Poslední týden v Napieru – konec protrhávání a začátek cestování

… a máme tu další příspěvek do naší „zatím“ pravidelné relace protinožců

Vzhledem k tomu, že cestování ještě před námi tak není pořádně o čem psát. Náš thinnig (protrhávání) se uchýlil ke konci poněkud dříve než se původně očekávalo a tak jsme si díky zaplacenému ubytování dali ještě dva dny voraz před kempováním. Náš supervizit Dejv nás ještě minulý týden ujišťoval, že práce bude určitě do soboty, ale nakonec všichni (včetně nás) si pořádně máknuli, aby utrhli co nejvíce a skončilo se už ve čtvrtek. Na tento týden bylo naplánováno docela dost věcí co se musí udělat než odjedeme. Jen to tu stručně shrnu, aby jste u toho neumřeli nudou. Tak první věc bylo dodělat do auta záclonky, to aby se nám v tom dobře spalo a abychom jsme mohli auto zakrýt pro případné maurské nenechavce (vykradače aut). Práce byla rozdělena takto: Míša nastříhala a zapošila záclonky, Honza a Pavel instalovali do auta vodící dráty. Tato akce dopadla na jedničku. Druhá věc byla výměna oleje v autě. Olej + filtr = 41NZD (filtr tu stojí 14NZD a kvalitní olej do 30NZD). Honza a Pavel vyměnili bez problémů za stálého grilování kuřat s amerikama. Tato akce dopadla jak jinak než dobře, myslím tím výměna oleje i grilování : ). Poslední avšak stěžejní věcí byla nová technická na autě (W.O.F. Waranty of fines), kterou tady na auta dávají jen na 6 měsíců. Jelikož už nám několik lidí říkalo jak to tu s tou WOF a taky jsme si o tom dost načetli na různých blogách jiných cestovatelů, rozhodli jsme se zeptat Dejva na nejlepší servis v Napieru, kde nebude problém ji dostat aniž by jsme do auta museli vrážet peníze. Poradil nám VTNZ (vehicle testing NZ) v Taradale road (ulice v Napieru) se slovy jak prý tam to dají každému. Práci jsme toho dne skončili dříve abychom to stihli a vyrazili jsme do VTNZ natěšený jak to už bude za námi. Na recepci jsme zaplatili 48NZD, zajeli s autem před vjezd a čekali na auto s novou nálepkou na předním skle. A ono hov.. hov.. zkrátka pán co nám prohlížel auto byl opravdu důsledný (dvakrát kontroloval i jestli fungují stěrače a klakson) a na konci prohlídky nám dal papír kde byli napsané dvě závady, které musíme do měsíce opravit. Jednalo se o malou prasklinu na předním skle a větší vůli na silenbloku na kardadu (Drive shaft). Byli jsme z toho pěkně přepadlí a ještě víc když jsme zjistili, že jsme si vybrali tu špatnou VTNZ. Ta správná byla o 2 km v ulici dál. Koho by to napadlo hledat druhou v té samé ulici. Druhý den jsme opět skončili v práci dříve a vyrazili jsme do mototechny a vrakovišť hledat jiný silenblok na kardan a zeptat se na zalepení skla. Sklo dopadlo docela dobře. Po návštěvě skláře nám jen napsal papír, že to sklo je opravené (trouba na VTNZ se toho nevšiml) a není ho potřeba opravovat. Se silentblokem to bylo poněkud horší. Zajeli jsme nejdříve do nejlevnější mototechny (Repco), kde ho neměli. Pak vedle do Mitsubishi (jen se podívat a vyzvednout papír s označením dílu pro vrakoviště), kde by díl s opravou vyšel na víc jak 600NZD. A dále na vrakoviště, kde ho buď neměli nebo chtěli prodat celý kardan i se silenblokem za 170NZD. Nakonec jsem já (Honza) zavolal jednomu automechanikovi (Čech Martin) a ten nám vysvětlil jak to tu chodí. Návštěva VTNZ byla velkou chybou neboť je to státní přísná organizace. U cestovatelů se snaží vždy něco najít aby si více užili NZ : ). Nakonec to shrnul slovy, že jsme vlastně dopadli ještě dost dobře a že se máme stavit v Aucklandu a za 100NZD nám novou WOFku udělá. Prostě jako v Čechách : ). Tím pádem jsme pozměnili naše cestovatelské plány. Jedeme zpátky do Aucklandu a projedeme i celý Northland. Předběžně máme před sebou tři týdny cestování, válení se na pláži, trekování po horách, rybaření, lelkování a opájení se naší výjmečností než dojdou napracované peníze. Před odjezdem doplníme naše zásoby hlavně o bednu jablek dokud jsou zadarmo : ), vodu atd a hurá pryč.

