První track (čti trek), vaření a zase práce

Asi největším lákadle na Novém Zélandu je bezesporu krásná příroda, která je tu všude okolo nás. Mi jsme si hned po prvním pracovním týdnu naplánovali náš první výlet. Což taky dělat na farmě u karavanu když jsou okolo jen samé sady jabloní. Plán byl jasný. Ráno vstát, nasnídat se, zajedst do internet kaffe si pokecat s rodiči přes skipe, udělat velký týdenní nákup v PakńSave (místní nejlevnější supermarket) a pak vyrazit na nebližší track. Trošku jsme to časově nezvládli a tak jsme dorazili z nákupu na farmu před třetí celý hladový. Shodli jsme se, že bude nejlepší track odložit na neděli. Přeci jenom v novinách slibovali na neděli lepší počasí (22° slunečno). K obědu jsme si tradičně dali špagety se sýrem a kečupem (zdejší používají spíše výraz Tomato sauce). Tady bych rád názorně uvedl ceny jídla, aby bylo vidět, že pokrm ŠPAGETY je zde asi jedno z nejlevnějších jídel. Balení špaget 500g stojí 1NZD, 1kg sýra v akci 6NZD a 1 litr kečupu 2,8NZD (jde sice o nejlevnější kečup, ale chuťově jsou zde všechny hrozné neboť chuť degraduje přísadou hřebíčku). Ale dost už o obědu. Lepší byl štrúdl po obědě do kterého se pustila Míša. Ohodnotil bych ho známkou 2 (jako ve škole) napoprvé nebyl špatný a dal se dokonce i jíst : ). Následovalo dlouhé lelkování a zabíjení nudy vymýšlením co se dá udělat za jídlo z nakoupených surovin. Koupili jsme 5kg rýže, 10kg brambor, 2kg hovězího, 1kg kuřete, 2l mléka, 30 vajec, 10 balení trustového chleba, 3l vína (každá žena jedno balení), 3 balíčky kolínek, 2 balíčky vrtulí, zeleninu a pak co koho napadlo. Nechali jsme na nákupu oba páry cca 100NZD. Už jsme vařili rizoto, guláš, kuřecí polévku, obalovaný květák, květák na mozeček, houbovou mýchanici a podobně. Ikdyž pracujeme a peníze se hromadí na účtech nenecháváme nic náhodě a snažíme se žít skromně tak abychom ušetřené peníze použít na naše výlety nebo dobu kdy práce prostě nebude. Velké víkendové nákupy by nám měli ušetřit zbytečné kilometry (hlavně benzín) přes týden a ušetři by jsme měli na společném vaření plnohodnotných jídel. Asi se to z vašeho pohledu zdá být až přehnané co to tu píši, ale kalkulovat se tu vyplatí a hlavně všichni cestovatelé (češi, němci, francouzy atd.) to tu probírají. Všichni tu chtějí vidět co nejvíce za co nejméně peněz. Každá sranda tu něco stojí. Například nejznámější track (Mildford) vás vyjde na 150NZD/osoba. Zpátky k našemu malému nezpoplatněnému tracku. V neděli jsme hned po obědě (obalovaný květák s bramborem) vyrazili asi 25km jižně ke skalnatému pobřeží. V mapě to vypadalo moc hezky až jsme si mysleli, že půjdeme po vrcholku strmých skal (cca 50m vysoké) a budeme mít hezký výhled. První zaškobrtnutí bylo když lidé, kterých jsme se ptali na cestu, říkaly jak se tam jde po pláži a že nyní začíná příliv tudíž je nemožné tam jít. Nemožné pro ně nejspíš, ale pro nás to nic neznamenalo : ). Dorazili jsme autem na nejbližší bod a vyrazili na cestu. Pláž vypadala široká a voda daleko.

Po 20 minutách nás zastavili další otravní cestovatelé a snažili se nás opět odradit od cesty. Dokonce vtipně ukazovali, že místy je vody po kolena. Láry fáry jsme si říkali a šly dál. Po hodince cesty po pláži a bedlivého pozorování zvedající se vody nám nějak docházelo, že to s tou vodou nebude jen tak. Rozmýšleli jsme se jestli nespěchat nazpět nebo vyšplhat na nejbližším místě na útes. Nakonec se naskytlo místo pro výstup.

Byla tu fuška, celý zpocený jsme na vrcholku v lesíku odpočívali a sušili propocené věci.

Výhled to byl moc hezký.

Konečně jsme byli nahoře jak jsme prve chtěli tak proč to nejít vrchem. Ušli jsme pár stovek metrů a narazili na první překážku v podobě bytelného ocelového plotu.

Dal se naštěstí projít zapasovanými vraty. Ještě než nás opustila myšlenka proč tam asi byl ten plot narazili jsme na mnohem horší překážku.

Tuhle rokli by jsme nepřeletěli ani na rogalu. Byla určitě 100 metrů široká. Míša unavená výstupem se už chtěla vracet nazpět. Přesvědčili jsme jí, že se vrátíme za plot a vydáme se nahoru podél plotu, protože dole určitě už bude vody po kolena.

Výstupem na nekonečný kopec jsme nic nezískali. Nahoře nás čekali jen pasoucí se ovce a pobíhající králíci. Králíky a ovce se nás lekli a tak jsme se zase posadili vyndali hořáček ohřáli konzervu fazolí a zapili pivem :).

Cesta vrchem na konec tracku diky dlouhým roklím byl téměř vyloučený. Po dlouhé procházce po pastvinách jsme usoudili, že cesta na zpět vrchem je taky hrozná. Nezbývalo než se vrátit odkud jsme a doufat, že voda nebude vysoko. Říkali jsme si, že v nejhorším rozložíme tábor, uděláme čaj a počkáme na odliv (každých 6 hodin). Cestou dolu jsme začali trošku houbařit (sbírali jsme jen hříbky).

 Míša po jednou řekla: Někdo na mě mává z druhé strany rokle. A opravdu mávali tak čtyři lidé. Vypadali jako turisti. Po chvilce jsme zaslechli jejich první větu. Znělo to jako KUDY SE TAM DOSTANEM. To nás trošku znejistili. Opravdu jsme zaslechli česká slova? Zavolali jsme česky AHOJ JSTE ČEŠI? A co by jste řekli? Tady na NZ jen samé Čechy : ) Poradili jsme jím jak obejít tuhle rokli a pak šli dál. Hrozně se loudali. Cestou dolu podél plotu nás dohnali neboť nevěděli jak přes něj. Šlo o dva páry lidí z prahy. Pracují v Hastings což je 15km od nás. Touhle dobou jsou všichni češi v této oblasti kvůli práci. Vzali jsme je sebou nazpět. Voda byla sice docela vysoko, ale až na pár míst kde jsme poskakovali na kamenech se to dalo jít suchou nohou. Po cestě k autům jsme se bavili o pobytu, práci, nákupu auta atd. Usoudili jsme z toho, že naše auto žere zcela normálně, ubytování máme a práci máme dobrou. Oni pracují na pletí borůvek (vysoké borůvčí jak člověk).

Pokračování příště. : )