). Kdybychom jsme sem dlouho nic nedávali znamená to, že nemáme připojení na net. Připojení budeme hledat v kavárnách a v knihovnách tak mějte strpení.