A protože jinak už fakt nevím o čem psát, přidávám alespoň fotku Zélandu – pro ty, co byli líný si ho najít na mapě, aby aspoň věděli, jak vlastně vypadá; pro ostatní jsme zaznačili, co všechno chceme projedst (autem – červeně), a projit (treky – modře... Teda pokud máte dobrej zrak a uvidíte je).

Blížící se konec protrhávání a první BBQ s kiwákama

Tak se nám tu práce pomalu chýlí ke konci. Máme za sebou 5 týdnů protrhávání a naše bankovní konta se každému páru naplnila nad 2000NZD (ještě tak 1600NZD přibude). Cestovní plány se pomalu dolaďují. Za týden bude už vše protrháno a mi sedneme do auta a vydáme se na naše téměř dvouměsíční cestování po NZ. Skloubit cestování s příjezdem Míši sestry Moniky (začátek února) nebude asi jednoduché, ale co naplat nějak to prostě dopadne. Zatím jediné co víme a taky nám bylo doporučeno od ostatních cestovatelů co tu byli je to, abychom procestovali severní ostrov NZ za 3 až 4 týdny a pak se vydali na jižní ostrov. Tam máme předpoklad další práce a to česání ovoce v okolí města Motueka. S největší pravděpodobností to dopadne s Mančou tak, že po příletu do Aucklandu přejde z mezinárodního letiště na vnitrostátní a za 70NZD vezme letenku do městečka Nelson, kde na ni budeme čekat : ). Zatím jen můj (Honzy) předpoklad je, že po odjezdu (20.12.) z Napieru pojedeme cca 200km do Turangi kde chvilku pobudeme v termálních lázních a vyšlápneme si už konečně Tongario track (čtyřdenní tůra po horách za 30NZD/os). Vánoce budou asi bez bramborového salátu a stromečku : (. Pak bude následovat cesta okolo jezera Taupo do Města Rotorua cca 200km. Tam by jsme se měli podívat na nějaká největší vřídla na NZ. A pak by jsme měli pokračovat přes městečko Tauranga na Coromandel. Tady bych to viděl na strávení jednoho týdne surfování, teda spíš učení surfování. Tak tohle je zatím jen dvoutýdenní cestovní plán. Vše bude záležet na penězích. Například Rotorua je dost komerční městečko kde každý vstup do jednotlivých parků stojí okolo 30NZD/os. Po týdnu lelkování na pláži se otočíme a porazíme směrem dolů cca 1000km. Navštívíme Kiwi house (jediný místo kde je možný vidět živého ptáka Kiwi) a pojedeme do města New Plymouth, kde by jsme měli absolvovat další track na vrchol Mt. Taranaky (2518 m.n.m.) pak dále okolo města Palmerson North do hlavního města Wellington. Tady se nalodíme na trajekt na jižní ostrov.

i tak to vypadá v sadu

tak to je Dejv, převážel nás na čtyžkolce do jiného sadu

Dost už o plánování cesty. Ještě bych tu rád popsal naši první párty u našeho supervizita Dejva. Tenhle týden jsme byli pozváni na grilování. Práce v sobotu byla zakázaná a tak v pátek po práci jsme se sešli u baráku Dejva. Byla to taková grilovačka jeho velké rodiny plus mi Češi. Tady na NZ je to s těmi párty trošku odlišné. Někdo vás pozve a je jen na vás co si přinesete sebou. Mi jsme přišli s balením piva a stejky. Později se ještě dojelo pro borovičku a rum : ). Jak ze začátku kiwáci tvářili, že tvrdý alkohol nepijí tak později se to rozjelo ve velkým stylu. Pil se Jagejmajster, tequila, vodka, bejlís, rum i borovička po velkých panácích v různých kombinacích. Smrtelná kombinace byla tequila s bejlís a dovádění na trampolíně. Co Vám budu vyprávět, jediný žaludek nezůstal plný. Akce se dá přirovnat jen k likvidačním párty u Mirka. Ještě, že ten Dejv má barák přímo v sadu.

