Nákup šetřiče podrážek

Všeobecně asi nejdůležitější věci pro cestování po NZ je právě auto. Vlaky a autobusy na NZ jsou poměrně drahé a jejich síť je řídká, proto nákupen auta začíná každý cestovatel přijíždějící na NZ. Pro představu v Aucklandu, které má obyvatel asi jako Praha, není metro ani tramvaje. Jezdí tu pouze autobusy v námi nepochopitelném rozsahu. Když to shrnu tak autobusy tu cestují pouze důchodci co jim sebrali řidičák a turisti. Když jdeme po ulici mimo centrum tak jsme jediný kdo po chodníku jde. Ostatní jezdí aute. Místní lidi (kiwi a Maurové) tu jezdí pouze autem kdyby to mělo být jen za rohem. Náš nákup auta byl plánovaný už v Čechách s představou nákupu auta tak mezi 2000-3000 NZD. Honza se dočetl na stránkách cestovatelů jako jsou tyto (http://jurafromnewzealand.blogspot.com), že nákup auta je dobrý na burzách aut jako je v sobotu u Victoria park a v neděli u Ellerslie Racecourse. V pátek večer jsme se tedy rozhodly, že vstaneme v 07:00 a po snídani vyrazíme směr Victoria Park. Když jsme v sobotu vstaly, tak vše šlo podle plánu až do doby než jsme došli na trh. Už při vstupu nás zarazil počet a hlavně cena převáděných vozidel. Chtěli jsme typ auta, který se zde nazývá “Van” je to vlastně taková menší dodávka, chtěli jsme to z důvodu toho, že je to velké auto a dalo by se v tom přespat, abychom někde ušetřili za nocleh. Spousta těchto „vanů“ je již pro cestování/nocování upravena a vybavena. Ceny automobilů nešly pod 2850,- . Za tuto cenu to byl rok výroby 1985 a nevypadal moc valně.

ukázka druhého nejmladšího vozu z roku 1992

Slušná auta se pohybovaly od 3500 do 5000 ,- Ale samozřejmě se našly i takový lidé co chtěli nehorázné peníze prakticky za 20 let staré auto. Zde na Novém Zélandu je levnější nafta (diesel 1NZD) než benzín (petrol 1,6NZD), ale má to jeden velký háček, jelikož se chce vláda zbavit starých auto a hlavně těch naftových, tak zde platí to, že kdo má auto na naftu platí takzvanou silniční daň což je to, že za každých 1000 ujetých kilometrů platí 45$ + od roku 2010 začíná platit na NZ emise na naftové motory. Do teď auta na NZ nepotřebovali emisní známku. Po hodině a půl prohlížení a zkoušení aut na burze jsme se zastavili u jednoho auta, které jsme posléze koupili. Jedná se o Mitsubishi Delica s dvoulitrovým benzínovým motorem s automatickou převodovkou.

Tak to je ona, naše Míca :)

 Z nabízených větších aut bylo nejmladší (r.v.1996) s nejmenším počtem najetých kilometrů (210 tis.). Auto jsme usmlouvali z 4500 na 4100NZD což není pořád naše vysněná cena, ale co naplat. Nejzajímavější zde na koupi auta je jeho přepis, který se dělá jak jinak než na poště. Přijedete s prodávajícím na poštu kde vyplníte jednostránkový formulář (poznávací značka a typ auta, jméno a adresu kupujícího) a zaplatíte 9,20 NZD. Prostě za 10 minut je auto přepsané (to je čas i s cestou na poštu, podrbání neznámého psa a prohození pár slov s paní za kasou). Prodávající vám dá klíče od auta a to je vše! Pro nás nepochopitelná věc. Člověk u auta může být kdokoliv co zrovna má klíče od auta a nemusí mít u sebe nic jiného. Budí to v nás takovou nedůvěru. Ale co na plat, nasedli jsme do auta a vydali se cca 5km domů. Ještě, že ten Pavel má tu navigaci v telefonu. První řízení vlevo byl zážitek porovnatelný s adrenalinovým sportem. V každé křižovatce bylo velké rozhodování kam odbočit. Páčky pod volantem jsou přehozené tak že dle zvyku pouštíme stěrače místo blinkrů (poznávací znamení turistů) :). Občas jedeme i v protisměru :), ale na to jsou místní zvyklý. Ikdyž máme automat tak stále škrábu po dveřích a hledám šalfpáku (dveře jsou už skoro celé poškrábané). Dneska jsem se pozastavil i nad tím jak hledám vlevo od sebe bezpečnostní pás, který je samozřejmě na druhé straně :). Doufáme, že auto bude fungovat po celou dobu bez problémů a obejdeme se bez nehod.

Tak levákům a bláznům ZDAR!