BBQ začalo celkem poklidně

zatím jen děti dováděli na trampolíně

hodovalo se

a pak už jen pilo

a pilo :)

Už jsme tenhle víkend dokončili track na Te Mata peak až na místo velkého hnízdiště Gannetů. Teda jelikož se muselo vstát asi v šest ráno tak jsme vyrazili jen já (Honza) a Míša. Ostatní dospávali po párty. Procházka to byla perfektní. Devět kilometrů tam a devět pět. V polovině cesty tam už Mísa naříkala, proč jen jsme tam nejeli na traktoru. Já jí říkal, že vím že se to dá jedst na traktoru, ale pěšky je to levnější a navíc nemám u sebe hotovost. Míši pocity by se dali popsat slovy asi takto, Míša po chvilce zuřivosti začala zelenat a měnit se v Hulka (filmová postava). Později jsme zjistili jak to je s cenou za svezení, když jsme se ptali za kolik by nás hodil nazpět. Cena pro jednoho byla 15NZD. Moc rádi jsme se prošli : ) a udělali pár hezkých fotek. Ptáci byli taky hezký a dokonce jsme z toho vyvázly bez poděl… bundy.

Míša ještě v cestovní náladě

cestovní traktor a Míša už bez nálady :)

první Ganneti

tak to jsou oni opeřenci jedni

trošku větší hejno

Míša po odpočinku nabrala druhý dech

nádhera ne?

Taky jsme vyrazili rybařit na místo, které nám na mapě označil Dejv. Je to odtud asi 70km. Prstem na mapě ukazoval na obec Kurapapango a říkal nám něco o spoustě ryb a hezkým místem pro rybaření. Skutečnost byla poněkud jiná :( Obec má asi dva baráky z toho je jedno asi jen stodola a řeka byla bez ryb. Co na to říci. Asi platí to co se říká o rybářích, je to prolhaný národ : ) a také to že nejlevnější ryba je na NZ v supermarketech. Alespoň jsme neseděli v karavanu a Míša si vyzkoušela svůj nový prut. Ani nechci přepočítávat kolik se do rybaření tady už vrazilo peněz a kolik by tady za to bylo hovězího (4NZD/kg v akci).

silničáři tu mají taky smysl pro srandu

první okouknutí řeky - ryby nejsou vidět

jinak je to tu hezké místo, vřele doporučujeme :)

Míša jako správná rybářka po pás ve vodě, ještě že nebyla studená

Pavel byl z toho trošku přepadlej

Míši nový prut. Nejhorší bylo když se jí třpitka zasekla v největším proudu kde bylo vody po prsa a já (Honza) jsem to tam musel jít odháknout.

Tak a tady se ztratila i poslední naděje o dobrém rybyření na rybníku. Celý rybník byl obehnán hradbou rákosí.

První track (čti trek), vaření, rybaření a zase práce – Pokračování

Tak jsem se vrátil ke psaní článku. Není to tak náhodou. U nás totiž tenhle týden chčije a chčije : ) a tak dneska nejspíš strávíme celý den v karavanu. Včera a předevčírem jsme sice makali, ale po práci jsme museli sušit všechny věci. Když už nepršelo tak stromy byli plné vody a tak jsme promokli. Dnes to tak vypadá, že budeme muset jít pracovat i o víkendu, abychom jsme dohnali ztrátu. Snažíme se vydělávat přes 450NZD/osoba čistého týdně.

 když je dobré počasí tak to jde hezky protrhávat

nový nepromokavý outfit (gumáky, pogumované kalhoty a bunda = -55NZD na kontě :)

teď mě už nic nezastaví

Původně byl na víkend dohodnutý výlet k jezeru asi 25km severně, ale počasí tomu nepřeje. Pavel se těšil na rybaření na stojaté vodě. Zdejší řeky jsou opravdu moc hezké ikdyž trošku mělké a prudké. To nahrává hlavně rybám. Prozatímní skóre je asi 5:0 pro ryby : ) Pavel z toho je už trošku nešťastný. Co opravdu se tu Pavlovi daří je vaření jídla. Včera a předevčírem jsem měli kuře na paprice s rýží a kolínkama. Dnes nás čeká bramborový knedlík s pečeným hovězím a o víkendu by mohl být už konečně náš první hovězí řízek. Jo jinak už jsem vyřešili připojení k internetu tady z farmy. Honza se zeptal managera sadu (Stuart) zda by jsme se mohli připojit na internet z jeho kanceláře. Bez problémů souhlasil a ukázal kam se můžeme napojit. Kolegové Honza a Aneta jeli v pondělí, místo česání v dešti, koupit síťový kabel a tak už můžeme používat internet po práci, nemusíme nikam jezdit a hlavně je zadarmo. Práce a život tady na sadu nám přijde už trošku monotonií. Prostě nic extra. Nejhezčí jsou ty víkendy, kdy se vyráží pryč do přírody nebo na pláž. Minulou sobotu ženy zůstaly doma a muži vyrazili na lov ryb (Pavel) a na pěší turistiku (Honza). Prostě Pavel vyložil Honzu pod kopcem (cca 390m.n.m. vysokým) s ruksakem (obsah batohu: pivko, burákové máslo a trustový chléb) a jel dva kilometry na první fishig poin k řece. Navečír jsme se vrátili celý schvácený bez ryb.

Pavel rybařil v této moc hezké řece TukiTuki. Mělo to jen jeden malý háček. Nebyly tam žádné ryby :)

Honza si zvolil přímou cestu na horu :) Na hoře celý uřícený zjistil, že tam vede asfaltka z druhé strany. Prostě tlustý Mauři tu jinak nechodí na tracky než autem :)

Předpověď na neděli slibovala zamračeno a déšť. Na což jsme všichni i nadávali jak špačci, že to není možné aby v týdnu bylo hezky a o víkendu zase pršelo. V neděli ráno nás naštěstí vzbudilo nádherné počasí. Všichni byli rádi, že i zdejší soudruzi občas udělají nějakou tu chybu v předpovědi. Výlet na Ocean Beach byl jasný. Naložit auto, oběd v 11:00 a hurá hurá na pláž. To je zdejší nejhezčí písečná pláž s velkými vlnami. Proto jsme si sebou vzali i surf, který nám zapůjčil náš supervizor David. Co vám budu vyprávět, prostě velice vydařený výlet. Surfovat nám sice moc nešlo, zato jsme se nikdo neutopil ani nás nemuseli zachraňovat místní dobrovolní lifeguardi. Pěkně jsem se opálili, někteří si to pochvalovali i dva dny poté :) obzvlášť při spaní.

tak to je Ocean beach

ležení jsme si označili zapíchnutým serfem

pózování s prknem bylo prostě v kurzu :)

hrátky s pískem ala friends

serfování je dřina, pózování nee :)

Teď jsem si vzpomněl co je zajímavé na naší práci v sadu. Pomalu ale jistě se z nás stávají ornitologové amatéři neboť každý pátý strom obsahuje ptačí hnízdo a v každém druhém hnízdě jsou buď nějaká vajíčka (malá velká, bílá, zelená, modrá, s fleky, bez fleků čí žíhaná, ž prostě spousta druhů) nebo malá ptáčata (holá, s chmýřím či už s peřím). Zkrátka sledujeme každé hnízdo zda je osídlené či ne. Dokonce pravidelně sledujeme jedno hnízdo, které je u cesty kde jezdíme a je nízko položené. Dnes jsme zjistili, že se už vylíhli : ).

fotka vajíček pro ukázku

tohle je z toho za 10 dní

tohle je už těsně před vylítnutím

Míša samozřejmě jak jinak než že ulovila místní kočku. Málem spala v karavanu, ale naštěstí toHonza zatrhnul :) Kočka pouští hrozně chlupů (horší než Ládi pes)

První track (čti trek), vaření a zase práce

Asi největším lákadle na Novém Zélandu je bezesporu krásná příroda, která je tu všude okolo nás. Mi jsme si hned po prvním pracovním týdnu naplánovali náš první výlet. Což taky dělat na farmě u karavanu když jsou okolo jen samé sady jabloní. Plán byl jasný. Ráno vstát, nasnídat se, zajedst do internet kaffe si pokecat s rodiči přes skipe, udělat velký týdenní nákup v PakńSave (místní nejlevnější supermarket) a pak vyrazit na nebližší track. Trošku jsme to časově nezvládli a tak jsme dorazili z nákupu na farmu před třetí celý hladový. Shodli jsme se, že bude nejlepší track odložit na neděli. Přeci jenom v novinách slibovali na neděli lepší počasí (22° slunečno). K obědu jsme si tradičně dali špagety se sýrem a kečupem (zdejší používají spíše výraz Tomato sauce). Tady bych rád názorně uvedl ceny jídla, aby bylo vidět, že pokrm ŠPAGETY je zde asi jedno z nejlevnějších jídel. Balení špaget 500g stojí 1NZD, 1kg sýra v akci 6NZD a 1 litr kečupu 2,8NZD (jde sice o nejlevnější kečup, ale chuťově jsou zde všechny hrozné neboť chuť degraduje přísadou hřebíčku). Ale dost už o obědu. Lepší byl štrúdl po obědě do kterého se pustila Míša. Ohodnotil bych ho známkou 2 (jako ve škole) napoprvé nebyl špatný a dal se dokonce i jíst : ). Následovalo dlouhé lelkování a zabíjení nudy vymýšlením co se dá udělat za jídlo z nakoupených surovin. Koupili jsme 5kg rýže, 10kg brambor, 2kg hovězího, 1kg kuřete, 2l mléka, 30 vajec, 10 balení trustového chleba, 3l vína (každá žena jedno balení), 3 balíčky kolínek, 2 balíčky vrtulí, zeleninu a pak co koho napadlo. Nechali jsme na nákupu oba páry cca 100NZD. Už jsme vařili rizoto, guláš, kuřecí polévku, obalovaný květák, květák na mozeček, houbovou mýchanici a podobně. Ikdyž pracujeme a peníze se hromadí na účtech nenecháváme nic náhodě a snažíme se žít skromně tak abychom ušetřené peníze použít na naše výlety nebo dobu kdy práce prostě nebude. Velké víkendové nákupy by nám měli ušetřit zbytečné kilometry (hlavně benzín) přes týden a ušetři by jsme měli na společném vaření plnohodnotných jídel. Asi se to z vašeho pohledu zdá být až přehnané co to tu píši, ale kalkulovat se tu vyplatí a hlavně všichni cestovatelé (češi, němci, francouzy atd.) to tu probírají. Všichni tu chtějí vidět co nejvíce za co nejméně peněz. Každá sranda tu něco stojí. Například nejznámější track (Mildford) vás vyjde na 150NZD/osoba. Zpátky k našemu malému nezpoplatněnému tracku. V neděli jsme hned po obědě (obalovaný květák s bramborem) vyrazili asi 25km jižně ke skalnatému pobřeží. V mapě to vypadalo moc hezky až jsme si mysleli, že půjdeme po vrcholku strmých skal (cca 50m vysoké) a budeme mít hezký výhled. První zaškobrtnutí bylo když lidé, kterých jsme se ptali na cestu, říkaly jak se tam jde po pláži a že nyní začíná příliv tudíž je nemožné tam jít. Nemožné pro ně nejspíš, ale pro nás to nic neznamenalo : ). Dorazili jsme autem na nejbližší bod a vyrazili na cestu. Pláž vypadala široká a voda daleko.

Po 20 minutách nás zastavili další otravní cestovatelé a snažili se nás opět odradit od cesty. Dokonce vtipně ukazovali, že místy je vody po kolena. Láry fáry jsme si říkali a šly dál. Po hodince cesty po pláži a bedlivého pozorování zvedající se vody nám nějak docházelo, že to s tou vodou nebude jen tak. Rozmýšleli jsme se jestli nespěchat nazpět nebo vyšplhat na nejbližším místě na útes. Nakonec se naskytlo místo pro výstup.

Byla tu fuška, celý zpocený jsme na vrcholku v lesíku odpočívali a sušili propocené věci.

Výhled to byl moc hezký.

Konečně jsme byli nahoře jak jsme prve chtěli tak proč to nejít vrchem. Ušli jsme pár stovek metrů a narazili na první překážku v podobě bytelného ocelového plotu.

Dal se naštěstí projít zapasovanými vraty. Ještě než nás opustila myšlenka proč tam asi byl ten plot narazili jsme na mnohem horší překážku.

Tuhle rokli by jsme nepřeletěli ani na rogalu. Byla určitě 100 metrů široká. Míša unavená výstupem se už chtěla vracet nazpět. Přesvědčili jsme jí, že se vrátíme za plot a vydáme se nahoru podél plotu, protože dole určitě už bude vody po kolena.

Výstupem na nekonečný kopec jsme nic nezískali. Nahoře nás čekali jen pasoucí se ovce a pobíhající králíci. Králíky a ovce se nás lekli a tak jsme se zase posadili vyndali hořáček ohřáli konzervu fazolí a zapili pivem :).

Cesta vrchem na konec tracku diky dlouhým roklím byl téměř vyloučený. Po dlouhé procházce po pastvinách jsme usoudili, že cesta na zpět vrchem je taky hrozná. Nezbývalo než se vrátit odkud jsme a doufat, že voda nebude vysoko. Říkali jsme si, že v nejhorším rozložíme tábor, uděláme čaj a počkáme na odliv (každých 6 hodin). Cestou dolu jsme začali trošku houbařit (sbírali jsme jen hříbky).

 Míša po jednou řekla: Někdo na mě mává z druhé strany rokle. A opravdu mávali tak čtyři lidé. Vypadali jako turisti. Po chvilce jsme zaslechli jejich první větu. Znělo to jako KUDY SE TAM DOSTANEM. To nás trošku znejistili. Opravdu jsme zaslechli česká slova? Zavolali jsme česky AHOJ JSTE ČEŠI? A co by jste řekli? Tady na NZ jen samé Čechy : ) Poradili jsme jím jak obejít tuhle rokli a pak šli dál. Hrozně se loudali. Cestou dolu podél plotu nás dohnali neboť nevěděli jak přes něj. Šlo o dva páry lidí z prahy. Pracují v Hastings což je 15km od nás. Touhle dobou jsou všichni češi v této oblasti kvůli práci. Vzali jsme je sebou nazpět. Voda byla sice docela vysoko, ale až na pár míst kde jsme poskakovali na kamenech se to dalo jít suchou nohou. Po cestě k autům jsme se bavili o pobytu, práci, nákupu auta atd. Usoudili jsme z toho, že naše auto žere zcela normálně, ubytování máme a práci máme dobrou. Oni pracují na pletí borůvek (vysoké borůvčí jak člověk).

Pokračování příště. : )

Začátek práce

Uff dneska je pátek (13.11.) a máme za sebou první týden práce v sadu. Výplaty se tu dělají po týdnu tak jsme všichni zvědavý na naše konta v pondělí. Mělo by se tam ukázat částka 345NZD za každého. Zatím naštěstí nás nikoho nic nebolí a nemáme pocit, že je to strašně namáhavá práce. Práci tu máme zajištěnou do vánoc pak se uvidí. Zatím naší prací je protrhávání jablek tak aby za dva měsíce byla dobrá úroda. Prostě trhání malých jablíček tak, aby tam nebyly velké trsy jablíček. Předpoklad máme takový, že naše cesta bude směřovat stále na jih. Míši sestra (Monika), která má nás navštívit na začátku února, přesedne v Aucklandu na další letadlo a doletí rovnou na jižní ostrov.

Pokračování cesty za prací do Napieru

Naposled jsme vyprávěli o cestě do Raglan a Kawhia a nyní budeme popisovat pokračování cesty. Po probuzení v kempu v Kawhia jsme se tentokrát v poklidu nasnídali, neboť jsme byli v kempu skoro sami. Je vidět, že je tu jaro a všichni se na kempování teprve chystají. Říkali jsme si jak to tu mají s prázdninami. Jestli je mají v červenci a srpnu nebo v lednu a únoru. Nakonec já (Honza) jsem si vzpomněl jak nám jeden Čech co tu žije povídal cosi o hlavní sezoně v lednu a únoru. Prý tu nejen turisti, ale i místní kupují větší auta (vany a obytná auta) neboť běžná rodina tu má čtyři děti a více. Ale zpátky k naší cestě. Po snídani a uklizení auta jsme se vydali podívat na pláž kde jsou termální prameny. Už bylo tak po deváté hodině a byl příliv tak jsme opět prd viděli. Co na plat, alespoň že to počasí se zlepšilo. Nasedat, zadat do navigace město Taupo, zakroutit očima nad počtem kilometrů (177km) a vyrazit. Tuhle cestu odřídil Pavel a Honza navigoval (kontroloval navigaci zda opravdu říká to co ukazuje) . Cesta byla stále kopcovitá plná pasoucího zvěrstva s výhledem na nádherné kopečky. Cestu jsme téměř ujeli na jeden zátah jen s jednou krátkou zastávkou na vrcholku kde byla vyhlídka s odpočívadlem. Po příjezdu do města Taupo, které leží uprostřed severního ostrova NZ u jezera Taupo, jsme zastavili u obchodu Vodafonu. Navigace v telefonu Pavla pěkně odrovnává baterku (vydrží navigovat cca 3hoďky). Jelikož je to naše jediná podrobná mapa, tak jsme se rozhodli koupit auto nabíječku. Policisty co zaparkoval vedle nás jsem se já (Honza) zeptal na kempování v městě. Poradil nám obrátit se na informační centrum. Ty tu na NZ fungují perfektně. V informačním středisku mají vždy volné brožury o blízkém okolí s mapou. Slečna nám na otázku kde kempovat s možností přespání v autě zakroužkovala na mapě čtyři kempy. Na druhou otázku, kde je to nejlevnější nám do mapy připsala, které jsou zcela zdarma. Vybrali jsme si ten co leží u řeky Huka s tím, že se pak podíváme na vodopády Huka a na měsíční kráter (Crater of the moon). Vyrazili jsme se podívat do kempu a byli jsme velice nadšení z průzračně modré vody. Takhle čistou vodu doma netočíme ani z kohoutků. Ne nadarmo je tato oblast vyhlášená jako pstruhová. Běžně se tady chytá na mušky. Nikdy jsem nevěděl, že pstruh může mít třeba až 60cm na délku. Tady by Mirek mohl chytat pstruhy na jedničkový háček (moc se v tom nevyznám, ale myslím si, že je to velikost asi jako háček na věšení ručníků) jen k tomu přivázat atrapu velké vážky. Hned jsme okoukli ceny prutů v obchodech. Bylo to něco mezi 45NZD až něco přes 1000NZD. Rybařit by jsme tu docela chtěli. Jednak by to bylo celkem levné a chutné jídlo a také troška zábavy po práci. Hned první den v Taupo jsme se šli po pozdním obědě (dojídání číny a uvaření pár vajec) kouknout na vodopády Huka. Vodopády vypadaly parádně. Jsou to takové dlouhé mohutné burácející peřeje zakončené asi devíti metrovým vodopádem. Skoro až k neuvěření, že tahle voda se tu sjíždí na raftech nebo na takových plovácích. Samozřejmě turista za tuto atrakci sáhne do kapsy dost hluboko (něco mezi 50NZD až 100NZD přesně nevíme). Nám podívání zatím stačilo . U kráteru už měli zavřeno tak následoval návrat do kempu, večeře, rozložit postel a jít spát do auta. Ráno po lehké snídani (čaj a tousty s marmeládou nebo nutellou) jsme ještě vyrazili na ten měsíční kráter. Smířili jsme se vstupným 6NZD a prohlédli jsme si pláň kde jsou díry do země různé velikosti. Z některých vycházela jen pára a v dalších bylo vidět ještě vařící se bahno. Docela jsme cítili jak se nám zahřívají podrážky u bot od země. Dalším naším cestovatelským plánem mělo být Tongariro což je cca 50km jižně. Nakonec jsme po posledním tankování (62NZD = 40l benzínu) usoudili, že bude nejlepší se vydat rovnou do města Napier (cca 125km) a vynechat zajížďku (100km) do Tongarira. Cesta do Napieru vedla po místní dálnici číslo 5. Nic neobvyklého tedy až na jízdu pár metrů po štěrku a jednom hezkým vodopádu. Po příjezdu do Napier jsme kontaktovali našeho budoucího zaměstnavatele Stuarta z firmy Mr. Apple. Ten nás vyzvedl u informačního centra a zavedl na farmu kde nás ubytoval v karavanech (cena ubytování 85NZD/týden/osoba). Blíže o ubytování napíšeme zase příště.